Men of War: Assault Squad

Při sto dvacáté repríze filmů Zachraňte vojína Ryana nebo Bratrstvo neohrožených si chtě nechtě musí i ten nejrealističtěji uvažující člověk pokřivit své mínění o válce. Nabývá dojmu, že ji před sedmdesáti lety dirigovali bodří „nuts“ generálové a k odvodům tehdy přišli z devadesáti procent cílevědomí, v podstatě bezchybní mužové své doby, jimž svistot kulek pouze upevnil charakter. Proto je děl jako Men of War stále zapotřebí. Místo vysokorozpočtového filmu je tu méně hardcorová raltime strategie, místo glorifikovaného hrdinství jen obrovská tíha zodpovědnosti. V Men of War je hráč dirigentem i vojákem zároveň. A po každé (ne)úspěšné misi si uvědomuje, jak málo toho o válečné taktice ještě ví, respektive jak mnoho se během dalšího hodinového skirmishe opět naučil. MoW nyní dostává druhý, tentokrát multiplayerově zaměřený, datadisk Assault Squad a válka je s ním zase extrémně tuhá. Můj psycholog tvrdí, že sbírat očíslované štítky padlých je zvrhlá zábava…

Dva roky staré Men of War je strategie, určená spíše zkušeným hráčům a oplývá několika důležitými vlastnostmi. Každý z vás, herních Žukovů, dříve oceňoval velmi dobře zapracovanou zničitelnost prostředí, zajímaly vás RPG prvky, systém krytí a celkově obrovský smysl pro detail, kdy má každý voják nejen své jméno a batůžek, ale v něm i nafasovaný počet nábojů, může opravit rozbitý tank, nebo hupsnout do sajdkáry a vždy se plně podřizuje taktice, zvolené podle toho, jaký zrovna plníte úkol - zda podnikáte frontální útok, stealth misi, nebo se bráníte v zákopech.

Prostý základ

V samostatně spustitelném Assault Squad většina z toho zůstala a to včetně třeba mnou nepříliš používaného přímého ovládání pěších a motorizovaných jednotek. Něco důležitého však přeci datadisk postrádá. Nemá příběhovou singleplayerovou kampaň a pokud se Assault Squad rozhodnete hrát osamoceně, chovejte se spíše jako na tréninkovém hřišti. Jinak totiž budete zklamáni. Singleplayer je nahrazen pouze skirmishovými bitvami z pěti důležitých operací druhé světové války v Evropě, Africe a Tichomoří a vzhledem k tomu, co známe z původní hry, nejde o nic objevného. Všechny mise jsou založené na battlefieldovském syndromu, kdy postupujete terénem a obsazujete klíčové pozice soupeře označené vlajkou, které je pak nutné z opytlovaných střílen držet až do konce operace. Struktura všech jednotlivých operací se vlastně nikdy nemění, liší se jen reálie a protivníci, k nimž nově přibyli Japonci. Singleplayer ochuzený o příběhovou složku tedy není příliš zajímavý, obsazujete v něm klíčová stanoviště a jak postupujete do soupeřova týlu, dostáváte od vrchního velení válečnou měnu, za kterou si kupujete posily. Toť vše.

V chudém singleplayeru se Assault Squad snaží představit několik změn od pvůdoní hry, ale jsou to spíše drobnosti. Například nové jednotky hrdinů, trochu větší rozloha map, nebo upravená průraznost materiálů, která ale byla výtečně zpracována už dřív (viz. například rozdíly v síle pancíře na tancích apod.). Patrná je však změna ve skladbě vojsk. A to velmi. Pořízení mechanizovaného transportu vyjde v datadisku dráž, protože autoři chtěli, aby vzrostla úloha pěchoty a tu tedy budete používat v daleko větším měřítku, než dřív. Ruku v ruce s tím zcela viditelně klesá význam vojáků jako jednotlivců, na čemž bylo původní Men of War vlastně založeno. Hra se nyná o něco zrychlila a ponížil se význam RPG prvků, Assault Squad se mnohem více připodobnilo ke klasickému formátu RTS, samozřejmě s tím rozdílem, že pořád není možné vyrábět jednotky.

Co jsem zmáčkl?

