Medal of Honor: Airborne Recenze Medal of Honor: Airborne

Medal of Honor: Airborne

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

16. 9. 2007 22:57 34
Reklama

Není to tak dlouho, kdy jsme se s jednotkou napůl vystrašených mlaďochů, napůl ostřílených veteránů vylodili na pláži Omaha. Přebíhali od jednoho železného kříže ke druhému, snažili se skrýt před smrtonosnou kropenicí z německého bunkru a sem tam šimrat nepřítele po metr tlusté betonové zdi chaotickou střelbou od boku. Málokterá hra napříč všemi žánry dokázala vytvořit natolik sugestivní atmosféru, jako právě první inkarnace letité série Medal of Honor s poditulem Allied Assault, která se na monitorech objevila před téměř šesti lety. A i když zub času nahlodal velice výrazně (nejen) grafickou stránku, jedná se stále o jednu z nejlepších her s válečnou tématikou. Ačkoliv se tvůrci z Electronic Arts snažili udržet svou vlastní vysoko nasazenou laťku kvality, ani s Pacific Assault (i přes písčité pláže a turisticky atraktivní lokace), nebo čistě konzolovým European Assaultem žádnou velkou díru do světa neudělali.

Série se zkrátka dostala do mrtvého bodu. Nikoho už nezajímalo obyčejné procházení anonymních ulic, shrnutých pod všeříkající název „zbytky Berlína,“ doprovázené odstřelováním jednoho nepřítele za druhým. Chtělo to zkrátka nějaké oživení. Jenže! Po čem chcete ve druhé světové válce sáhnout, aniž by to nebylo někde již stokrát (u těch profláklejších věcí, typu pečlivě naskriptovaného náletu bombardérů, před kterým se musíte schovat na pečlivě označená místa možná tisíckrát) předtím viděno. Jedna možná cesta tu však byla. Vcítit se do role jednoho ze členů osmdesáté druhé výsadkové a na bojiště se dopravit za ladného (popřípadě notně neohrabaného) pohupování na špagátcích padáku. A jak řekli, tak také udělali.

Po „žvejkajícím“ Jimmym Pattersonovi, sličné francouzské špiónce Manon a drsném mariňákovi Tommym Conlinovi budeme mít tu čest se na svět dívat prostřednictvím očí Boyda Traverse. Ten se řadí do dlouhé řady hrdinů, kteří ani při pádu na korouhvičku kostelní věže nevydají jedinou hlásku. Jediné, co z jeho úst bude k tanci a ku poslechu bude hluboké oddechovnání, jakožto připomenutí, že by bylo záhodno najít klidný koutek. Konstantní ukazatel životní energie už se asi totiž definitivně odebral do propadliště dějin. Teď prostě frčí automatické uzdravování na počkání. I když se o svůj krk budete starat možná o nějaké to procento více, neboť není možné jen tak hru uložit a pokračovat dále. Budete muset zkrátka splnit nějaký úkol (nejčastěji vyhození něčeho do vzduchu), aby se hra uložila automaticky. Někomu tento systém checkpointů vyhovovat nemusí, přeci jen časté opakování kritických pasáží dokáže vyvést z míry i toho největšího flegmatika (zvláště na nejvyšší obtížnost). Na druhou stranu tím tolik netrpí vcelku dobrá atmosféra, neboť klávesa F5 určitě nepatří do základní výbavy americké armády.

Bojovat budete v šestici rozsáhlých misí. A nebudeme si nic nalhávat, ačkoliv bylo z propagačních materiálů notně tlačeno, že budeme moci dopadnout skutečně kamkoliv a tím pádem zažívat něco naprosto odlišného (doplňte si libovolné množství vykřičníků), tak je to prostě málo. Ano, zažijeme opravdu jen ty nejvýznamnější výsadkové akce druhé světové, jako je třeba operace Husky, ale vzhledem k velice (to třikrát podtrhnout) omezenému manévrovacímu prostoru stačí dopadnout jednou přímo do opevněného vosího hnízda, jednou do čísté zóny, označené zelenou světlicí a máte o prostředí hnedle velice konkrétní představu. Navíc s interakcí to také není vůbec slavné. Pancéřová pěst se zdí polorozpadlé chajdy neudělá vůbec nic, natož pak nějaké pokusy o přeměnení pohozeného prkna na třísky. Tím pádem se můžete schovat za cokoliv bez obavy ze zdravotní újmy, ovšem překážky se nechovají jako neprostupné textury. A že nepřátelé až podezřele často trefují například díry mezi prkny, mezi něž byste s obtížemi protlačili malíček, na to můžete vzít jed.

