Medal of Honor: Vanguard

Nikdo by to skoro ani nečekal. Ano, Medal of Honor ještě nedal své sbohem PlayStation 2, nýbrž v úplně nové kampani pojmenované Vanguard (předvoj) sleduje osudy desátníka Franka Keegana, toho času čerstvě naverbovaného příslušníka americké 82. výsadkové divize. Ten se účastní rovnou kvarteta válečných operací v duchu skutečných událostí druhé světové války. Většina z nich začíná vzdušným výsadkem, při kterém můžete desátníka omezeně směřovat na určený bod seskoku, za což později jistě obdržíte jedno z vyznamenání. Metály jsou trošku chabou motivací k opakovanému hraní, když hra odměňuje dále např. headshoty či dokončení mise bez ztráty života.

Od špaget po okouna

Zdejší válečné tažení začíná v červnu 1943 při dobývání Sicílie, tudíž první nepřátelské jednotky nejsou Němci, ale podstatně horší Italové. Následuje operace Neptun ve francouzské okupační linii a skrze smělý, ale nepovedený plán Market Garden kampaň vrcholí při dobývání povodí Rýna. Dohromady to dá přesně deset misí, přičemž všechny dokončené si můžete střihnout klidně ještě jednou. Celá kampaň je bohužel extrémně krátká. Já jsem jí dohrál za dvě odpoledne, přičemž zkušení harcovníci ji možná dokončí již za jediný půl den.

Na druhou stranu jistě potěší český překlad v podobě titulků, který je až na několik slohových chyb (např. abysme, pozemní vojáci) jistě příjemným bonusem. Krásnou orchestrální hudbu má na svědomí osvědčený skladatel Michael Giacchino, jenž komponoval již pro předchozí díly. Před spuštěním vlastní hry pak nemile překvapí pouhá jediná konfigurace tlačítek bez možnosti změny. Nejen díky pěkně zpracovaným vzdušným výsadkům, kdy si na padáku můžete vychutnat velmi solidní grafiku a dohlednost, patří zdejší vizualizace ke špičce série a na celé čáře překonává v tomto dosti průměrné Call of Duty 3. Taktéž množství grafických chyb se Vanguardu vyhnulo velkým obloukem.

Válka je pěkná na pohled

Obloha je animovaná, v okolí poletují staré noviny či další odpadky a světelné efekty výbuchů jsou také pěkná podívaná. Domy tvoří poměrně detailní textury, nicméně interiéry jsou již o dost chudší. Taktéž kromě odložených lahví a protiletadlových reflektorů již vůbec nic nelze zničit a jedinou interaktivitu tak zajišťují pouze stacionární kulometná hnízda a sbírání munice či zbraní po mrtvých nepřátelích. Ti okamžitě zmizí z povrchu zemského i se svou odstřelenou helmou. V duchu všech válečných stříleček je postup přísně lineární a řídí jej místy zoufalé skriptování. Když není dovoleno otevřít dveře kvůli skrytému poslednímu nepříteli na odstřel, je to nepříjemné, ale dá se to ještě překousnout.

Skripta nejen pro studenty

Jenže partička kolegů ve zbrani se ani za nic nehrne na zteč bez vašeho příkladu. Pokud se nepohnete za daný bod, vaše jednotka bude stále trůnit na jednom místě. A to i přesto, že jste jen obyčejný pěšák, velitel se také raději zbaběle schovává. Proto je největší díl práce na hlavním hrdinovi, ostatní spřátelení vojáci se trefí spíše sporadicky. Alespoň že zaměstnávají pozornost nepřátel. Zdaleka nejhorší situace pak nastane na začátku poslední části kampaně, kdy jste vysazeni přímo do obranné linie fricků se zákopy a překážkami. Na první rozkaz máte zabít kulometčíka v patře rozbořeného mlýna. Ideálně si to poštrádujete pěkně kryti vnitřkem po schodech, načež ranou do týla zlikvidujete otravného nacistu.