Je však s podivem, že upravené taktice, kdy je díky posilám teoreticky pořád dost lidského materiálu, neodpovídá starší interface. Ten až na nějaké barvičky a sem tam prohozené klikání pravé/ levé tlačítko myši zůstal v podstatě nezměněn a inovovanému způsobu hry nestačí. Nevěřím tomu, že by se charakter hry ještě více zdevalvoval, kdyby autoři například povolili seskupování většího množství než deseti jednotek. S přicházejícími posilami se totiž často dostáváte do ovládacího zmatku. Paradoxně s tím, jak dobře si vedete, začne být jednotlivých vojenských skupin příliš mnoho a hráč velmi často chybuje jenom proto, že mezi nimi nestíhá vhodně přepínat. A to i kvůli tomu, že je v informativní grafice v podstatě nevidí. V levé částí obrazovky zůstalo klasické rolovátko s ikonami stávajících jednotek, ke kterým ale neustále přibývají nové a ty se ztrácejí v neviditelné spodní části sloupce. Místo rolovátka bych tedy uvítal spíše dvojitou řadu menších ikon a třeba i s výraznějším očíslováním skupin.

Interface je prostě záležitost, kterou by měli autoři do připravovaného MoW: Vietnam vylepšit. Uvítal bych například i zřetelnější kroužky kolem označených jednotek, nebo snadnější možnosti automatického doplňování munice, než je pouhé rozdělování lootu prostřednictvím velitele squadu. A také by byla velmi žádoucí úprava trasování jednotek, což souvisí s umělou inteligencí. Ta je možná (dle oficiálních proklamací) ještě chytřejší a drsnější, než v hlavní hře, nicméně spíše na soupeřově straně. Vaše vlastní jednotky vás dost často podrazí tím, že se nejsou schopné včas (či vůbec) dostavit na waypoint - nastavíte-li jednotce cíl třeba přes půl mapy v zastavěném území, máte tak třiceti procentní šanci, že se buď někde zdrží, nebo zcela zasekne. A jakkoliv jsou tanky v parádním fyzikálním modelu schopné bouratcelé domy, jejich AI někdy vyhodnotí jako nepřekonatelnou překážku třeba plot nebo motocykl a to ad absurdum platí pro celé vojsko lehkou pěchotu nevyjímaje.

Více hráčů, více zábavy

Je evidentní, že hlavní hratelnostní inovace, tedy důraz na pěchotu, byla zavedena především pro dlouho avizovaný rozšířený multiplayer, kde je životnost jednotek oproti singlu o něco kratší a to přeci jen eliminuje nepřehlednost i některé další problémy v ovládání. Pro online a LANpárty jsou nyní připraveny asi čtyři desítky map, které se liší jak ročním obdobím, tak rozlohou (vzhledem k možnému počtu zúčastněných hráčů do maximálních šestnácti), tak i přípravou pro čtyři typy soubojů včetně nového kooperativního módu. Pro něj jsou připraveny mapy známé ze singleplayeru, na kterých dvě party hráčů útočí proti počítači. Hratelnostně podobné je také Assault Zones s tím rozdílem, že už jde o čistě souboj živých hráčů. Vlastně podobně jako i v Combat (deathmatch) a v zatím asi nejméně hrané Frontlines, kdy se obránce snaží „zakopat“ před agresivním protivníkem.

Obecně platí začínat s Combatem a s přibývajícími zkušenostmi pronikat i do režimů, kdy je potřeba vycizelovaná taktika pro vlastní užitek i pro užitek spoluhráčů. V tom je vlastně tak trochu problém celého Assault Squad. Vzhledem k obtížnosti hry je problém najít sobě rovné hráče, tedy nejen ty zkušené, ale i nováčky, kteří se nebojí změřit síly. Přes frčky u nicků skutečnou kvalitu nerozpoznáte, protože každý ve hře začíná od začátku a jelikož zkušenosti z původního Men of War na čele napsané nemáte, může se vám stát, že ti, co si koupili hru dříve a už nějakou dobu hrají, vás prostě nebudou chtít, protože budete působit za amatéra. To se mi stávalo v obou rovinách. Nejdříve jsem nebyl přijímán a později jsem k novým lidem necítil důvěru.

Multiplayerový záběr Assault Squadu je každopádně obrovský a když si ještě vzpomeneme na editor map, známý již z plné hry, kde lze vytvářet nejen terén, ale samozřejmě i úkolové scénáře, je Assault Squad předurčeno k dlouhému online životu. Pro úplně nováčky ale tato hra skutečně není. Spíše se zaměřuje na starou fanouškovskou základnu, což dokazuje i nepřítomností jakéhokoliv tutorialu. Ten sice chyběl už v Men of War, ale zatímco tehdy to byla spíše lenost vývojářů, dnes je to spíše vypočítavost z předpokládané skladby hráčstva. Vždyť kdo si bude kupovat datadisk, když nezná původní hru a ke všemu jde o hardcore strategii? A tak byste k Men of War: Assault Squad měli přistupovat obezřetně. A mimo jiné počítat i s tím, že se váš hardware v sice všehoschopném, ale neoptimalizovaném, enginu pořádně zapotí. Propady frameratu jsou v Men of War: Assault Squad skoro stejně tak hrozivé, jako samotná válka v něm zobrazovaná