Rage 2 Recenze Rage 2

Rage 2

David Plecháček

David Plecháček

16. 5. 2019 15:00 9
Reklama

Rage 2 je sice kompaktní hrou, ale vytvořenou nekompaktními studii. Spolupráce dvou týmů – Avalanche Studios a idSoftware – je totiž na první pohled viditelná, a zatímco jedna polovina svou úlohu zvládá, druhá nikoliv. Recenze by tak mohla třeba i vypadat následovně.

Cokoliv, co vytvořil idSoftware, je chloubou novinky. V Rage 2 je radost střílet a hledět na zběsilou akci, která v jejich podání nikdy nekončí.

Prakticky celý ten zbytek, který tvoří švédové z Avalanche, se topí ve zmaru, který byl patrný u všech jejich posledních her, včetně posledního Just Cause.

A tak je to se vším...

NA OBZORU ANI MRAK, ANI LOĎ, NO PROSTĚ NIC

Rage 2 představuje jednu z největších her letošního jara. Už od oznámení slibuje být tou nejzběsilejší a nejbarevnější hrou na trhu, která chce cílit na hračičky, kteří rádi kombinují možnosti hry a snaží se vytvořit co nejkreativnější kreace. Vzpomeňme na trailery, které kompletně potlačily některé jinak důležité aspekty, ale skoro až bezhlavě vyzdvihovaly jiné, mnohem stěžejnější prvky nové série. Část z nich Rage 2 přebírá od svého jediného předchůdce. Tomu se dá i po letech vyčíst leccos, z druhé strany i po osmi letech vynikne skvělý pocit z akce a ze střelby, který původní Rage doprovázel a byl jeho nedílnou součástí. Pokud se někdo bál, že právě poznávací znamení značky s novou iterací zanikne, bál se zbytečně. Je jasně vidět, jak jsou rozdané karty, a že svá esa idSoftware nechce nechat přebít někým jiným. I když se možná shodneme, že třeba i v úvodu zmiňované Just Cause působí v tomto ohledu velice solidně, Tim Willits a jeho družina je přeci jen někde jinde.

Druhé Rage je Šílenému Maxovi z roku 2015 poměrně podobné, možná víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A jak víte, i o něm se nemluvilo jenom v superlativech.

Právě na akci v posledních letech stojí a padá několik značek Bethesdy. Doom je na ní vyloženě postavený, a i když se zdá, že Wolfenstein v posledních dílech lapá po dechu a působí vyčpěle, akce (ačkoliv vytvořená studiem MachineGames) je stabilním držákem. Rage je další takovou značkou, ale do jinak lineárních akčních her přidává Bethesdě možnost uplatnit své zkušenosti i na poli otevřených světů. Problémem je, že kromě Bethesda Game Studios a Todda Howarda v Bethesdě otevřené světy neumí. Právě proto do hry vstupuje stockholmské studio Avalanche, které prakticky jiné hry ani nedělá. Mám teorii, proč Bethesda sáhla právě po autorech s třináctiletou historií a moje myšlenka se dá vyjádřit jedním slovním spojením – Mad Max. Druhé Rage je totiž právě Šílenému Maxovi z roku 2015 poměrně podobné, možná víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A jak víte, i o něm se nemluvilo jenom v superlativech.

Takže i přes to, že na jedné straně máme základ, který funguje a je osvědčený v jiných hrách, máme na straně druhé jiný základ, který stoprocentně nefungoval ani tehdy a velkých změn nedoznal ani tentokrát. Navíc Avalanche opět potvrdili svou nekonzistentnost a oproti Maxovi v několika aspektech ještě nepochopitelně slevili, což nové Rage sráží ještě o fous níž. Je možná nefér už v úvodu rozdělit vývojáře na dobré a zlé, když stejně tak mohu mít s jejich kompetencemi pravdu nebo se mohu mýlit, ale naprosto očividnou paralelu by zaznamenal kdokoliv, komu nejsou tyto hry úplně cizí. Takže ať už je pravda kdekoliv, tak především způsobuje, že jedni budou novinku milovat, a druzí ji vytknou první poslední. Obojí právem.

TO THE BATMOBILE!... TO THE INVISIBLE JET!

Rozpolcenosti nepřidává ani první dojem. Rage 2 totiž začíná poněkud hektickým úvodem, na jehož počátku stojí volba muže nebo ženy – jež nemá pro vývoj příběhu žádný vliv – který/která se vrhá do akce s cílem pomoci napadenému městečku Vineland. To je decimováno jednotkami Authority, a protože se vy i vaše nevlastní sestra Lily dokážete ohánět se zbraněmi, nezbývá, než zakročit. Úvod vypadá trochu jako parodie (nebo nepovedený vtip), nicméně výsledkem je, že se shodou náhod dostanete k obleku Rangerů, dostanete se také k nevlastní tetičce Erwině Prowley, kterou přímo před vaším zrakem zabije generál Martin Knoxx, čirou náhodou ale přežijete a tetiččin hologram vám následně prozradí, že jako jediný/jediná můžete Knoxxe jednou provždy zastavit.

Bez auta se neobejdete. Hned od začátku je tak k dispozici Phoenix, obrněný všeuměl do každého terénu. Neřídí se vyloženě zle, ale přeci jen možná až příliš arkádově.

Snad ani nemusím psát staré, dobré, větrem a věkem ošlehané spojení „o příběh tu přeci nejde“, ale raději se zastavme. Pokud jste totiž s lore první hry obeznámeni, moc dobře víte, kdo nebo co je to organizace Authority, stejně tak jako víte, kdo je to Martin Knoxx. Starých známých je ale více. Úkoly vám bude zadávat John Marshall, své místo v příběhu má i doktor Kvasir a pokud si pamatujete na Dana Hagara... tak ten zde není, zato vám pomůže dceruška Loosum Hagarová, starostka městečka Wellspring. Pokud okolnosti prvního dílu znáte, dobře pro vás, pokud ne, hra na vás bude takovýmto způsobem jednoduše pomrkávat a může vám to být jedno. Postavy jsou totiž pouhým cameem, v hlavní roli jste vy a otevřený svět, do kterého vás hra po několika okamžicích nekompromisně vyžene.

Na první pohled se může zdát, že mapa nepůsobí robustně, při bližším prozkoumání ale zjistíte, že to není ani žádný drobek. Bez auta se neobejdete. Hned od začátku je tak k dispozici Phoenix, obrněný všeuměl do každého terénu. Neřídí se vyloženě zle, ale přeci jen možná až příliš arkádově. Zpočátku jsem měl pocit, že mu chybí váha... ale pak jsem nasedl do dalších patnácti vozidel a zjistil jsem, že Phoenix je zlatíčko. Jednak se dá jako jediný upgradovat, ale především je alespoň ovladatelný a užitečný, což se o ostatních říct nedá. Některé stroje jsou vyloženě tragické, jiné alespoň částečně vtipné, a jiné jsou tak pomalé, až z nich taktéž raději vystoupíte a zavoláte si svůj stroj číslo jedna. Vysvobozením je v pozdější fázi Icarus, vznášedlo, které je rychlé (leč beze zbraní) a logicky ignoruje reliéf krajiny. Zdejší svět je totiž zvláštní, nepůsobí jako klasický open-world, v němž byste mohli ignorovat cesty a šli cestou necestou. Často vám brání nepřekonatelné hory nebo naopak hluboké propasti a neprostupné lesy, které vás více méně nutí pohybovat se po vyznačených cestách a moc daleko z nich neuhýbat. Tím se zase velikost mapy uměle zmenšuje (a tím se paradoxně vaše cesty pro změnu natahují), a tím se zvyšuje i hodnota Icaru.

SDÍLEJTE TO, NEŽ TO SMAŽOU!

Možná malinko předbíháme. Bude totiž nějaký čas trvat, než si všechna vozidla osaháte (a než je případně všechny zpřístupníte ve své nabídce, k čemuž je potřeba je dovézt do nějakého města – což se v některých případech snáz řekne než udělá), stejně tak jako bude nějaký čas trvat, než si osvojíte všechny schopnosti a zbraně. Pokud vůbec. Hra v tomto ohledu nechává čistě na hráčích, co najde a co bude používat. Teoreticky tak lze hru dohrát více méně bez schopností jen s útočnou puškou a pistolí. Prakticky je to složitější, ale vážně bych se divil, kdyby si každý dal tu práci s hledáním. Není to tak snadné. Obojí – jak schopnosti, tak zbraně – budete brát převážně z tzv. Arků. To jsou jakési kopule, které interagují s vaším oblekem a jen vám se otevřou. Některé Arky jsou na mapě zvýrazněné, jiné však nikoliv a musíte hledat na vlastní pěst. A v tom tkví ten problém.

Příběh je stupidní a svět je sice naplněn k prasknutí aktivitami, ale jinak sám o sobě není zajímavý a kdybych je místo toho plnil v lineárním sledu, asi bych byl šťastnější.

V úvodu toho budete mít vážně málo, ale i s málem si člověk dokáže vyhrát. Začnete tak plnit úkoly pro trojici Marshall, Kvasir a Loosum Hagarová, která vás bude vodit po mapě a chtít po vás drobné službičky, než pomůže vám. Jakmile se s vámi lépe seznámí, nabídnou vám tzv. projekty, které pro ně můžete plnit. Pod projektem si můžete představit různé aktivity, z nichž jednotlivé typy odpovídají preferencím každého z trojice. Pro Marshalla budete čistit tábory, Kvasir ocení vaši vědeckou činnost a hledání Arků, a Loosum se spokojí s tím, když budete udržovat průjezdné silnice nebo ničit nepřátelské konvoje. Jestliže se něco nedá druhému Rage vytknout, tak je to množství aktivit, které ve hře můžete (cíleně nepíšu budete) dělat. Od závodů až po arény, hledání Arků, likvidování mutantských hnízd, přetěžování nebo naopak znovuoživování elektrických stanic, likvidaci speciálních obřích obraných věží, zprůjezdňování cest, likvidaci konvojů, závody nebo hledání padlých druhů ve zbrani. Než budete moci vyrazit dál, budete se muset dostat na pátou úroveň jejich přízně, což je tak zhovadilá myšlenka, se kterou se může rovnat snad jen Anthem, který v jedné fázi vymýšlel něco podobného. A pak zanedlouho příběh skončí.