S pocitem dobře vykonané práce berete nazpět schody po třech, jenže ouha. Když vykouknete nahoru, kulometčík je znovu v kondici a kropí svoji zahrádku jedna radost. Kontrolně vyběhnete znovu na mlýn.... a u kulometu nikdo. Seběhnete dolů a zbraň opět štěká. Hra vás bohužel nutí prostě zabít kulometčíka z otevřené krajiny a nikoli lepší cestou zevnitř stavby. Proto pak došlo k této kolizi. Ale možná že to byla jen ojedinělá chyba. Nicméně po dobytí mlýna skripty vytrvale dopravují nové a nové vlny nepřátel do zákopů, a to až do přesného okamžiku, kdy překročíte opět jiný pevný bod. Když jsem tak učinil, samozřejmě s celou jednotku v zádech, desítky protivníků jako na povel začaly okamžitě spěšně ustupovat na další okop, jako bych byl nepřemožitelný silák s nadpozemskými schopnostmi. Tyto příklady vhodně ilustrují doslova amatérskou práci na bitevním poli, nicméně do očí bijící je to naštěstí až skoro na úplném konci kampaně.

Záludní Němci

Umělá inteligence na tom alespoň u nepřátel špatně určitě není. Protivníci se většinou dokáží krýt a dokonce mění za překážkou své palebné pozice. Jen někdy jim zůstane trčet kus zadečku, helmy, nebo čutory, přičemž i zásah do vybavení může být smrtící. Stejně tak občas utečou před hozeným granátem, ovšem jejich výbušné pozdravy jako v Call of Duty vrátit se zpáteční adresou nemůžete. Pouze se objeví varovný symbol na obrazovce. Velmi praktický je ale jednoduchý radar nejbližšího okolí, jenž ukazuje barevnými tečkami jak pozice přátel i nepřátel, tak i místa aktuálních rozkazů. Při pozastavené hře si můžete také kdykoli prohlédnout seznam splněných i nesplněných úkolů aktuální mise.

Rytíř se železným hledím

Co se pohybových dovedností týká, Keegan prodělal dobrý výcvik, protože možnost opravdu rychlého sprintu ve výhledu podobném Gears of War je mnohdy k nezaplacení. Voják dokáže takto běžet dokonce i z plazení, nebo z kleku, přičemž se po doběhnutí opět vrátí do výchozí pozice. Funkce přeložená jako „železné hledí“ umožní při cílení skrze mířidla jemný výklon do stran či nad překážku, čímž nebudete tak odkrytí nepřátelské palbě, která dokáže být někdy sakra účinná. Ještě že se uzdravíte automaticky když zůstanete nějaký čas pěkně v klidu. Sporadicky se po úrovních povalují větší zásobníky do automatických zbraní, tudíž nemusíte již tak často přebíjet. Zbraňový arzenál prakticky kopíruje staršího bratříčka, ovšem pistole se používají pouze v multiplayeru. Granátů a bazuk si ale užijete do sytosti.

Internet ve válce neměli

Stejně jako v minulém díle s podtitulem European Assault chybí online multiplayer. Offline na rozdělené obrazovce pak mohou bojovat až čtyři hráči ve stejném počtu režimů. Deatchmatch doplňují ještě stejné bitky o vlajku a kanystr, přičemž nejzajímavější typ hry spočívá v dobývání obsazeného pahorku. Pro multiplayerové hrátky se pak nabízí půl tuctu menších map, jenž se inspirují lokacemi ze single kampaně, ovšem většinou se jedná o zcela nové oblasti. Ukládání se děje tradičně skrze hustě rozmístěné checkpointy, ovšem po nahrání další mise trošku nešťastně přijdete o nepřátelské zbraně v osobním vlastnictví. Desátník kromě granátů pojme dvojici pušek, či samopalů, ale řídit, či střílet z nějakého bojového vozidla jej v kasárnách nenaučili. Jediné válečné stroje používají výhradně němečtí vojáci.

V porovnání s předešlým dílem již nemůžete omezeně velet spojeneckému družstvu a hlavní hrdina již nezažije žádné adrenalinové šílenství. Design úrovní je více lineární a koridor ještě užší, než u poměrně rozlehlých čtvercových map European Assaultu. Širokoúhlé zobrazení i prostorový zvuk nechybí, ovšem již nesplňuje kritéria certifikátu THX. Nový Medal of Honor se sice opět příjemně hraje a v některých místech vás dokáže přikovat k obrazovce, ale promarněný potenciál a místy tragické naskriptování sráží Vanguard nejen za poslední Call of Duty, ale i za předešlý Medal of Honor, jenž nabízí o mnoho funkcí více. Ze hry čiší až přílišná jednoduchost, přičemž tragická hrací doba na jedno, nanejvýš dvě odpoledne je toho dobrým důkazem.