Medal of Honor: Heroes 2

Když jsem byl ještě malé boží hovádko, představoval jsem si, že mě počítačové hry přenesou do úplně jiných světů. Chtěl jsem být alespoň na chvíli vojevůdcem, pilotem, závodníkem nebo třeba vojákem. Blažená nevědomost dětství mě pěkných pár let dokázala držet v příjemném nadšení a opojení z virtuálních světů, které, ač nedokonalé, uměly zručně ošálit mou vyvíjející hladovou se mysl. Společně se spolužáky jsme zadržovali dech při hraní Wolfensteina 3D, kdy jeden z nás střílel, druhý chodil a třetí neustále dokola mačkal "I-L-M", což je mimochodem společně s "IDDQD" jediný kód do hry, který si budu asi navždy pamatovat. Byla to báječná léta, ve kterých jsme po kouscích objevovali pomalu se rodící svět počítačových her.

Od té doby už uplynulo dobrých patnáct let. Vyrostli jsme a s námi i počítačové hry. Nebo... ne? Popravdě, ačkoliv zevnějšek zestárnul, uvnitř je pořád to stejné rozjívené děcko, které si chce hrát na vojáčky. Jen už není tolik nadšené ze všeh těch her kolem. Vidělo jich už spoustu, zahrálo si jich spoustu a zjistlo, že jsou vlastně všechny pořád stejné. Navenek sice působí starší, vyvinutější, ale uvnitř je to pořád ten starý dobrý Wolf 3D. Skrze hradbu klávesnice, případně dnes už klávesnice a myši, neřku-li gamepadu, se lze jen těžko a pouze ve výjimečných případech do hry dostatečně ponořit. Fakt, že se až dosud žádná jiná lepší alternativa neobjevila neznamená, že že myš a klávesnice jsou ten nejlepší možný způsob, jak hrát FPS.

Protože je tu Wii a nová válečná FPS Medal of Honor: Heroes 2. V singleplayeru se můžete pustit jednak do poměrně rozsáhlé kampaně, která sleduje osudy příslušníka speciálních jednotek. V jeho kůži se pak vydáváte na nepřátelskou půdu, abyste sesbírali tajné informace a překazili ďábelské plány nácků. Nic nového pod sluncem. Kromě kampaně o osmi misích, třech obtížnostech a slušné celkové herní době si ještě můžete spustit oblíbený arcade mód, ve kterém už jde jenom o to sestřelit co nejvíc protivníků. Nic z toho ale není tak důležité, jako příjemné změny v ovládání proti tratickému Vanguardu.

Dobře si vzpomínám, jak bolestivý byl kdysi přechod od prostého ovládání šipkami klávesnice na myš a klávesnici. V prvním Terminator: Future Shock jsem se prvních pár desítek minut motal jako ožrala, než mi tehdy revoluční (přestože T:FS nebyl první) přirostlo k ruce. Když jsem zasedl k MoH: Heroes 2, zprvu mi ovládání přišlo stejně nemotorné - pohybujete se analogovou páčkou nunchucku, míříte Wiimotem. Jenže postupně začnete objevovat kouzlo tohoto ovládání, které vám pouhým nakláněním nunchucku umožňuje vykukovat zpoza rohů, trhnutím Wiimote dávat rány pažbou pušky, nebo kroucením Wiimote zoomovat hledí sniperky. Pokaždé, když najdete novou zbraň nebo objekt, který můžete využít, objeví se rychlý malý tutoriálek, který vám přesně vysvětlí, jak se hrou zacházet. Tak třeba jakmile se dostanete k artilerii, ukáže vám, že stačí točit nunchukem abyste dělo nasměrovali do správné polochy, a pak trhnout Wiimotem směrem k sobě pro výstřel. U čeho jsme ale se ale s kamarády nejvíc zasmáli byla bazuka, kdy si Wiimote "nahodíte" na rameno jako skutečnou zbraň. A takových vychytávek je v MoH: Heroes 2 celá řada a všechny jsou výborně propracované.

Vývojáři, k překvapení většiny, od strastiplného ovládání ve Vanguardu pokročili o světelné roky kupředu. Pořád ještě to není úplně dokonalé, ale tahle hra ukazuje cestu, kterou by se měly vydat všechny budoucí FPS pro Wii. Je to cesta, která vás do hry uvrtá mnohem lépe, než jakákoliv PC či konzolová střílečka, kterou ovládáte přes klávesnici/myš/gamepad. Jakmile musíte byť i jen minimálně fyzicky napodobovat práci se zbraní nebo jinými válečnými proprietami, hra si vás získá a nepustí. A to i přesto, že obtížnost na příčce Veteran je poměrně nevyvážená a nejspíš budete mise často opakovat. Ani umělá inteligence není z nejosvícenějších, mise jsou předem naskriptované, takže vojáři se noří doslova odnikud, stejně jako vaši, a protivníci často nereagují na vaši přítomnost. Na druhou stranu, chování vojáků v rámci daných mezí je docela zajímavé - ulítne jim helma, skrčí se, někdy se po zásahu snaží ještě sebrat na nohy, celkový dojem z postaviček tedy nakonec není tak špatný, pokud přistoupíte na přesně nalinkovanou hru scénáristů.

Přestože ani design levelů není úplně košer, nabízí MoH: Heroes 2 také multiplayerová klání - jako jedna z mála Wii her. Bez problému funguje také v našich končinách, a tak se rychle zaregistrujete skrze EA a už se můžete řezat na původních singleplayerových mapách až ve 32 lidech. Jistě, že to není nějak zvlášť organizované bitkaření, ale domluví-li se parta známých, může to být docela slušná bžunda.