Infamous: Second Son Recenze Infamous: Second Son

Infamous: Second Son

Jiří Bigas

Jiří Bigas

18. 3. 2014 23:34 19
Reklama
Reklama

V redakci jsme se shodli, že první dva díly Infamous působí, fanoušci prominou, jako tak trochu bezpohlavní akce, které sice sbíraly poměrně vysoká hodnocení, zdaleka však nezpůsobily mezi hráči pozdvižení hodné exkluzivních titulů. I když ale tahle superhrdinská městská rubačka s prvky parkouru jakoby postrádala nějaký vlastní nezaměnitelný styl, který navíc řadě hráčů splýval s konkurenční sérií Prototype, rozhodně nešlo jejím autorům upřít, že výsledný mix akce, akrobacie a zvláštních schopností překypoval zábavnými momenty a jako celek působil nanejvýš přesvědčivě. Vývojářům ze Sucker Punch Productions se ovšem s jejich značkou přeci jen nikdy tak docela nepodařilo prorazit mezi absolutní špičku vycházející pod záštitou Sony. Možná i proto, že talentovaný tým dosud nedokázal zcela vystoupit ze stínu svého vlastního úspěchu v podobě série Sly.

SÁZKA NA DIVOKOU KARTU

O to větší bylo naše překvapení, když před rokem došlo na oznámení třetího dílu Infamous s podtitulem Second Son. Ten se měl spolu s nejnovější Killzone stát jednou z vlajkových exkluzivních lodí japonského loďstva nové generace a nelze popřít, že první ukázky udělaly na hráče veskrze pozitivní dojem. Naneštěstí, výsledek působí – podobně jako v případě už zmíněného Shadow Fall – poněkud rozpačitě. Ale nepředbíhejme.

Sympatický hrdina prvních dvou dílů, Cole MacGrath, který byl obdařen nadpřirozenou mocí ovládat elektřinu, už patří minulosti. Na jeho místo nastupuje mladistvý delikvent Delsin Rowe, který si vás bude získávat poněkud složitěji a déle nežli jeho předchůdce. Jeho povahové rysy jsou trochu podobné jinému virtuálnímu frajírkovi, kterým byl Ezio Auditore da Firenze. Buď si jej zamilujete, anebo vám poleze na nervy až do hořkého konce. Společnou však mají nejen nepřizpůsobivost vůči establishmentu a prořízlá ústa, ale i srdce na pravém místě. Když Delsina potřebují jeho blízcí, je pro jejich záchranu ochoten nasadit vlastní krk a vydat se za riskantní mlhavou vidinou pomoci.

Stanete se laskavým a milujícím spasitelem, nebo starozákonním trestajícím bohem, který nezná slitování?

Fiktivní metropole Empire City a New Marais vystřídal trochu překvapivě zcela skutečný Seattle, kam se hlavní hrdina s vaší pomocí a za doprovodu bratra Reggieho vydává, aby zkřížil cestu xenofobní militantní vládní agentuře DUP, jejímž posláním je pochytat všechny lidi, kteří jsou obdařeni nějakým výjimečným nadáním. Zůstává záhadou, proč se autoři rozhodli přenést hru z fiktivního světa do toho reálného, ale podobně jako před časem u série Ace Combat nezůstal pacient po této operaci zcela bez následků. Skutečný předobraz je možná skvělým místem k životu, ale co do atmosféry virtuální Seattle výrazně zaostává za hřištěm z druhého dílu, které nás okouzlilo neokoukanou atmosférou New Orleans. Odlišný však není jen okolní svět a ústřední protagonista, ale především jeho dovednosti. Delsin je superčlověk z trochu jiného těsta, než býval jeho předchůdce. Tam, kde si Cole musel vystačit s vládou nad elektřinou, zbrklý mladík milující street art postupně vyzkouší hned několik přírodních živlů a dalších elementů.

ROGUE V KALHOTÁCH

Delsin jako první ovládne sílu kouře a ohně. Zanedlouho se ale ukáže, že na rozdíl od ostatních bio-teroristů, jak většinová společnost mutantům nelichotivě přezdívá, si dokáže potykat i s jinou formou energie a hmoty. Podobně jako třeba Rogue z komiksu X-Men totiž umí absorbovat nadání ostatních superlidí, s nimiž v průběhu hry změří síly a porazí je. Kromě otevřeného ohně a komínů se tak umí „dobít“ třeba i neonovou energií ze světelných poutačů a reklam, ale také satelitů nebo televizních obrazovek, které mu propůjčí schopnosti doslova virtuální. Jednotlivé sady dovedností nelze na bojišti střídat zcela podle libosti nebo dokonce kombinovat v jeden okamžik pouhým stiskem tlačítka, ale jakmile si je patřičně osvojíte, dokážete zahájit útok jedním typem energie, abyste se po jejím spotřebování nabili z jiného zdroje a pokračovali v cestě. Vaše schopnosti jsou totiž přímo závislé na zásobnících energie, které Delsina dopují. Všude po městě jich je naštěstí dost a dost. Do úzkých se lze dostat jen v případě, pokud všechny zkušenostní body investujete jen do jednoho okruhu nadání. Může se vám pak stát, že budete v souboji s některým z bossů nuceni použít nepopulární schopnosti a ty nebudete mít na odpovídající úrovni.

Levelování schopností je vůbec ošemetná záležitost. Vizuálně poněkud nepřehledné schéma je třeba si ale osvojit pokud možno co nejdříve. Ačkoli se některé druhy útoků navzájem podobají, řada je unikátních pro každý z elementů. Kouřovým „granátem“ kupříkladu můžete zmást nepřítele a snáze jej zajmout. S neon energií toho ale dosáhnete přesně mířenou ranou na lýtka, která vašeho soka znehybní a spoutá. Delsin vedle základního útoku na dálku ovládá vždy po jednom speciálním, dokáže se bít i na blízko, levitovat nebo se přesouvat bleskurychle za pomoci zvláštního nadpřirozeného pohybu, který je unikátní pro každou z energií. A pak je tu ještě mohutný útok, který si nabíjíte vlastním počínám ve virtuální metropoli. Podobně jako v případě minulých dvou dílů je totiž i Second Son takovou malou alegorií na nikdy nekončící souboj dobra se zlem, odehrávajícím se na pozadí duše hlavního hrdiny. Stanete se laskavým a milujícím spasitelem, nebo starozákonním trestajícím bohem, který nezná slitování? Volba je jen na vás a že budete mít z čeho vybírat.

PŘÍBĚH TU HRAJE DRUHÉ HOUSLE

MĚSTO JAKO NA DLANI

Ačkoli virtuální Seattle – podobně jako předchozí dvě města - nepatří svou rozlohou mezi největší otevřené světy, rychlý a plynulý pohyb je tu stále klíčem k úspěchu. Cole MacGrath ovládal levitaci, uměl se přitáhnout ke vzdáleným místům za pomoci energetického biče a elegantně se vozil po elektrickém vedení. Delsinovy akrobatické dovednosti jsou do značné míry závislé na typu absorbovaných schopností. Vedle univerzálního a trochu toporného parkouru si tak může zkrátit cestu třeba coby dým prolétnuvší ventilací, kolmé stěny zdolávající paprsek světla rychlejší než Flash či virtuálními křídly obdařený anděl z fiktivní videohry.

Vývoj příběhu můžete v několika zásadních momentech ovlivnit ve prospěch dobra, nebo zla, ale rozhodují i maličkosti v průběhu hry. Počínáte si nelítostně, likvidujete nepřátele bez ohledu na nevinné civilisty, vaše oběti zabíjíte a přehlížíte bezpráví v ulicích? Pak se vám otevřou částečně jiné schopnosti než hráči, který naopak bere ohledy na obyvatele Seattlu, zatápí drogovým dealerům, využívá léčivou moc a osvobozuje zajaté druhy. Přesto jde o relativně jednoduché schéma a není nutné za ním hledat nějaký komplikovaný spletenec příčin a následků. Ba právě naopak. Příběh patří mezi to nejslabší na celé hře a dělá vývojářům svou naivitou vyloženě ostudu. Naprosto předvídatelná schématická zápletka není zrovna tím, co bychom si přáli vidět u nové generace videoher. Paradoxně mnohem lépe jsou na tom dialogy, kterým nechybí vtip ani jiskra, dohromady ovšem nevedou k žádné zajímavé pointě.

Trvanlivost hry je silně podmíněna vaší náturou. Nejen proto, že „zlí“ hráči se na konec hry prokoušou díky agresivnější strategii rychleji, ale záviset bude hodně i na tom, jak moc přímočaře hrou projdete. Pokud nepodlehnete kouzlu otevřeného světa coby virtuálního pískoviště, které ale není kdovíjak atraktivní, probijete se k závěrečným titulkům za nějakých 10 hodin. Nicméně jestli si potrpíte na vytěžení hry na 100 procent, bude vás to stát klidně dvojnásobek času, než osvobodíte celé město. A pak si můžete případně zkusit celou cestu ještě jednou a místo dobráka hrát za padoucha. Je třeba vás ale upozornit na to, že většina úkolů i vedlejších aktivit je poměrně repetitivní a hraje se podle stále stejného klíče. Jednou, dvakrát vzít do ruky sprej a vykouzlit revoluční graffiti je fajn. Popáté už je to nuda, kterou překousnou jen ti, kteří prostě chtějí za každou cenu získat tu zpropadenou trofej. Stejně jako osvobozování zajatců, likvidování dealerů nebo dobývání jednotlivých čtvrtí, které jsou pod kontrolou DUP.

GRAFIKA NENÍ VŠECHNO

Po technické stránce je hra naopak velkým příslibem do budoucna a mnoha drobnými detaily se doslova domáhá vaší pozornosti. A to i přesto, že se na účet Second Son těsně před vydáním spekulovalo o možném downgradu grafiky ve srovnání s původně představenými záběry. Pochvalu zaslouží i destrukční systém, byť je z větší části omezen jen na opevnění vašich nepřátel. Město celkově působí živým a přirozeným dojmem, který nebudí pochybnosti, jestli je grafické zpracování hodné označení next-gen. Existuje nicméně mnoho fotogeničtějších virtuálních metropolí, a Seattle vám tak nijak zvlášť v paměti neuvízne. Přesto prvotířdní technické zpracování Infamous tak trochu klame tělem, protože jde o jednu z mála skutečně špičkových částí hry. Pod tímto pozlátkem se ukrývá veskrze obyčejná hra, která naneštěstí neučinila od posledního dílu žádný dramatický pokrok směrem k výjimečnosti. Výsledkem je tak sice zábavná a stále nadprůměrná open world akce, na níž ovšem s největší pravděpodobností už za pár měsíců zapomenete, jakmile se o slovo přihlásí skutečné hity.

Infamous: Second Son
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Netěší nás, že Second Son kráčí ve stopách Shadow Fall, ale není možné, aby se na hodnocení podepsal náš hlad po hrách nové generace. Střízlivě vzato je třetí Infamous solidní zábavou, která se ale netrefí do vkusu každému a nic na tom nezmění ani skutečnost, že jde o jednu z prvních exkluzivit.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme

Váš tým Hrej.cz