It Takes Two Recenze It Takes Two - Davidův pohled

It Takes Two - Davidův pohled

David Plecháček

David Plecháček

29. 3. 2021 13:55 7

Kooperativních her moc není, a když, sází jen na fakt, že ve dvou a více lidech je všechno větší zábava. Jak se s touto premisou poradí Josef Fares se svým It Takes Two?

Reklama
Reklama

Napadá mě hned několik možností, jak tuhle recenzi otevřít:

„Pamatujete si na to, jak tehdy A Way Out zabodovalo svým…“
„Stejně jako loňskému jaru dominovala jedna hra, která přišla v nejlepší možnou chvíli, i letos…“
„Po měsících v lockdownu by párovou terapii ocenili…“
„F*ck the Oscars!“
„Josef Fares je bůh.“

Žádná z nich není jednoduše dost dobrá.

Teprve v těchto chvílích zjistíte, jak těžko se hledají slova, která by mohla otevřít text titulu, který dost možná mění pohled, jakým se na kooperativní hry díváme.

CHECKMATE, MATE

Herní průmysl měl odjakživa modly, které hráči uctívali a vyzdvihovali je s pompou na piedestaly herní branže s aurou, kterou nemohlo nic narušit. Je jedno, jestli to byl John Romero, Gabe Newell, Šigeru Mijamoto, Hidetaka Mijazaki, Hideo Kodžima nebo Ken Levine, všichni se zapsali do tohoto světa nesmazatelnou stopou. Před očima nám ale vyrostla rocková hvězda, kterou z nějakého důvodu nikdo neoslavuje, nikdo mu nepřičítá velký kredit a nikdo na něj nevzpomíná jako na velikána – a přitom by měl. Josef Fares s každou hrou překonává sám sebe, a především ukazuje cestu, kterou by se měla menší studia vydat. Je vzorem, byť přiznávám, že poněkud výstředním, který vyrostl přímo v područí tolik nenáviděného vydavatelství Electronic Arts. A zatím ani jednou nešlápnul vedle. Brothers: A Tale of Two Sons má dosud pověst geniální kooperativní hry, která ale tak trochu zapadla pod radarem všech okolo. Studio Hazelight ale dokázalo vystoupit ze stínu s A Way Out, příběhem dvou vězňů, kteří společnými silami utíkají z vězení a řeší spletité osudy vlastních životů. Vedle geniálního konceptu, skvělé kamery a neotřelého platebního modelu, kdy platí jeden, ale mohou hrát dva, se Fares zaskvěl především zakomponováním prakticky všeho, co jako režisér hraných filmů využíval i na stříbrném plátně, totiž skvělou kameru, střih, nebo dialogy, což jsou atributy, se kterými hry šetří jako se šafránem.

V herním průmyslu existuje jen jeden ekvivalent toho, co dělá It Takes Two, a tím je Mario. 

V tomto smyslu It Takes Two vypadá jako naprosto přirozená evoluce. Fares se v ní částečně vrací k Brothers svým rodinným pojetím, jinak ale využívá i všeho, co si osvojil s A Way Out. Opět jde o hru, která těží z tak zvaného Friend’s Passu, kdy vám stačí jediná kopie, ale můžete hrát s kamarádem na druhé straně světa. Bez něj, jak už název hry napovídá, to totiž nepůjde. Kooperace je naprosto esenciální, přirozená, a jednoduše geniální™ a je základním stavebním kamenem celé hry. Vyberte si, buď budete Cody, manžel, který se stará o výchovu dcerky a o domácnost jako takovou, nebo May, Codyho žena, která doma nosí kalhoty a vydělává rodině veškeré peníze. O idylickém páru můžeme hovořit jen těžko, stalo se v něm totiž to, co v každém jiném – přílišná práce, rutina a nezájem jej pohřbily zaživa. Řešením je v případě May a Codyho rezignace a rozvodový právník, ale než k němu stačí vůbec dojít, jejich život dostane rázem úplně jiný… rozměr.

