Penumbra: Overture Recenze Penumbra Overture: Episode One

Penumbra Overture: Episode One

Zdeněk Princ

Zdeněk Princ

1. 4. 2007 22:45 2
Reklama

Nestává se příliš často, aby na herní půdu vstoupil titul, který je tak složité zařadit do patřičného žánru.

- „Penumbra Overture,“ řeknete si, „co to tak může být? Hm, podívám se na screeny… týý, nějaká temná FPS, že by něco jako F.E.A.R.? Zpracování ujde, co tam ale proboha dělá ten čokl, a co to kladívko?“

Otázek vyvstává mnoho a odpověď na ně není nikterak jednoduchá. Jediné, co zbývá, je zhasnout světlo, na dveře si pověsit ceduli s nápisem „NERUŠIT“ a začít se bát.

FPS? Ne, FPA!

Když v roce 2006 vydalo nezávislé studio Frictional Games tech-demo nazvané Penumbra, ve kterém prezentovali tamější pracovníci sílu nového, na koleni vyrobeného 3D enginu, nikdo netušil, jaký poprask tato událost vyvolá. Hororová ukázka, využívající pokrokový fyzikální, potažmo i grafický engine, si získala během několika málo dní hojné publikum fanoušků, kteří dodali vývojářům patřičné sebevědomí k tvorbě něčeho většího. Výsledkem budiž trilogie Penumbra Overture, hororově laděná first person adventura (!!) s hutnou atmosférou. Něco vám tu nehraje? Inu, možná stojíme u zrodu nového žánru, jelikož to, světe div se, funguje!

Základním stavebním kamenem, stejně jako u většiny klasických adventur, je příběh. První epizoda začíná v únoru roku 2000 a točí se kolem chlapíka jménem Philip, kterému právě zemřela matka. Dosti depresivní náladě sekunduje mrazivé londýnské počasí a fakt, že pár dní po pohřbu přijde Philipovi dopis od otce. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby však otec neopustil rodinu ještě před Philipovým narozením a nebyl už v tuto chvíli mrtvý. Dopis však obsahuje vysvětlení, proč musel otec opustit rodinu, dále klíč od bankovní schránky a kusé informace o jeho obsahu. Další den tedy Philip zajde do inkriminované banky vybrat schránku. Jsou v ní otcovy dokumenty a zvláštní kniha, kterou zemřelý otec prosí v dopise spálit a především nenahlížet dovnitř. Philip je však člověk od přírody zvědavý a do knihy se dočte. Dovídá se o podivných místech kdesi v Grónsku a jelikož ho nic nedrží v rodné Anglii, odlétá na průzkum…

Malá, velká hra

Dlouhá cesta směr Grónsko končí v kajutě rybářské lodi, kde už berete Philipův osud do vlastních rukou vy. Trochu netradičně začněme s popisem technické stránky hry, neboť je to to první, co vás ve hře doslova udeří do očí. Pokud vzpomeneme úvod recenze, Frictional Games jsou studiem nezávislým, ovšem kvalitou zpracování se hravě vyrovnají gigantům svého oboru. Skvěle odvedenou práci demonstrují vývojáři především na technologii stínů. Ostatně, stíny společně s temnými zákoutími hrají důležitou roli i v pozdějších fázích hry, tudíž jsou zpracovány se vší vážností. Dalším, neméně podstatným prvkem je fyzika. I zde malý vývojářský tým předvádí svůj um a dostává se prakticky na úroveň komerčního Havoku. Ani s ostatní technickou výbavou se to nemá nikterak zle, a ačkoli jde už o detaily čistě kosmetické, nejedno oko určitě potěší přítomnost motion bluru, post efektů, či anizotropního filtrování. S tím se však vcelku pochopitelně pojí nutnost disponovat poměrně silným HW.

O trochu hůře se to však má s kvalitou použitých textur, grafických efektů a animací pohybu nepřátel. Ačkoli se děj hry odehrává převážně ve tmavých chodbách a cestou nenarazíte prakticky na žádnou floru, zasloužila by si hra o trochu větší pestrost. Na druhou stranu jde o zjevný tah autorů, vyvolat tísnivou, šedě zabarvenou atmosféru s jen občasnými ostrůvky relativního klidu a světla. Další kaňkou na jinak povedeném zpracování je občasný problém při snaze aktivovat kurzor k nějaké činnosti. Ten totiž je po celou dobu skrytý a jen když se středem zorného pole zadíváte na předmět, kurzor se objeví. Poslední „chuťovkou“ jsou souboje, kterých sice není mnoho, dokonce samotní vývojáři tvrdí, že hra jde projít bez jediné potyčky, ale akčněji ladění hráči se jim jednoduše nevyhnou. Jelikož se pohyb zbraně ovládá škubnutím myši v určitém směru, je dost problematické se rychle otočit v momentě, kdy už máte zbraň připravenou. Místo rychlé otočky tak švihnete do prázdna a smradlavá potvora vás kousne do zadku. Navíc tihle nemrtví čoklové umí skvěle spolupracovat s ostatními členy smečky a když vidí, že proti vám v jedno nemají šanci, poodběhnou, zavyjí a rázem je jich jako máku. Pánbůh s vámi.

Jde to i bez boje

Jak jsme už ale zmínili, hra jde skutečně projít bez konfrontace s nepřítelem, který je v první epizodě Penumbry zastoupen nemrtvým vlkopsem a olbřími pavouky. Možná se vám to zdá na první pohled málo, ale účel v tomto případě skutečně světí prostředky. Jde totiž o atmosféru, o všudypřítomný strach z neznámého prostředí. Dost možná jde o jednu z nejhororovějších her vůbec a z reakcí hráčů je už nyní patrné, že to vývojáři možná lehce přehnali. Na každém kroku se z reproduktorů line tísnivá hudba, kterou čas od času pročísne zavytí, nebo podivné mumlání. Ve hře je prostor i pro klasické lekací scény, vyvolávané převážně náhlou změnou dynamiky doprovodné hudby při spatření už zmíněných dvou typů oblud. Zježené chloupky na zátylku, rukách, nohách… prostě všude, jsou už jen chápanou reakcí na dokonale vyvolaný strach. Zajímavě je ve hře zachycena také nutnost plížit se ve stínu, klidně i několik málo metrů vedle čichajícího smradlavce. Běda však tomu, kdo se na něj zadívá příliš dlouho. Hlavnímu hrdinovi se v mžiku zvýší tep a začne prudce oddechovat, což má za následek jak prozrazení pozice, tak nevyhnutelné napadení.

Hádej, hádej hadači

Jelikož však jde primárně o adventuru, po všech úlecích a zrychleném tepu se stejně vrátíte k nosnému pilíři – logickým hádankám. Ty jsou v hojné míře podporovány už profanovaným fyzikálním enginem, takže jde ve větší míře o přesun objektů, tarasení dveří, otáčení ocelovými ventily, nebo zapínání páček a čudlíků všeho druhu. Že nejde o nic lehkého se přesvědčíte hned v úvodu a troufáme si tvrdit, že na několika místech se mnozí z vás zaseknou o trochu déle než je zdrávo. Na druhou stranu tu jsou však i úkoly vcelku jednoduché, neřku-li banální, které stačí bez rozmyslu jen a pouze vykonat. Vřele doporučujeme také pročítání všech nalezených textů, ze kterých se nejen dozvíte mnohdy potřebné informace závislé na dalším postupu, ale čtení nešťastných osudů při baterce v tmavém koutku opět přidává už na tak dobré atmosféře.

Konec?!

Asi největší problém však nastane na konci hry. Ne, nejde o chybu vývojářů, jde o holý fakt, že první díl zkrátka končí. Pokud budete hrát v souladu se zákony hororových her, tedy pěkně ve tmě, vžijete se do role Philipa jako v málokteré hře a ačkoli přijde s finální scénou velký oddych a uvolnění, stále budete lační po dalším přísunu. Na další díl si však musíme ještě počkat, snad jej vývojáři stihnou vydat ještě letos.

Ať tak, či tak, Penumbra Overture je jedním z málo očekávaných překvapení letošního roku a pokud patříte ke skupině občasných masochistů s logicky fungujícím mozkem, nečekejte!

Penumbra: Overture
Windows PC

Verdikt

Celkově vzato se z Penumbra Overture vyklubal vcelku ambiciózní titul, sázející na dosud neprobádané odvětví adventur. Osm hodin hraní prvního příběhu uteče vcelku rychle, za to vás přiková k židli a pořádně postraší!

Co se nám líbí a nelíbí?

Skutečně ta pravá, hutná hororová atmosféra, fyzikální a grafický engine, umělá intelgince vlkopsa, ponurý příběh, plížení, nutnost zapnout mozek
Slabší prezentace, místy až příliš obtížné hádanky, jednotvárnost prostředí, zbytečně málo pestré, slabší textury a animace, jen dva nepřátelé
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama