Hour of Victory

Druhá světová válka, nejkrvavější konflikt novodobé civilizace, při němž přišlo o život přes 60 milionů lidí. Není divu, že se k ní dodnes vrací tvůrci nejen filmové a literární tvorby, ale i počítačových her. A i když by se zdálo, že je tento žánr už natolik přebrán, že jakákoliv originalita je prakticky vyloučená, stále se mezi vývojáři najdou tací, kdo znovu vkročí do „osvědčené“ řeky. Mezi ně patří i vývojové studio Midway, které v loňském červenci představilo na Xbox360 svou first person akci Hour of Victory, ta si ale z bojiště odnesla ostudný výprask v podobě hodnocení hluboko pod padesátiprocentní hranicí. Zhruba po půl roce se i my, PC hráči, můžeme „pokochat“ krásami této střílečky. Podařilo se tvůrcům odladit chyby, anebo máme co dočinění s prachsprostou konverzí? O tom více v následujících několika odstavcích.

Na rozdíl od ostatních úspěšných WW2 titulů se tentokráte nepodíváme na historicky proslavená bojiště, nýbrž do čistě fiktivních lokací. V průběhu hraní procestujete písčitou Libyí, zasněženým horským hradem a nakonec navštívíte ruiny města. Příběh je tak prostý, jak jen může být – němcům se podařilo udělat určitý pokrok ve vývoji atomové pumy a na vaše bedra spadlo břémě nejtěžší, zabránit jim ve zdárném dokončení díla. K tomu máte k dispozici rovnou trojici vojáku, přičemž každý z nich má určité specifické vlastnosti. Tvrďák Ross má největší objem svalové hmoty, takže také i výdrž a sílu, což mu umožňuje odtáhnout z cesty těžké předměty. Ledově klidný Bull se může opřít o své odstřelovačské schopnosti, kdy se mu hledáček pušky nepohne ani o milimetr (!), a na rozdíl od svých kolegů umí šplhat po laně. Parádní dovednost, nemyslíte? Hrdinové druhé světové se s hrůzou převrací v hrobě… Třetí vzadu není král Baltazar, nýbrž nenápadný vrahounek Taggart, který v rukou třímá tichý samopal Stan a za opaskem nosí jako břitvu ostrý žabikuch, k tomu dovede také rozstříhat drátěný plot.

Podobný koncept speciálních dovedností jako bychom už někde viděli, že? Hned při prvním pohledu mi naskočila veleúspěšná série Commandos, v ní jsme ale na rozdíl od Hour of Victory mohli dovednosti kombinovat a postavy střídat. Zde si můžete vybrat postavu jen na checkpointech, přičemž nemáte ani potuchy, čí dovednosti se vám budou hodit více, zdali se ocitnete na otevřené planině jako stvořené pro odstřelovače, anebo v úzkých chodbičkách, kde je puška naprosto k ničemu. Autoři také slibovali, že jednotlivé mise budou pro každou postavu odlišné. Ano, jsou odlišné, alespoň některé, a to tak, že vedle sebe máte trojici překážek a podle postavy se rozhodnete, jakou z nich překonáte. Fíha, to je nápor na mozkové závity, že?

Světlou výjimku tvoří několik málo misí, v nichž máte předem určeno, za koho do boje půjdete. Na nich je velmi znát, že si autoři mohli vyhrát s jednotlivými profily postav a hratelnost se okamžitě posune o notný kus dopředu. Když už jsme u té hratelnosti, ta celkově působí dosti nedokonalým, ba až komickým dojmem. Atmosféra bojů z druhé světové vymizela do nenávratna, místo nich si užijeme místy až komorních prostředí, kde bojuje člověk proti nedokonalé umělé inteligenci hrstky nepřátel. Jejich schopnosti se dají omezit na vykukování zpoza rohů a pobíhání, ze střelby naopak dostali ve škole patrně nedostatečnou. A tak se můžete s Taggertem bez obav vydat proti těžkému kulometu, uříznout němci hlavu a následně kulomet zcizit za účelem dalšího vraždění tupých skopčáků. Prapodivné.

Celkový dojem nevylepší ani občasné zpestření v podobě jízdy tankem či střelby z protiletadlového kanónu. Dalo by se říct, že když akční hře chybí náboj, tak bavit nebude, nebude a nebude, ani kdyby se sebevíc snažila. Svou část viny na tomto faktu bezesporu nese i nevýrazný soundtrack, který spíše uspává, než aby burcoval do dalších bojů. A co je pak platné, že se grafická stránka běžící na Unreal3 enginu veskrze povedla, když hra přesto nudí? Jediné štěstí je, že se touto parodií na druhou světovou proberete bez problému za tři hodiny a ještě si v mezičase stihnete objednat pizzu.

Hour of Victory se rozhodně nemůže srovnávat s výtečnými WW2 tituly jako Call of Duty 2. Základní nedostatky jsou jasné – minimum válečné atmosféry, tupost počítačových protivníků, mdlý soundtrack a okoukané prostředí. Raději než koupi bych doporučil vyhrabat instalační DVD CoD2 a užít si pár hodin výtečné akce. Já to tedy rozhodně na zlepšení chuti udělám…