Recenze Death Stranding 2: On The Beach, jednoho z nejlepších herních návratů posledních let
Šest let po prvním dílu se Hideo Kojima vrací s pokračováním své nejosobnější hry.
Není žádným tajemstvím, že Death Stranding je hra, u níž se názory výrazně liší. Ačkoliv je jejím hlavním tématem propojování již tak rozpadajícího se světa, některá designérská rozhodnutí se natolik vymykají zavedeným herním konvencím, že nesednou každému. Možná až paradoxně tak místo spojování hráče spíše rozděluje. První Death Stranding se dá poměrně snadno odbýt jako „walking simulátor“, ale pravdou je, že i přes své chyby přinesl Hideo Kodžima jednu z nejzajímavějších, nejdiskutovanějších a nejambicióznějších her vůbec. Jak je na tom Death Stranding 2: On The Beach? Poučili se autoři z předchozích chyb, nebo jde jen o „větší“ a propracovanější verzi jedničky?
Nový začátek
Druhý díl začíná v jiném, na první pohled klidnějším světě. Sam Bridges už není klasickým doručovatelem – žije v ústraní, stranou od společnosti, a stará se o svou adoptivní dceru Lou. Zdá se, že trauma z minulosti má alespoň částečně zpracované. Jeho někdejší roli mezitím převzali automatizovaní doručovatelé a svět působí mírumilovněji, vyrovnaněji, snad i stabilněji. Vše se však změní, když Sama navštíví Fragile (Léa Seydoux) s novou výzvou: propojit Mexiko a později i Austrálii s chiralovou sítí. Sam se opět vydává na cestu. A vy s ním, tentokrát však s vědomím, že nejde jen o doručování, ale i o pokračování něčeho hlubšího, osobnějšího.
Tentokrát není třeba všechno zdlouhavě vysvětlovat. Hra počítá s tím, že znáte první díl. Úvodní rekapitulace je velmi stručná (několik obrázků a voice over) a poté se rychle přechází k samotné akci. Do dvaceti minut vyrážíte na první větší výpravu. Pokud máte předchozí hru v živé paměti, oceníte svižnost tempa a jasně strukturovaný příběh. Pokud ne, možná se budete chvíli ztrácet, ale upřímně věřím, že příběh je natolik silný, že vás vtáhne i bez hlubší znalosti předchozích událostí. K orientaci navíc pomůže Corpus – nová herní encyklopedie, kterou si můžete kdykoliv otevřít a dočíst si vše o postavách, místech či událostech. Děj je tentokrát přímočařejší, ale i tak si zachovává typickou kodžimovskou poetiku. Objevuje se zde žena, která ovládá déšť, kočka složená z dehtu nebo narážky na různé filmy a hry. A přesto to všechno v rámci herního světa funguje a dává smysl (nebo alespoň ten specifický, kodžimovský smysl).
Základní herní princip zůstává beze změny. Jste kurýr, který doručuje zásilky napříč rozpadlou krajinou. To, co mohlo v prvním díle působit jako monotónní rutina, je zde zpracováno mnohem inteligentněji. Pohyb světem je přirozenější a plynulejší. Batoh si přizpůsobujete aktuální potřebě, vylepšujete obuv, vybavení i zbraně. Díky nové technologii je možné stavět propracovanější infrastrukturu. Výrazného zlepšení se dočkala fyzika postavy. Sam nyní reaguje na terén citlivěji, lépe udržuje rovnováhu a celkově se pohybuje plynuleji. Vylepšena byla také vozidla, která byla v prvním díle kvůli častému zasekávání spíše komplikací než pomocníkem. Death Stranding 2: On The Beach jsem tak z velké části absolvoval za použití vozidel, a tentokrát to bylo nejen možné, ale i zábavné.
Síla propojení
Pestřejší je i samotné prostředí. Zatímco příroda prvního dílu inspirovaná Islandem byla působivá a vizuálně silná, časem mohla začít působit jednotvárně. V pokračování se prostředí výrazně rozšiřuje. Projdete se pouštěmi, džunglemi, zničenými městy i zasněženými horskými oblastmi. Každá zóna nabízí nové výzvy. Mění se nejen počasí, ale i samotný terén a dostupnost vybavení. Příroda zde není jen kulisou, ale živým prvkem hry. Je protivníkem, který vás může zastavit, ale i spojencem, pokud ji dokážete pochopit a využít ve svůj prospěch.
Příroda zde není jen kulisou, ale živým prvkem hry.
Sdílení zůstává jedním z klíčových prvků celé hry. Kdykoli v terénu postavíte něco užitečného (například žebřík přes propast, provaz na skále nebo jednoduchou cestu) může se váš výtvor objevit i ve světě jiného hráče. A stejně tak stavby ostatních hráčů pomohou vám. Vaše cesta tak není pouze vaše, ale je ovlivněná těmi, kteří šli před vámi. Nejde jen o mechaniku. Jde o pocit. Pocit, že svět není zcela prázdný. Že i když kráčíte sami, nejste osamělí. V dnešní době zahlcené hlukem, neustálým spěchem a sociálním odcizením působí tato tichá forma propojení velmi silně. Death Stranding tím připomíná jednoduchou pravdu: i malé činy mají svůj význam a dopad. A že empatie může existovat i v digitálním světě, kde není vynucená, ale přirozená.
V prvním díle byl boj spíše nutným zlem – těžkopádný, frustrující, někdy i zbytečný. Tentokrát ale Kodžima našel rovnováhu. Souboje jsou dynamičtější, lépe navržené a hlavně: volitelné. Hra vás netlačí do přestřelek. Nežádá po vás, abyste likvidovali nepřátele, čistili mapu nebo sbírali body za přesné zásahy. Můžete se vyhýbat konfrontaci, proklouznout tiše kolem nepřátel, nebo se naopak připravit na tvrdý střet s plnou výbavou. Možnosti jsou otevřené a styl hraní je jen na vás. I bossové se dají přeskočit, pokud si to přejete. Osobně jsem většinu střetů zvládl i bez speciálního vybavení, přestože jsem typ hráče, který boj spíše obchází.
Můžete se vyhýbat konfrontaci, proklouznout tiše kolem nepřátel, nebo se naopak připravit na tvrdý střet s plnou výbavou.
Hudba opět hraje klíčovou roli. Melancholické skladby od skupiny Low Roar, ale i dalších interpretů, výrazně formovaly atmosféru prvního dílu. A ani tentokrát tomu není jinak. Postupně si odemykáte nové skladby, můžete si je pouštět podle vlastního uvážení a vytvářet si vlastní playlisty. Výrazný dojem zanechal především francouzský umělec Woodkid, jehož píseň Minus Sixty One otevírá celou hru. V kombinaci s tím, co se děje na obrazovce, šlo o jedno z nejpůsobivějších introsekvencí, které jsem kdy ve hrách zažil. Atmosféra, hudba, obraz a emoce zde fungují v dokonalé harmonii.
Verdikt
Death Stranding 2: On The Beach je silné pokračování, které si zachovává duši originálu, ale současně napravuje jeho slabší stránky a posouvá zážitek na novou úroveň. Nabízí hlubší příběh, lepší plynulost, rozmanitější prostředí a promyšlenější herní mechaniky. Je to hra, která i přes svou netradičnost dokáže oslovit hráče ochotné naslouchat jejímu tempu a filozofii. Kodžima zůstává věrný své vizi, ale tentokrát ji servíruje přístupněji a bez zbytečného balastu. Výsledkem je dílo, které je nejen hrou, ale i osobní výpovědí o spojení, ztrátě ale i smyslu malých činů. Ne každému sedne, ale pro ty, kdo se na její vlnu naladí, může jít o jeden z nejhlubších herních zážitků posledních let.
