Hardware: Rivals

Hardware: Rivals přichází na trh v době, kdy žánru barevných autíček kraluje extrémně populární Rocket League. Hry jsou to sice velmi odlišné, přesto bychom našli minimálně jeden zásadní styčný bod. Obě si svůj debut odbyly v rámci služby PlayStation Plus jako zdarma stažitelný titul, což by samo o sobě mělo stačit pro získání široké hráčské i fanouškovské základny. Zatímco však Rocket League slavil téměř okamžitý úspěch a jeho kvality jej dostaly i do naší volby nejlepších her roku, v případě dnes recenzovaného počinu Hardware: Rivals je situace trochu těžší.

MASKOVACÍ BARVY UKRÝVAJÍ PŘEKVAPENÍ

Možná si teď, milý čtenáři, říkáš, proč srovnávám nesrovnatelné, ale ono se tomu těžko vyhýbá. Když byly totiž oznámeny lednové hry zdarma pro PlayStation Plus, zaradoval jsem se a doufal jsem v tu samou porci zábavy, kterou přinesl právě Rocket League. Jednoduchou, ba v tom nejlepším smyslu slova přímo primitivní hratelnost, kterou lze vyplnit chvilky mezi hraním velkých a náročných titulů. Právě v tom Hardware: Rivals klamou tělem nejvíce. Přes všechny veselé barvičky, dětskou grafiku a na první pohled jednoduché pojetí před námi tentokrát leží mnohem náročnější titul.

Příroda a vrozená rozežranost tomu chtěla, aby moje tělesná konstituce ani náhodou neoplývala agilní pružností, proto pro mě byl přirozenou volbou tank.

Hardware: Rivals je multiplayerová akční hra s tanky a buginami, přičemž na výběr jsou dva exempláře od obou kategorií. Styl boje se pro obě varianty dost liší, zatímco rychlé a obratné buginy disponují rychlopalným kulometem, tanky se spoléhají na odolný pancíř a o dost pomalejší (ale o to průraznější) kanon. Příroda a vrozená rozežranost tomu chtěla, aby moje tělesná konstituce ani náhodou neoplývala agilní pružností, proto pro mě byl přirozenou volbou tank. Tutoriál přecházím s pohrdlivým úšklebkem letitého hráče a pouštím se raději rovnou do akce.

TĚŽKO NA CVIČIŠTI A NA BOJIŠTI JAKBYSMET

Hned první zápas mě přesvědčil o tom, že moje domněnky byly mylné a že bych si ten tutoriál měl nejspíše pustit. Abyste rozuměli, s běžným ježděním a střílením z palubní zbraně si tu moc nevystačíte. Po aréně je rozeseto spoustu powerupů, ať už léčivých nebo devastujících. Tajemství úspěchu v Hardware: Rivals je tedy nakonec správné zvládnutí právě jich. To základní plivátko, které máte nainstalované na svém válečném oři, je tou poslední spásou, když vše ostatní selže a dojde. Bohužel jsou sekundární, bonusové zbraně značně nevyrovnané, některé znamenají instantní likvidaci, s jinými se mi nepodařilo dosáhnout vražedného účinku nikdy. Takový laser nebo třeba EMP, které znemožní protivníkovi vám odporovat, si však určitě oblíbíte. V první řadě ale zapomeňte na to, že by se Hardware: Rivals stali okamžitě vaším miláčkem. Zpočátku, a vlastně i nadále, mě neuvěřitelně iritovalo ovládání. Dopravní prostředky se ovládají klasickým schématem R2/L2 pro plyn a brzdu, s tím že střelbu obstarávají tlačítka R1 pro základní zbraň a L1 pro tu speciální. S tímto nastavením je zaměření protivníka za pomoci analogové páčky martyriem, které můžete sice časem nacvičit, o pohodlí se však nedá mluvit v žádném případě. Zaměřovací kříž si při jízdě lítá všude možně a trefit tankem svižnou buginu je v prvních několika zápasech záležitostí z bájí a mýtů.

Převineme teď o pár desítek minut pokusů, omylů, nadávek a osočování z cheatování napřed, a povíme si, jak je hra zábavná po překonání prvotních protivenství. A zábavná je dost. Výzva je tak akorát dávkovaná, aby likvidaci protivníků přinášela kýžené uspokojení. Za své úspěchy jste odměňováni jak zkušenostmi, které vám při dosažení nového levelu odemykají nové vlastnosti nebo třeba nátěr vašeho motorového oře, tak takzvanými Salvage Points. Za ty si pak kupujete kosmetická vylepšení, aby váš bitevník na poli slávy byl co nejoriginálnější.

VELKOU NADÍLKU NEČEKEJTE

Zápasit budete ve velmi omezené nabídce herních režimů na podobně omezeném počtu map. K dispozici je Deathmatch, jeho teamová variace a potom Domination, známé držení různých bodů na bojišti. Abych se přiznal, mé srdce si nejvíce získala ta nejobyčejnější řežba všech proti všem, právě v ní je hra nejvíce dynamická a nutí vás se neustále dívat přes rameno. S těmi zmíněnými mapami je to už horší, čtyři exempláře, to je po čertech málo. Slabou náplastí na tuto bolest je unikátní ultimátní zbraň pro každou z nich. Ta se v pravidelných intervalech objevuje na předem určeném místě a umožňuje totální anihilaci všech nepřátel.

i Zdroj: Hrej.cz

Grafika je velice pohledná, tvůrci ve spolupráci s Unreal Enginem čtvrté generace vytvořili roztomile komiksové kulisy pro všechny ty exploze, laserové paprsky a žhavou plasmu létající vzduchem. Obecně technicky není hře co vytknout, běží plynule a bez zakuckání, po zapnutí vás nic nezdržuje a můžete se rychle vrhnout do akce. I zvuky jsou povedené, zvláště bych vypíchl chlapácký hlas, komentující události ve hře. Matchmaking je v pořádku, pokud nejste v partě s kamarádem na nižším levelu. Hru momentálně vzhledem k nedávnému vydání hraje dost lidí, a neměli byste tak mít problém najít soupeře.

BUDOUCNOST JE NEJISTÁ

Z minulé věty si na chvíli vypůjčíme slovíčko „momentálně“. To je totiž podstatné pro vysvětlení největší výtky, kterou vůči Hardware: Rivals mám. Ta hra je dobrá a zábavná – na chvíli. Jsem si ale úplně jistý, že po ní za pár týdnu ani nevzdychnu, a z ohlasů ve svém okolí i na internetu získávám dojem, že to tak vnímá většina hráčů. Na rozdíl od na začátku zmíněné konkurence v podobě Rocket League tu prostě postrádám to NĚCO, tu šťávu, velkou dávku sympatií, lehkost a jednoduchost. Je velice jednoduché hru zapnout jednou a už se k ní nikdy nevrátit, protože počáteční momenty hráče spíše odradí, než přitáhnou. Jako titul zdarma mohu s lehkým srdcem doporučit vyzkoušení, ale plnou cenu, nastavenou na nesmyslných 579 korun není možné obhájit. Uvidíme, zda mi čas dá za pravdu, nebo ze z tohoto titulu stane hit. Sejdeme se na bojišti!