It Takes Two - Davidův pohled

Tlustou čáru přes rozpočet jim udělá dcerka, která nechtěně uslyší jejich rozhovor, a její slzy zapříčiní to, že se duše rodičů přenese do panenek, na které se vypláče. Zápletka by byla na světě, jenže jako by nestačilo, že z May je dřevěná panenka a z Codyho hliněný panák, do cesty se jim připlete Dr. Hakim, turecko-hispánská kniha lásky, která se pokusí dvojici manželů ukázat, co je to vlastně pravá a nefalšovaná náklonnost. Dělá to sice svým vlastním způsobem, ale dělá to efektivně, s grácií a humorem sobě vlastním, a tak je Hakim jednoduše jedna z nejlepších postav posledních let. Jakkoliv je příběh skvělý, kupředu vás požene spíše něco jiného. Hakima tak můžeme s jeho všetečnými poznámkami opustit a pustit se naopak do toho, co udělalo z It Takes Two nezapomenutelný zážitek.

IT’S A ME!... CODY

It Takes Two v mnohém připomíná situační komedii. Budete se neustále bavit tím, do jakých průšvihů a situací se dostanete, budete milovat vzájemnou interakci ústřední dvojice, která by si za svůj herecký výkon zasloužila Oskara, a budete milovat i to, jak přirozeně to celé působí. Ze hry na každém kroku sálá lidskost, se kterou byla nejen vytvořená, ale i napsaná. Hazelight se podařilo vytvořit příběh, ve kterém své místo dostane prakticky každá situace, která nastane v životě každého páru, ať už její souznění není takové, jaké bývalo, anebo ať už dvojice toká po letech pořád stejně jako zamilované hrdličky. Kdo může za to, že se proti vám spikne rozbitý vysavač, ten, kdo ho rozbil, nebo ten, kdo řekl, že ho opraví, ale nikdy to neudělal? Nenávist, nebo možná spíš nevraživost a vyčítavost ústřední dvojice dostává ve jejich podobě nové, neznámé poměry, protože jim připomíná všechno to, co ve vztahu udělali špatně, ale samozřejmě i to, co na svém protějšku kdysi milovali.


MÁŠ VE MNĚ PŘÍTELE

Oba manželé umí skákat, dashovat... ale z Codyho může být letící pampeliška, kaktus s rotačákem, obr nebo vám třeba vrátí čas, zatímco May dokáže oflambovat nebezpečný hmyz, zhoupne se s kladívkem na zádech nebo vytvoří kopii sebe sama. Spoiler? Nikoliv. Tohle je jen drobná ochutnávka, to nejlepší vám stále tajíme.


Herní náplň těmto rozepřím i chvílím naprostého souznění nahrává, jak jen může. Sedm kapitol je doslova prošpikováno vším možným. Jestli někde It Takes Two exceluje, je to kreativita. Každá kapitola, ale troufám si říct že i každá podkapitola – a že jich je určitě přes třicet – se hraje úplně jinak. Odehrává se jinde, máte jiné možnosti, schopnosti i vlastnosti, a každá má v příběhu své pevné a nedílné místo. V herním průmyslu existuje jen jeden ekvivalent toho, co dělá It Takes Two, a tím je Mario. Jeho hravost a vynalézavost ale podle mého Josef Fares předčí, a to docela o dost. Nechci se rouhat, nechci nikomu sahat na jeho modlu, ale It Takes Two je naprosto brilantní ve smyslu herního designu, designu jednotlivých misí i přípravě momentů, ze kterých budete sbírat čelist z podlahy. Ve hrách jsem zažil jen málo momentů, kdy jsem byl tak nějak vnitřně rád, že hraju hry, momentů, které bych rád sdílel s ostatními, a ukázal jim, co všechno se dá vymyslet… a takových momentů tady najdete hned několik.

 

 

Svým způsobem schválně nechci zacházet do detailů, protože kouzlo celé hry se umocní tím víc, čím méně o ní víte. Tohle bude hádám univerzální rada každého článku, který budete číst v jakémkoliv médiu nebo na jakékoliv sociální síti, ale už jen to, že je budete číst, se o část zážitku ochuzujete. It Takes Two má navíc pár scén, které osobně považuju za absolutní strop a nechci snad ani naznačit… ale asi na ně nadosmrti nezapomenu. Nicméně alespoň bych se za své činy mohl tak trochu omluvit, takže… ehm…  omlouváme se, královno. Síla It Takes Two nicméně spočívá i v tom, že i kdybyste viděli polovinu hry, ona vás přesto překvapí a nabídne vám úplně jinou hratelnost, mnohdy i jiné žánry než jen logickou hopsačku. Tohle neumí prakticky žádná hra dneška.

PAR EXCELENCE

Studio Hazelight navíc neudělalo prakticky žádný kompromis. A Way Out bylo skvělé, ale krátké. It Takes Two vám zabere přes deset hodin, a když budete chtít, zapomenete se rozhodně déle. Ve hře jsou například skvělé soubojové minihry, kde se mohou manželé vyřádit a zjistit, kdo z nich je šikovnější, pohotovější nebo chytřejší. Jen v nich se dá utopit spousta času. Několikrát se vám stane, že narazíte na nepovinou oblast a budete přemýšlet nad tím, kolik času muselo zabrat vytvořit zahradní lázně se stonožkami coby ekvivalentem thajských masérek. Celé je to naprosto plynulé, a ještě to celé skvěle vypadá. Battlefield samozřejmě vypadá líp, pořád se bavíme o hře z EA Originals, na druhou stranu si myslím, že před sebou máme AAA hru v té nejryzejší podobě, která přesně vyvrací všechny ty fámy o tom, že nic originálního už se ani vymyslet nedá.

It Takes Two - Davidův pohled

 

Kromě všech superlativ na konto hereckého výkonu, herního designu nebo třeba kamery je ještě jeden bod, který je potřeba vyzdvihnout a od posledně se jedná o největší upgrade. Fares díky filmům moc dobře ví, jak důležitá je herní hudba. Soundtrack je v It Takes Two fantastický a dodává sílu všem těm památným scénám, o kterých se budeme bavit i po letech. Prakticky všechny herní momenty, které se mi skutečně vryly do paměti, byly podpořeny nějakou melodií nebo písničkou. Ať už to byl Red Dead se svým Unshaken, momenty z Life is Strange nebo třeba Kodžimův Metal Gear a Death Stranding, společným jmenovatelem byla herní hudba, kterou byste mohli poslouchat kdykoliv, kdekoliv, z jejího poslechu jste měli husí kůži a daná melodie vám okamžitě připomněla danou scénu. To všechno tady je a nenechává nikoho na pochybách, že It Takes Two dělá všechno skvěle a nejde mu nic vytknout.

K většině her člověk dřív nebo později najde nějaké připomínky, ale já žádné nemám a za celých X hodin jsem na žádné nepřišel. It Takes Two je přesně takové, jaké má být, zábavné, skvěle vymyšlené, silné, a pevné v kramflecích. Autoři, samozřejmě nejen Fares, ale i všichni ostatní z Hazelight, od začátku evidentně věděli, co chtějí a jak toho chtějí dosáhnout. Kéž by to samé mohli říct i všichni ostatní tvůrci herního průmyslu…

It Takes Two
PlayStation icon PlayStation 5
Xbox icon Xbox One
Windows icon PC
Xbox icon Xbox Series X | S
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

Je konec března, a já bych se hodně divil, kdyby mi nějaká letošní hra sedla víc než It Takes Two. Asi nás moc nebude, ale pár lidí si po poslední hře studia Hazelight Farese na piedestal vedle velikánů postaví. Já už ho tam mám.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz