Halo 3: ODST – recenze singleplayeru

Dva roky jsou dlouhá doba – obzvlášť v herním byznysu. A nyní jsou to právě ty dva roky, co majitelům Xboxů 360 učarovala do nebes vynášená FPS Halo 3. V Bungie ale nežijí jen minulostí, a proto se rozhodli své ceněné universum posunout opět o krok dál. Nášup v podobě stand-alone datadisku za příznivou cenu se od počátku jevil jako bezmála ideální volba.

ODST nepokračuje v příběhu tam, kde třetí Halo skončilo, jak obvykle bývá zvykem. Namísto toho popisuje události těsně před samotnou akcí Master Chiefa. Nad africkou megapolí New Mombasa se právě připravuje tým těch nejtvrdších vojáků z jednotky ODST (Orbital Drop Shock Trooper) podniknout invazi na covenantský křižník, který se vznáší nad městem. Ve chvíli, kdy se jednomístné výsadkové kapsle přiblíží k plavidlu, mimozemský stroj uniká a šoková vlna způsobená jeho skokem rozptýlí speciální jednotky po celém městě.

Pozvolný návrat do akce

Chytlavý začátek, ne nepodobný prologu z Killzone 2, slibuje napínavou a tvrdou akci. A zpočátku se také hra rozbíhá přesně tak, jak byste to od podobného titulu čekali a přáli si. Jen co se osvobodíte z havarovaného modulu, rychle vám dojde, že jste o něco přišli. Evakuované město je ponořené do tmy a vaši parťáci nikde. Nezbývá, než se je pokusit najít a zjistit, co se vlastně stalo. Ostřílení veteráni si přitom budou připadat od první chvíle jako doma. ODST se hraje a ovládá minimálně stejně příjemně jako regulérní třetí díl, ne-li dokonce o něco lépe. A i když nadpozemsky silného Spartana Master Chiefa vystřídali v hlavní roli o něco zranitelnější pěšáci, lehce modifikovanému stylu hry jednoduše a rádi přivyknete.

ODST přesunula většinu kampaně do městských zástaveb a úzkých koridorů, což není pro sérii typické. Sázka na mírnou originalitu se ale tvůrcům v tomto směru jednoznačně vyplatila. Jednotlivé souboje a přestřelky působí v uzavřenějších prostorách mnohem intenzivněji, přičemž na nějaký ten monumentální exteriér s působivým střetnutím většího počtu jednotek v Bungie také úplně nezanevřeli. Slabší mariňák z ODST také dostal do vínku pár nových zbraní nebo velice užitečnou schopnost aktivovat noční vidění, které současně usnadňuje identifikaci nepřátel na obrazovce. To jsou ale stále jen víceméně očekávané drobečky. Skutečně osvěžujícím dojmem na mě zapůsobilo až nelineární vyprávění příběhu. V kůži zelenáče, se kterým jste havarovali v New Mombase, totiž zpočátku absolvujete jen skromnější potyčky a celou tu dobu především pátráte po ostatních z týmu. Jakmile vás přitom intuitivní naváděcí systém spolu s šikovnou mapu dovede k některému z „artefaktů“, který zde nechal někdo další z ODST, vychutnáte si část příběhu formou flashbacku právě z jeho perspektivy. Prosté, ale zábavné.

Recyklovatelní borci se hlásí o slovo

Postupně tak vystřídáte hned několik více či méně sympatických borců, kteří se však naneštěstí v podstatě liší jen svou výbavou – ostřelovač se ohání nejčastěji sniperkou, zbraňový specialista naopak těmi nejexplozivnějšími kvéry. Tempo hry touto netradiční formou jen získává. Nicméně na druhou stranu počítejte i s tím, že žádná z postav vám během krátké chvíle, kterou s ní strávíte, nepřiroste tak úplně k srdci. Slovo krátký je opravu namístě. Přes všechna ujištění a sliby tvůrců, je totiž smutným faktem, že k závěrečným titulkům kampaně, jíž lze pochopitelně už tradičně absolvovat i s živým parťákem po boku, se na nejjednodušší obtížnost prokoušete za slaboučké tři a půl hodiny. To není ani tak výtka nebo povzdechnutí, jako spíše prosté konstatování nepříjemné skutečnosti. A na této ne zcela optimální délce hry pro jednoho hráče, která je hluboko i pod současným nevalným průměrem, nic nezmění ani fakt, že titul má opravdu velký potenciál pro opakované hraní, sympatická cena ODST nebo bezesporu pravdivý předpoklad, že na vyšší obtížnost hrou budete procházet o poznání opatrněji a tedy i déle.

Dostali jsme se tak plynule k nedostatkům hry a ani ty nejsou naneštěstí úplně zanedbatelné. I s přihlédnutím k povaze ODST jakožto datadisku totiž není úplně optimální, jak málo novinek obsah titulu tvoří. Pokud odhlédneme od minima dosud neviděných nepřátel či zbraní, čeká vás v tomto ohledu prakticky totožný zážitek jako před dvěma roky. To nemusí být nutně výtka, pokud ale někomu – a vězte, že i takoví lidé jsou – neučarovalo Halo dosud, ODST tuto možnou averzi asi jen stěží zlomí. Trochu laciný dojem ze hry navíc umocňuje dnes už opravdu zastaralý grafický engine, který doznal jen několika málo kosmetických změn. Na všechnu tu akci se tak vůbec nekouká zle, to netvrdím, přiznejme si ale, že v tomto směru už je konkurence nejen na Xboxu 360 opravdu trochu jinde.

Posuzovat kvality Halo 3: ODST není nijak lehké. Zvlášť, pokud se bavíme jen o jeho příběhové části. Faktem je, že datadisk – je to myslím to nejsprávnější i nejspravedlivější označení – rozvíjí pro mě osobně příjemným způsobem původní hratelnost. Na druhou stranu je však velkým zklamáním, že po obsahové stránce rozšíření nepůsobí natolik bohatě a neokoukaně, jak se nám vývojáři snažili namluvit. Smrtící ránu hodnocení jinak stále velmi příjemné hry ovšem zasazuje teprve i na poměry rozšíření tragická délka kampaně. V tomto ohledu lze pochopitelně argumentovat příznivou cenou, jakož i faktem, že Halo snad nikdy nebylo tak docela o singleplayeru a jeho skutečné kvality prověřila až nesčetná on-line klání. My nicméně v tuto chvíli soudíme kvality právě a jen zmíněné kampaně, protože multiplayer jsme neměli možnost v předstihu prověřit (čekejte samostatný článek věnovaný pouze multiplayeru). A jako taková je hra jen lehce nadprůměrným odvarem svých předchůdců.