Na Anthem jsem si z nějakého důvodu vzpomínal docela často. Možná si pamatujete na text, který sice viděl a akceptoval (ignoroval?) všechny ty chyby, ale nosným bodem bylo, že i tak to mohla být hra zábavná. Rage 2 dělá leccos lépe (a leccos ne), ale i zde bude středobodem akce, která hru drží, když jde do tuhého. Nic dalšího ale za pochvalu nestojí. Příběh je podobně stupidní, svět je sice naplněn k prasknutí aktivitami, ale jinak sám o sobě není zajímavý a kdybych je místo toho plnil v lineárním sledu, asi bych byl šťastnější, a tak, jak Anthem selhalo ve vykreslení nebezpečného světa za hradbami Fort Tarsis, tak Rage selhává ve vykreslení šíleného a barevného světa po dopadu asteroidu. Lhali nám. Stejně jako mi nepřišlo dostatečně barevné Far Cry New Dawn, dostatečně šílené mi nepřijde ani Rage. Tou nejbláznivější věcí je močení banditů do propasti, takže si můžete krásně zopakovat situaci z traileru, když vyjedete výtahem a odpravíte nic netušícího chudáka, co si odskočil v nešťastnou chvíli na nešťastném místě. To se autoři mohli vyřádit trochu víc. To platí i o nepřátelích, kterých jsou tři typy (mutanti, bandité a Autorithy), přičemž od každého jsou cca dva druhy a nějaký speciální „drobek“, abyste si otestovali soukromou BFG.

POJĎ SEM... KAM JDEŠ?

Nebo jinou z desítky zbraní, BFG je totiž vrchol pomyslného žebříčku pro majitele speciálních edic. Po úvodu s pistolí a útočnou puškou dostanete brokovnici, a tato krásná trojice vám vystačí i díky četným upgradům až do konce. Za zmínku ale stojí i revolver se zápalnou manuálně detonovanou municí, antigravitační puška nebo třeba pulsní kanón, který škvaří živé maso před vámi. Možná ale ještě důležitější než zbraně jsou vaše schopnosti. Těch je devět, některé pasivní, pět aktivních. Základní schopností je Focus, což je taková schopnost jako žena pro všechno. Léčí, přitahuje látku feltrite, která vás léčí a zároveň funguje jako měna, za níž též můžete některé věci upgradovat (respektive odemykat možnost upgradu), dokáže na dálku vyvolat explozi výbušných barelů a tlakových nádob, nebo jen zobrazit, kde jsou vaši nepřátelé. Vedle soustředění můžete vytvořit energetickou bariéru, vyskočit s drtivým dopadem, který zmasakruje nepřátele okolo, nebo nemusíte skákat, ale můžete někomu dát ránu jako z děla, která v horším případě shodí jen brnění, v lepším rozprskne mozek na zeď za vaším cílem, anebo můžete vytvořit antigravitační pole, které též můžete vylepšit, takže buď někoho vyhodí do vzduchu, anebo jej přímo zabije.

Možná ještě důležitější než zbraně jsou vaše schopnosti. Těch je devět, některé pasivní, pět aktivních. Většinu z nich ovlivňuje – stejně jako režimy střelby vašich zbraní – schopnost číslo deset, kterou je Overdrive.

Ani pasivní schopnosti nejsou špatné, tak zmiňme třeba vtipně řešenou minihru ve formě vlastního defibrilátoru. Většinu z nich ovlivňuje – stejně jako režimy střelby vašich zbraní – schopnost číslo deset, kterou je Overdrive. Váš oblek se postupně nabíjí, a jakmile se energie načerpá, můžete rozpoutat peklo na zemi. Rázem střílíte rakety jako zběsilí, vaše puška je spíš nástroj řezníka než zabijáka a brokovnice střílí projektily, které by zdevastovaly celou armádu, kdyby před vámi stála. Možná to zní jednoduše, ale opak je pravdou. Jen málo her nabízí tak komplexní vyžití s ještě komplexnější možností cokoliv vylepšit, abyste byli ještě efektivnější. V tomto ohledu patří Rage mezi absolutní špičku, kterou nebudete chtít vypnout jenom proto, že chcete rozmašírovat někoho dalšího. O strategii nemůže být ani řeč, jedinou správnou taktikou je frontální útok.

Ale tak to má být.

V samotné akci jsem se dlouho takhle nebavil. V tom ostatním už jsem se dlouho takhle nenudil.

Rage 2
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Na Rage 2 se zapomene úplně stejně jako na první díl. Střílení ke štěstí někomu stačí, ale k dobré hře mu chybí asi tak stejně jako Elonu Muskovi k dobytí Marsu. Naděje by byla, ale realita pokulhává.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama