Just Cause 2 Recenze Just Cause 2

Just Cause 2

Lukáš Grygar

Lukáš Grygar

30. 3. 2010 22:20 34
Reklama

Bod, kam se potřebuju dostat, svítí na mapě čtrnáct kilometrů od mé pozice. Kromě vzdálenosti nás od sebe dělí především celá zátoka a hned za ní stoupající horský masiv. Jako každý recenzent nemám času nazbyt a tak dumám, jak tu dálku překlenout co nejelegantněji. Nabízí se vrtulník, který tu čeká na helipadu a tváří se zhruba tak spokojeně, jak spokojeně se může tvářit několik tun železa, kterým se ještě nedoneslo, kdo je to Rico Rodriguez.

A co se právě chystá udělat.

Sedám do novotou zářícího stroje s tím, že půjde o jednoduchou cestu rovnou za nosem – jenomže jednoduché to na ostrovech Panau není skoro nikdy a rovnou za nosem tuplem ne. Po necelé minutě ve vzduchu se ocitám nad místním letištěm a představa, že bych chytnul podstatně svižnější dopravní letadlo, mě donutí posadit vrtulník hned za plot u hlavní ranveje. A vida, zrovna k ní roluje spokojeně se tvářící 747. S pomocí vystřelovacího háku se v mžiku dostávám na čumák letadla a – neptejte se jak – v dalším mžiku jsem uvnitř, usazen v pilotním křesle a plynovou páku posouvám dopředu (nebo jak se taková 747 túruje... ve skutečnosti drtím SHIFT).

Dámy a pánové, mluví k vám váš kapitán. Klidně si zapalte.

Mezi námi teroristy

A takhle je to v Just Cause 2 vždycky. Akční obžerství, které svému hráči nabízí, ale není hříchem. Ne v takhle soudržném podání. Že mě neustále nějaká nepovinná pitomina svádí z cesty neznamená, že bych postrádal motivaci se pohnout dál. Naopak! Chci nová auta a nová letadla a nové zbraně, hlavně ty zbraně! Chci do levé ruky samopal a do pravé revolver, kterému vyženu statistiky na maximum, takže propálí i pancíř. Chci vyhodit do povětří všechny zkorumpované plukovníky a strhnout sochy toho šaška, který jim vládne. Chci toho hodně a taky toho hodně dostanu. Hra do mě od první minuty láduje tu nejnebezpečnější drogu: adrenalin.

Na ploše nevím kolika čtverečních kilometrů (ale dostat se z jednoho konce ostrova na druhý je záležitost na několik minut a vyžaduje tryskáč) otevřeli Avalanche Studios zábavní park, kam by člověk psa nevyhnal, ale Kočku klidně. Vy, tedy hráč, tedy Rico Rodriguez, hrdina prvního Just Cause, agent bez bázně, hany a ponětí o přírodních zákonech, jste strůjcem chaosu, který tu má vlastní ukazatel a jeho soustavným naplňováním si odemykáte další postup v příběhu i položky v arzenálu. A ať už se v rámci parodického scénáře odehraje cokoliv, vždycky je to jen záminka generovat chaos.

Rodriguez přijímá krycí jméno Štír a pendluje jako údajný nájemný zabiják mezi třemi teroristickými organizacemi, které usilují o vládu nad celým Panau. Jde o svým způsobem roztomilé karikatury: jsou tu zapálení marxisté, klausovští vyznavači volného trhu s volností dělat jakoukoli jim vyhovující neplechu, a konečně ortodoxní náboženská sekta, které jde o zachování „tradic“ za jakkoliv absurdní cenu. Na hráči ale neleží žádné morální dilema, ani nutnost rozsoudit ty špatné od těch hodných. Padni komu padni. Vybírá čistě podle nálady a sympatií a v druhé vlně prosazuje své vlastní cíle. Ty zůstávají neměnné a páchnou kouřem.

Spider-Man je mrtev, ať žije Štír

Jasná vazba chaos – úspěch / koncentrovaný chaos – větší úspěch funguje ve hře na výbornou a dává Rodriguezově běsnění tolik důležitý (nelekejte se) smysl! Běhat po pískovišti a dokola rozkopávat ty samé bábovičky se rychle omrzí, ale být za to pošahaným rodičem chytře odměňován, zatímco bábovičky nenápadně bobtnají a s obyčejným rozkopáváním už si harant nevystačí, to je panečku jiná. Autoři dostali do hry balanc, který je v takhle svobodném prostředí k nevíře. Na jednu stranu můžete s Rodriguezem v podstatě cokoliv, zároveň vás ale hra vytrestá, když to cokoliv budete kazit. Už základní obtížnost je výzva a výš nastává regulérní akční peklo, které lze doporučit jen těm nejotrlejším.

Na každý pád přijdou vhod všechna udělátka, které Rico dostane pod ruku. Prim hraje pochopitelně vystřelovací hák, který vás v kombinaci s nezničitelným padákem naučí uvažovat o volném prostoru všude kolem docela jinak, než když jen valíte za tím v úvodu zmiňovaným nosem a kosíte všechno, co vám pod něj vleze. Veškerý pohyb a střídání jednotlivých akcí jde přitom jako na drátkách (Rodriguez skutečně působí, že se narodil s wire-fu andělíčky v zádech) a člověk nepotřebuje biflovat klávesová / tlačítková komba, aby se stal postrachem celého Panau.

Vysunout klapky!

Pokud vám ale přijde, že tu doteď jen výskám nad ohromující prací šikovných Švédů, tak... se mi moc nedivte, když jsem zrovna unesl Jumbo Jet. S takovým krámem pod palcem (pomiňme, že na tom SHIFTu držím prsteníček) se těžko získává odstup. Ale pojďme se o něj ve jménu nehynoucí slávy závěrečných odstavců přesto pokusit. Co Just Cause 2 rozhodně není:

  1. přemýšlivý zážitek
  2. vážně míněné dobrodružství
  3. učebnice fyziky

Ale není také:

  1. zabugovaná jako nábytek IKEA
  2. (cíleně) dementní jako Saints Row 2

Teď ještě kdyby Rodrigueze skutečně mluvil Pacino, kdyby hra obsahovala režim kooperace, a především: kdyby měl člověk víc času ji hrát. Osobně bych nejradši prozkoumal každý čtvereční decimetr celého souostroví, protože autoři (asi aby toho náhodou nebylo málo) poschovávali na území Panau desítky drobných fórků a tajemství, co vás ve chvíli, kdy na ně omylem narazíte, naprosto odzbrojí.

Chcete jedno z nich prozradit? Tůdle. Jdu na přistání a Rico se chytá za křížek na svém krku. Zná mě! Dámy a pánové, pokud jste si ještě nestihli zapálit, tak už je možná pozdě.

Just Cause 2
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Jedna z nejsvobodnějších otevřených akcí, která bere dech na mnoho různých způsobů. Silný příběh a rafinovanější témata mezi ně sice nepatří, ale věřte, že tentokrát se drobné nedostatky v úžasném celku absolutně ztratí.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama