Heavy Rain

Těžko uvěřit, že již dlouhých šest let uplynulo od doby, co jsem na své věrné PlayStation 3 v průběhu jednoho pošmourného, deštivého týdne sledoval osudy čtyř protagonistů v napínavém honu na sériového vraha, který se zaměřuje na malé děti. Jak už ale dostatečně zdůraznil kolega David v recenzi na Superhot, čas je neúprosný a jeho nemilosrdný zub se do jisté míry podepsal i na Heavy Rainu. Tak si oblečte pláštěnky, čeká nás procházka pořádným slejvákem.

KOUKEJ, KAPKY SE KOULÍ

Heavy Rain je další z řady děl, o kterém se snáz tvrdí, že jde o interaktivní zážitek, než přímo o hru v pravém slova smyslu. Na tom ale zrovna v tomto případě není nic špatného. Na rozdíl od posledního Beyond: Two Souls zde má hráč přece jen o něco více starostí, než jen občas stisknout pár tlačítek, a atmosféra je natolik poutavá, že budete hltat každou další minutu. Pokud jste nevlastnili PlayStation 3, ale máte doma její mladší sestřičku a rádi byste si doplnili vzdělání, vychází teď Heavy Rain v cenově velmi příjemné kolekci s výše zmíněným Beyondem a já bych to tady mohl jednoduše ukončit s tím, že nemáte váhat a určitě mu dát šanci. Tak jednoduché to zase ale není.

Při samotném hraní je pak naprosto evidentní, že si tvůrci s převodem na novější platformu hlavu příliš nelámali.

Stejně jako mi nijak zvlášť nevadí interaktivní filmy, pokud vypráví silný a kvalitní příběh, nemám ani nic proti remasterům. Musí ale být provedeny natolik kvalitně, aby opodstatnily nákup několik let staré hry, jež vychází tváří v tvář nové, zářivé a načančané konkurenci. A to je první věc, ve které bohužel Heavy Rain na plné čáře selhává. Nechápejte mě špatně, pořád vypadá docela dobře, určitě se vám z jeho grafiky neudělá mdlo, ale už při sledování srovnávacích videí původní a nové verze jsem marně hledal zásadnější rozdíly. Při samotném hraní je pak naprosto evidentní, že si tvůrci s převodem na novější platformu hlavu příliš nelámali a kromě ostřejších textur si jiných změn snad ani nevšimnete. Na to, že se jedná o jeden z opravdu pamětihodných exkluzivních titulů minulé generace, nelze mluvit o nějaké zvláštní péči. Není mi jasné, proč v tomto případě nebyli povoláni do zbraně machři z Bluepoint Games, kteří na příkladech, jako je kolekce Uncharted nebo z poslední doby třeba Gravity Rush Remastered, jasně dokázali, že digitální restaurování je jejich domácím hřištěm.

SLOVA JSOU JEN KAPKY DEŠTĚ

Znovu opakuji, grafika není pohoršující, ale zapomeňte na kvality, jaké znáte třeba z Until Dawn. Hra sice běží nově v rozlišení 1080p, ale během hraní si uchovává pouze stabilních 30 snímků za vteřinu. Značné zastaralosti si navíc všimnete zejména u vedlejších postav vyprávění. Kromě čtyř hlavních hrdinů a několika důležitějších postav totiž obličeje v této hře vypadají komicky, někdy až strašidelně. Nejvíce vás pak tato skutečnost praští do očí ve chvíli, kdy na scéně probíhá interakce mezi hlavní rolí a štěkem. Jeden příklad za všechny – v prologu máte možnost sledovat jednoho z protagonistů, jak se líbá se svou manželkou. Tato scéna je natolik toporná a směšná, že rázem pochopíte, proč se hry tak vehementně brání podobnému zobrazování tělesných vztahů. Kromě toho je obličej manželky anatomicky skutečně děsivý. A to i přesto, že už v tu dobu budete mít za sebou sledování nahého mužského pozadí ve sprše.

Příběh je zcela největší devizou hry, a proto vám pouze načrtnu jeho kontury. Ve městě řádí sériový vrah, cílí na malé chlapce v určitém věkovém rozmezí a k jejich usmrcení používá déšť. A deště je ve hře plno. Nebojte, nejedná se o žádný nadpřirozený element, vysvětlení je daleko jednodušší. A protože míra srážek je nepřímo úměrná času, který zbývá na záchranu oběti, má vyprávění velmi slušné tempo. Hlavní postavy jsou skvělé svou rozličností, která se někdy projevuje i v hratelnosti. Máme tu deprimovaného otce, jehož dítě je právě to unesené a on sám trpí podezřelými výpadky paměti, investigativní novinářku, která nemůže spát, agenta FBI, disponujícího cool VR technologií pro vyšetřování, která jej ale postupně připravuje o rozum, a celkem sympatického soukromého detektiva s astmatem a vznětlivou povahou. Skvělé na vyprávění je, že v různých momentech vyšetřování budete podezřívat každou z hratelných postav. Vynikající a ve své době novátorskou vlastností Heavy Rain je fakt, že všechny hlavní postavy mohou v průběhu vyšetřování zahynout, ale neexistuje tu nic jako game over. Příběh prostě jejich kapitoly obteče a dál se ubírá jinou cestou. Cest a především konců je tu poměrně velké množství a Heavy Rain tak může nabízet i slušnou znovuhratelnost. Bohužel ale trpí něčím, co jsem si pro sebe nazval „Syndrom Šestého smyslu“. Jakmile hru jednou dohrajete a odhalíte, kdo za tím vším stojí, nebude pro vás už napodruhé zdaleka tak poutavá. Největší zábavou tak pro mě při hraní remasteru bylo hledání jemných náznaků, které by třeba už od počátku ukazovaly jasně prstem na pachatele. Věřím ale, že i ten jeden průchod je dostatečně vyčerpávajícím zážitkem, stejně tak jako jsem přesvědčen o množství fanoušků, kteří budou rádi příběh zkoumat z mnoha úhlů.

LŽI JSOU JAKO DÉŠŤ A UŽ ZASE PRŠÍ

Tak, tím jsem učinil za dost tomu kvalitnímu, co Heavy Rain nabízí, a teď přijdou na řadu výtky. Bohužel, grafika není to jediné, co se nepovedlo. Remaster provází i značné množství bugů, a byť mi ani jeden z nich neznemožnil dohrání, rozhodně na výsledném dojmu nepřidaly. Postavy občas neotevírají ústa, když mluví, ale tady to určitě není schválně jako ve hrách od FromSoftware. Při rozhovorech se v pozadí občas dějí zvláštní věci, občas někdo projde stolem, jako by se nechumelilo. Jedná se prostě chyby, které byste čekali u budgetových titulů začínajících tvůrců, ale ne od etablovaného studia, které navíc Heavy Rain šilo na míru pro konzoli od Sony. Co zastaralo totálně, a během hry mě občas přivádělo do stavů šílenství a vzteku, je ovládání. Vyjma chůze, která se tu provádí podobně, jako v jiných hrách řízení auta - přes R2 trigger - totiž všechny místní úkony provádíte za pomocí gest analogovou páčkou, v lepším případě tisknutím několika tlačítek naráz, v tom absolutně nejhorším zas máváním celým ovladačem. Nic vás nedokáže z pohodového vychutnávání příběhu vytrhnout tak dokonale, jako nutnost přesně hýbnout ovladačem doleva, na kterém může být třeba, co já vím, závislý život vaší postavy.

Vnitřní monology postav jsou natolik strojené a nepřesvědčivé, že ještě rádi vynecháte možnost si je poslechnout. 

Chápu, že zrovna náprava stupidního ovládání asi nespadá do disciplíny remasterování, berte tohle ale ode mě jako mírné varování. Nemluvě o tom, že zejména ze začátku budete za pomoci tohoto pekelného výmyslu provádět činnosti tak zbytečné a triviální, až by se srdce usedlo. Dabing je dalším aspektem, který neodolal testu času. Ve stínu her, jako je Life is Strange nebo v tomto ohledu vynikající Firewatch, působí jako chudý příbuzný. Vnitřní monology postav jsou natolik strojené a nepřesvědčivé, že ještě rádi vynecháte možnost si je poslechnout. Zdaleka nejpůsobivější je tak zvuk deště, který skvěle dokresluje atmosféru a nutí vás pokračovat v zoufalé snaze dobrat se ke šťastnému konci.

AKÁTY ŠUMÍ, KDYŽ PADÁ DÉŠŤ

Je těžké vyřknout nad remasterem Heavy Rain nějaký kategorický soud. Pokud jste hru ještě nehráli, určitě stojí ve světle příznivé ceny za vyzkoušení. Stále se jedná o velmi příjemně strávený čas, byť v současné konkurenci moderních adventur už značně pozbývá svého kouzla. Hráčům původní verze hra nenabízí prakticky nic navíc, dokonce ani neobsahuje DLC The Taxidermist, které přidala do příběhu miniaturní epizodku. Moje zvědavost se teď daleko více napíná k připravovanému projektu Detroit, který staví na naprosto dechberoucím a dojemném technologickém demu Kara. Snad nás Quantic Dream znovu okouzlí něčím podobným, jako byl dávný Omicron: The Nomad Soul. Už by bylo na čase.