Když už jsme u toho technického zpracování, tak by bylo dobré zlehka naťuknout grafickou stránku. Ta rozhodně není špatná, vše vypadá na první pohled velice hezky. Bohužel při každém seskoku budete muset překousnout velice nepěkně nakreslené prostředí, které se táhne okolo aktivní hrací zóny. Na druhou stranu po dopadnutí si užijete velice pěkného znázornění nepřátel, jejichž uniformy vypadají ze všech WWII titulů aktuálně dostupných na trhu určitě nejvěrohodněji. Kolem vás neustále něco bouchá, sviští, ale nejčastějí umírá. Ať už jde o protivníky, anebo o vaše spolubojovníky, kteří se samozřejmě mohou také snést na jakékoliv místo na herní ploše. Autoři dokonce zapracovali i jednoduchý systém AI pomoci. Pokud budete v nějakém konkrétním místě často umírat, tak se kolem vás při příštím pokusu prostě snese o pár kolegů vojáků více. Jejich inteligence sice nedosahuje nijak závratné úrovně, ale minimálně jako štít proti nepřátelským projektilům se určitě hodí. Co se ale tvůrcům jednoznačně nepovedlo (opět třikrát podtrhnout) je animace výbuchu granátů. Jakýsi podivný zvířený prach (pokaždé je stejný!) vám může používání explodujících kuliček celkem solidně znechutit. Oproti tomu proti ozvučení nelze mít naprosto žádných námitek. Hučení rotorů v letadle, žblepty kamárádů výsadkářů, neustále pokřikování při litých bitkách v ulicích, nebo exploze muničního skladu (samozřejmě s efektním vyběhnutím v posledních chvílích), to všechno ve vašich sluchovodech zanechá dobrý dojem.

Nelze nezmínit také systém upgradů. Anžto EA má na svědomí modlu virtuálních tunerů – sérii Need for Speed, tak je docela dobře možné, že se zanedlouho dočkáme třeba i Medal of Honor: Seržant Cross Vrací Úder (Black Edition). Jak jinak si máme vysvětlit hodně nepochopitelné bonusy, kdy například za rychlé zabítí tří nepřátel získáte zásobník s dvojnásobnou kapacitou (aniž by k tomu byl nějaký rozumně vysvětlitelný důvod), nebo se dvakrát za sebou trefíte přesně mezi oči a hned vám naskočí zpomalený čas, ve kterém (podobně jako v opěvovaném Max Payne II) slyšítě velice zřetelně každé cvaknutí zbraně při nabíjení. Říkejte si co chcete, ale pokud se holedbám tím, že přináším tu zaručeně nejhutnější atmosféru druhé světové války a říkam cosi o tom, že mi jde o ten nejrealističtější zážitek, tak zkrátka si tohle zkrátka dovolit zakomponovat nemůžu.

Hodnocení u Medal of Honor: Airborne je přinejmenším problematické. Derivátů nejprovařenějšího konfliktu pod sluncem už nám, počítačovým hráčům proběhlo pod rukama tolik, že bychom si do životopisu mohli z fleku napsat „WWII expert.“ Schválně, vyjmenujte tři zbraně, používané za druhé světové! Vsadím boty, že jste si vzpomněli na kulomet Thompson a pušky Kar98 a M1 Garand. V každé jiné hře střílečce lze aspoň chválit/kritizovat variabilitu zbraní, ale zde se zkrátka s osvědčenou sestavou žádná kouzla vymyslet nedají. Ani docela veliký potenciál se v multiplayeru nepovedlo dotáhnout na maximum, protože se kromě „pohyblivého“ spawn pointu nejedná o nic jiného, než o klasickou vyvražďovačku všichni proti všem. Na druhou stranu je v tom vidět potenciál pro zajímavé machinimy. Tedy, pokud už nebylo té WWII už dávno dost... Pokud máte zájem o lehounce nadprůměrnou střílečku, kterých jsou na každém rohu tucty, mohu vám MoH: Airborne s klidným svědomím doporučit. Jestli ale bažíte po něčem kapku originálnějším, tak se holt budete muset porozhlédnout jinde.

Medal of Honor: Airborne
Windows PC
Xbox Xbox
PlayStation PlayStation 3
PlayStation PlayStation 2
Xbox Xbox 360

Verdikt

Electronic Arts se už po několikáté snaží mlátit do obilí, které má svá nejlepší léta dávno za sebou. Co bude příště, Medal of Honor z pohledu Němců? Žjova, to by bylo oživení!

Co se nám líbí a nelíbí?

atraktivní grafika, prvek seskoku padákem, velice kvalitní ozvučení, atmosféra (občas)
pouze šest misí, neustálé omílaní tématu, které už dávno nemá co nového nabídnout, nevyužitý multiplayer, nulová replayabilita, v některých místech přemrštěná obtížnost
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama