Recenze Doom The Dark Ages, brutální řežby, která přibrzdila
Středověk, krev a démoni. Je nový Doom stále tím starým dobrým zabijákem?
Doom The Dark Ages je hrou, na kterou jsem se už od jejího prvotního oznámení velmi těšil. I přes jisté pochybnosti jsem byl rád, že moderní restart legendární střílečky dostane další díl. Středověk, hektolitry krve a metal, co víc potřebujete?
Už první minuty hraní mě překvapily. Z The Dark Ages zmizela typická dynamika předešlých dílů, kdy jste byli neustále v pohybu a s prstem na spoušti. Doom Slayer tu není poletující voják, ale spíše železný kolos, který připomíná spíš „logické FPS“ než frenetickou střílečku. Největší změnu tak představuje nový bojový systém, který staví na parírování, častém využívání boje zblízka a používání štítu. Zpočátku jsem byl skeptický — moderní Doom přece vždycky byl o střelbě a pohybu po celé mapě. Ale po chvíli mi to začalo dávat smysl. Štít není jen obranný nástroj, ale multifunkční zbraň a klíčový prvek mobility. Umožňuje výpady, ničení brnění nebo dokonce vytváření explozí, pokud ho správně zkombinujete s ostatními útoky. Pocit ze soubojů je intenzivní, vyžaduje pozornost a přesnost. Nepřátelé nejsou jen „kanónenfutr“ a každý typ má jinou slabinu. Někteří vyžadují agresivní přístup zblízka, jiní se dají lépe zlikvidovat z dálky. Kombinace melee systému a klasických Doom zbraní funguje překvapivě přirozeně. Brokovnice má pořád ten uspokojivý dopad, plazmovka řeže jako břitva a novinky jako puška s přidělanou koulí na řetězu dodávají svěžest. U soubojů tak sice musíte víc přemýšlet, ale rozhodně nejde o nějakou jednoduchou záležitost. I tak se vyplatí být neustále v pohybu a dávat si pozor na to, jaký typ nepřítele zrovna útočí. I přes jisté „zpomalení“ se tak budete potit u většiny střetů.
Větší neznamená lepší
Posun nastal i v designu misí. V některých ohledech k lepšímu, v jiných však k horšímu. Zatímco některé části jsou klasicky lineární a připomínají tradiční úrovně z předchozích her, objevují se tu i mnohem otevřenější mise. U těch je patrná snaha tvůrců dát hráčům možnost projít je několika způsoby, takže máte jistou svobodu rozhodování, kterým směrem se vydat. S tím ale bohužel souvisí i to, že některé úrovně působí zbytečně roztahaně a narušují tempo průchodu. Místo zábavného vraždění démonů tak bloudíte po mapě a hledáte, kde jste špatně odbočili nebo přehlédli vstup. Je zřejmé, že menší a uzavřenější prostory fungují mnohem lépe. Samozřejmostí je spousta skrytých předmětů a místností, v nichž se nacházejí důležité suroviny nebo sběratelské hračky. Svět se vyplatí prozkoumávat, protože se v něm nachází zlato, díky němuž si u speciálních svatyní můžete vylepšovat veškeré své vybavení.
MOHLO BY VÁS ZAJíMAT
- Doporučená cena: 1 999 Kč
- Česká lokalizace: není
- Obtížnost: nastavitelná
- Základní herní doba: 15+ hodin
- Bude vás bavit: pokud máte rádi středověk, adrenalin a akci
- Nebude vás bavit: pokud nemáte rádi „pomalejší“ hratelnost a rozlehlé mapy
Jedním z momentů, kdy jsem cítil, že hra trochu klopýtla, byly pasáže s drakem. Umíte si představit něco víc cool než draka, na němž jsou přidělané dvojice kulometů? Bohužel se tvůrcům z tohoto slibného nápadu podařilo vytvořit velmi nudnou část, u které jsem se těšil, až skončí. Namísto pocitu svobody a síly jsem se potýkal s nepřehledným ovládáním a těžkopádnými mechanikami. Místo vzrušení jsem cítil frustraci. Celý segment působil spíše jako zpomalovací vložka, která neladí se zbytkem hry. Herní smyčka totiž spočívá prakticky jen v uhýbání před střílejícími projektily a následném protiútoku ve správný moment. Podobně rozpačitě působí i sekce, kdy Doom Slayer pilotuje obřího mecha. Oceňuji snahu přinést do série něco nového, ale výsledek je stejně nevýrazný jako u draka. Místo drsného rozdávání železných ran jen dokola mačkáte tlačítko pro úhyb a útok.
Metal „bez koulí“
Na příběhu je patrná snaha posunout se dál než v předchozích dílech. Dějově se hra odehrává před událostmi Dooma z roku 2016, takže jde o prequel moderního restartu série. Na první pohled je vidět, že se tvůrci rozhodli investovat do působivých filmečků, které sice vypadají draze a krásně, ale zároveň působí trochu prázdně. Pro mě osobně je příběh u Dooma tou poslední věcí, která mě zajímá, ale i tak bych možná ocenil trochu více invence. Kouká se na to hezky, nepůsobí to rušivě, ale také to není nic, na co budete vzpomínat. V příběhu se objevují postavy známé z předchozích her, takže fanoušci místního loru budou mít co objevovat.
Největší slabinou je za mě soundtrack. Příběh o odchodu Micka Gordona, který stojí za naprosto geniální hudbou Dooma 2016 a části Doom Eternal, je velmi známý. I proto jsem se obával, jak bude hudba v Doom The Dark Ages vypadat. Bohužel se mé obavy naplnily a ke zabíjení démonů vám hraje dosti generická metalová hudba, která se jen pokouší napodobit dokonalost předchozích skladeb, ale příliš se jí to nedaří. Dříve byla hudba důležitou součástí hratelnosti a krásně dokreslovala to, co se před vámi odehrává. Teď bohužel působí jen jako hudba do pozadí, na kterou pár minut po vypnutí úplně zapomenete.
Bohužel však celý zážitek působí jako váš oblíbený, ale už několikrát vylouhovaný čaj. Stále vám chutná a máte z něj radost, ale už to není takový požitek jako poprvé.
Celkový dojem z Doom The Dark Ages je tak nakonec trochu rozpačitý. Nenechte se zmást, stále se jedná o kvalitní střílečku, kterou je zábava hrát, ale není jednoduché ji jednoznačně zařadit. Na jednu stranu si drží DNA značky a stále je to hra o zábavném vyvražďování démonů, stále se pohybujete v brutálním, krvavém světě. Ale způsob, jakým k tomu přistupuje, je jiný. Víc taktický, promyšlený, dospělejší. Bohužel však celý zážitek působí jako váš oblíbený, ale už několikrát vylouhovaný čaj. Stále vám chutná a máte z něj radost, ale už to není takový požitek jako poprvé.
Verdikt
Doom: The Dark Ages je odvážným krokem bokem od toho, co série definovalo v posledních letech. Přináší nové nápady a svěží atmosféru, ale zároveň si nese několik bolestivých kompromisů. I přes nedotažené momenty a slabší hudbu jde stále o kvalitní střílečku, která dokáže nadchnout i překvapit, jen už ne tak intenzivně jako dřív.
