Mighty No. 9

Bude tomu již více než dvacet let, co jsem na tehdejším černobílém Gameboyi hrál jakéhosi Mega Mana, tedy mužíčka se střílecí rukou a možností, nebo i nutností, měnit své schopnosti, aby prošel jednotlivými misemi. Mighty No. 9 je považován za jakéhosi duchovního nástupce, který si prošel kampaní na Kickstarteru, vybral necelé 4 miliony dolarů a měl být jasným hitem. Ovšem někde se jaksi stala chyba. Tedy více chyb...

Tou první je příběh. Samozřejmě, od takové relativně malé hry byste nečekali kdovíco a řekněme, že vzpoura robotů není zase tak špatné téma. Nicméně v roce 2016 už i malé hry nabízejí mnohem víc, než jako v případě Mighty No.9 absolutně dětinsky vyprávěnou grotesku. Proboha, animované příběhové sekvence jsou jako z dob počátku 3D, takže neočekávejte ani něco tak triviálního, jako jsou například otevírající se ústa postviček při rozhovorech. A v těch zase nezažijete nic jiného než: "To je špatné, roboti se zbláznili!" "OOO, panečku, co budeme dělat?" "Pošleme tam Becka!" Ale čert to vem, o příběhu prostě tahle hra není.

SKÁKAJ, STŘÍLAJ, VYKRŮCAJ...

Mighty No.9 je v podstatě klasická akční plošinovka, kdy s postavičkou korzujete levely ze strany na stranu, střílíte roboty různých tvarů a schopností, vrháním min počínaje, přes střílení naváděných raket až po naprosto tupou chůzi dopředu, a přeskakujete nebo se naopak vyhýbáte překážkám a nepřátelům s cílem zlikvidovat na konci bosse dané úrovně. Samozřejmě ideálně v co nejkratším čase, bez ztráty životů, a tím pádem s co nejlepším skóre. Levely jsou na takovou výzvu stavěné, nejsou příliš dlouhé a každý z nich přináší trošičku jiný oříšek. Někdy je tak vcelku snadné se dostat na konec úrovně a vyprášit pár zrezlých šroubů z plechů jednomu z Mighty robotů, jindy je to přesně naopak a po náročné štrapáci je boss už jen takovou třešničkou na dortu. Každopádně dle šikovnosti dokážete level projít od cca 6 do 15 minut, pokud vám ale rupnou nervy, tak se čas na překonání takové mise vyhoupne klidně na víc než půlhodinu (nepočítám do toho pár prodělaných infarktů).

V Mighty No.9 je obtížnost spíše umělou pastí na prodloužení délky hry, evidentně záměrně nastavená na cizelování herního postupu.

Pokud vás třináctka hlavních příběhových misí nenadchne, dostanete možnost užít si ještě v kompetitivních EX misích. To jsou speciálně navržené mini úkoly, které je většinou nutno splnit pod časovým limitem. To by nebylo tak složité, kdyby součástí těchto výzev nebyly i podmínky, které vaše snažení ztíží. Nebude například k dispozici ve hře velmi podstatné zrychlení, případně střílení a tak podobně, což zase trochu rozšiřuje původní zážitek a zároveň trochu napravuje reputaci hry po zážitku z hlavní dějové linky. Tak jako tak je v tomto ohledu hra dělaná spíše pro nadšence podobných výzev, ačkoliv obtížnost někdy nutně nemusí být překážkou, jak koneckonců dokazuje spousta her od série Souls, případně Ori and the Blind Forest, nebo třeba stačí Super Meet Boy. V Mighty No.9 je obtížnost spíše umělou pastí na prodloužení délky hry, evidentně záměrně nastavená na cizelování herního postupu. Což by samozřejmě byla skvělá vlastnost hry, jenže chybí motivace.

FRUSTRACE V BAREVNÉM KABÁTKU

Skóre možná motivuje zaryté milovníky překonávání sebe sama, ale ruku v ruce s tím by měla jít i hratelnost, kvalita level designu a vůbec celkový zážitek. Kostrbatá hratelnost a unylý design úrovní prostě zrovna dvakrát nepřesvědčí většinu hráčů k tomu, aby měli chuť zas a znovu opakovat do zblbnutí ty samé pasáže. A to i přesto, že se vás hra snaží alespoň lehce uchlácholit bonusy, které dostanete v případě opakovaných selhání. Dokonce nepomáhá ani možnost nastavit si počet životů hned od prvního pokusu na více jak tři, což je volba pro lidi, kteří se nehodlají zbláznit. První mise totiž vůbec nenaznačuje, že by mělo jít o těžkou hru. Bohužel hned ta následující vás usadí do křesla a donutí si zapálit i přesvědčeného nekuřáka. Což je trochu klamavá reklama a z řekněme celkem roztomilé, ačkoliv primitivní, hry se tak stane peklo. Jedinou pořádnou motivací pro další hraní je, že to nevzdáte, že hru pokoříte a dohrajete. Nikoliv však s pocitem zvědavosti nebo vyloženě výzvy jako třeba v Dark Souls, nýbrž z čisté touhy nehodit flintu do žita. Zábavu však nečekejte, hra rozhodně není něčím, co vás bude nutit nejít spát a mumlat si něco o dalším levelu.

Paradoxně nepomáhá ani systém transformací, kdy po každém zdolaném bossovi dostanete možnost využít jeho schopnosti. Tedy například místo klasického střílení vybuchovat, střílet ručně odpalované nálože, máchat kolem sebe mečem a tak podobně. Sice tyto speciální ability budete nuceni někdy využít v rámci řešení průchodů úrovní (reálně to budete potřebovat v předposlední misi), na nějaké užívání si ovšem zapomeňte. Schopnosti totiž nemůžete využívat nekonečně a po chvilce se prostě vybijí.Přitom je to škoda, právě takový prvek ve spojení s kvalitnějším level designem by vám dopřál při správném využití alespoň trochu zábavy. Takhle se hra smrskla jenom na frustrující dril, kdy vás každá chybka vyjde dost draho, bez kapky motivace zkoušet to dál. Bohužel samotná hratelnost není jediným (ačkoliv nejpodstatnějším) záporem hry.

STARÉ I ZASTARALÉ

Než jsem si došel k tomu, že hratelnost je neskutečně prkenná, tak mě totálně zarazilo, jak je možné vydat hru, ačkoliv nostalgickou, s tak neskutečně odpornou grafikou. Ta je nejen velmi jednoduchá a celkově zastaralá, ale až otravně sterilní, vybledlá, prostě o ničem. Všechny mise, až na tu poslední, jsou neskutečně fádní, pocitově naprosto odfláknuté a je to jen další hřebíček do rakve této hry. Fáze, že se alespoň těšíte, s čím přišli autoři dál, jednoduše nenastane. Přitom tvůrci se o jakousi různorodost pokusili alespoň co se týče nabídky úrovní, kdy každá se odehrává v jiném prostředí. Přesto máte pocit, že splývají. Je to nedostatkem detailu, zajímavých prvků i grafických vychytávek, a upřímně řečeno by za to Mighty No 9. sklidilo velkou kritiku už na konzolích předchozí generace, ne-li generací.

i Zdroj: Hrej.cz

Jestli někdo bude tvrdit, že šlo o jasnou stylizaci, tak budu silně nesouhlasit. Spíše to vypadá, že si někdo nechtěl dát moc práce, což je vidět i na všemožných pokusech o efekty. Musím říct, že tohle bych od plošinovky v dnešní konkurenci nečekal.  Neomluví to ani jasný japonský rukopis, ani historie. Skoro to na mě celé působí jako jasný kalkul na vydělání peněz od hráčů, kteří uvěří v návrat Mega Mana. Vlastně ať se na této hře snažím najít jakékoliv pozitivum, dostanu se k fušeřině. Ovšem v nepokryté fušeřině za plnou cenu, na které startoval například Unravel, což je za předvedený výkon smutné. Neexistuje tu zvláštní moment, kdy řeknete wow nebo si bokem zapíšete skvělý nápad. Mighty no.9 je prostě jalová, zastaralá hra, kterou bohužel mohu doporučit jen bláznům, kterým výše popsané nedostatky vadit nebudou.