Rayman Raving Rabbids

Pro Michela Ancela byl vývoj arkádové FPS King Kong, na němž se až nezvykle intenzivně podílel i režisér Petera Jackson, závažným milníkem profesního života – kdyby se nevytáhnul, klesnul by z pozice nadějného vývojáře ke dnu a na další průlomovou příležitost by musel dlouho čekat. Použil minimum humoru a všemi dostupnými prostředky úspěšně vyvolal pocity robinsonády na ostrově osídleném prehistorickou florou a faunou. Úspěch se dostavil a Ancel si dnes může dělat prakticky, co chce. Namáhavé měsíce vývoje King Konga Ancel vyventiloval návrhem projektu a již v průběhu finišování dobrodružného thrilleru psal společně s týmem z francouzského města Montpellier scénář Rayman: Raving Rabbids.

Nový Rayman přesně vystihuje, o čem King Kong není: o legraci, infantilních zvucích, barevné komiksové grafice, maniakální hratelnosti a hlavně o ovládání Wiimotem a nunčakem. Pro Ancela osobně jde také o návrat vlastního virtuálního syna, kterým se proslavil roku 1995 (Rayman) a naposledy s ním pracoval před třemi lety (Rayman 3: Hoodlum Havoc). Tentokrát v Raymanovi nečekejte hopsačku úrovněmi a souboje s nepřáteli – jde o balík sedmdesáti miniher poslepovaných dohromady nevýrazným příběhem.

Každá minihra prošla v průběhu vývoje několika etapami, během nichž se zdokonalila její ovládací pravidla – velmi jednoduchá a zároveň dokonalá. Vyloženě je cítit, kolik námahy vývojáři vložili do každého nápadu, aby se před hráči zjevil jako dokonale vybroušený diamant bez jediné praskliny. Stejně tak neposkvrněné bývaly jednoduché digihry typu Vlk chytá vajíčka, nebo chobotnice. Mezi ty nejzábavnější části, které si budete chtít zahrát znovu i po dokončení hry, patří bubnování do rytmu (hip hop, rock, samba, rave) na podobném principu jako Guitar Hero, nebo střílení zvonů na čištění odpadu po králících, či řada sportovních aktivit od skákání přes švihadlo a závodů na prasopsech, až po volný pád z oblaků a plížení se po špičkách za strážcem vězení. Různorodost sebou přináší zábavnost, a tak chcete neustále chcete vědět, jaké další skopičiny se otevřou po dohrání jiné. Není troufalé tvrdit, že nadšení je přímo úměrné radosti, jakou cítili vývojáři při tvorbě obsahu - tak bohatou a zároveň hurónsky vtipnou hru by nedokázal vymyslet tým, který by jen „pracoval na projektu.“ Tady je vidět láska k věci.

Pamatujete si na staré černobílé grotesky, typicky na Pokropeného kropiče? Z dnešního pohledu jsou tak infantilní, až se jim všichni smějí a drží si je v paměti. Stejný typ humoru využívá Ancel a jeho lidé. Kolikrát si říkáte, že je to tak blbé, až to je to nejvtipnější pod sluncem. Podívejte se na samotné hlavní představitele: maniakální králíky, co neumí nic jiného, než řvát. Při nedělním pikniku se žábami je Rayman ukraden a vržen na sportovní stadión králíků. Je pro ně jak atletem a zároveň i otrokem, přitom jejich jediná otrokářské síla spočívá v počtu. Králíci jsou neuvěřitelně blbí a touží po sebezničení, podobně jako ve slavných kreslených vtipech Andy Rileye (pro ty, co neznají: „suicide bunny“).

Obsah miniher proto často odpovídá ubližování hlodavcům za nadšeného aplausu spoludruhů. Například v jedné minihře roztlačíte drezínu po kolejích, které končí zátarasem. Jede s vámi králík. Když narazíte, odpálí ho zrychlení vysoko do vzduchu a účelem hry je dostřelit králíka co nejdále. V další minihře zase s drapákem vytahujete ze země ty králíky, kteří právě dopadli. A podobně imbecilních situací jsou tu mraky. Maniakální králíci mají šanci dotáhnout to v popkultuře stejně daleko, jako dětská kresba South parku. Ostatně již dnes se prodávají.

Ve většině případů je nutné používat k ovládání jak Wiimote, tak nunčak. Komplikace spojené se synchronizací obou končetin jsou vyřešeny prvoplánově – například v 3D střílecích misích je pohyb automatický jako na starých automatech se světelnými pistolemi a v každém případě hraje prim především jeden ovladač, zatímco ten druhý mu pouze sekunduje. Tím se hra sama škatulkuje jako produkt pro opatrné hráče: vysvětlí jim, jak se s Wii pracuje a zároveň nikdy nepostaví překážku v příliš komplikovaném ovládání.

Svým způsobem jde o ovládání podobné Wii Play a Wii Sports, jen je zaobalené do zcela jiného grafického kabátu. Přesto je to právě aktivní ovládání, které dělá z Rayman Raving Rabbids perfektní kratochvíli, o jejíž intenzitě si mohou uživatelé PC/PS2 nechat jen zdát, přestože je hra totožná. Zřetelně vystupuje faktor učenlivosti: ze začátku některé hry nejdou hrát, ale ke konci už je máte naprosto bez problémů v malíku, nemluvě o tom, že hra podporuje reflexy, přesnost, koncentraci a další podstatné součásti denního života.

Ze začátku jsem tvrdil, že Rayman není plošinovkou a jeho příběh je zcela zanedbatelný. Když zpětně vzpomínám na jednotlivé minihry, vybavuje se série skvělých situací s rytmickou gradací, která se dá přirovnat ke stoupající obtížnosti libovolné arkádové hry s častými dějovými zlomy. Neříkejte si proto „vždyť jde jen o pár desítek pitomých meziher“, ale vezměte Rayman Raving Rabbids jako plnohodnotnou herní zábavu, která má potenciál k tomu, aby ve vás zanechala nesmazatelnou stopu, pakliže ji provozujete na Wii.