Gears of War: Judgment

Polští vývojáři z People Can Fly určitě umí odvést solidní práci. Navíc když nad nimi drží ochrannou ruku firma Epic. Dokázali to třeba v případě Bulletstormu, který sice nebyl tou nejlepší střílečkou na světě, ale jeho kvality byly nepopiratelné. To byla nová značka. Jejich značka. Mohli si do ní vměstnat, cokoliv je jen napadlo. Vymýšlení novinek do sérií, které tu s námi jsou několik let, by ale měli přenechat někomu jinému. Už u první položky v menu, což je pochopitelně kampaň, se zkřiví obočí snad každému. Namísto standardního příběhu s plno epickými momenty, v němž zlo vítězí nad dobrem, jsme se dočkali čiročiré arkády, která by spíše slušela nějakému automatu za pětikačku. Prvoplánovitost z ní přímo čiší. Na čem je založená značka Gears of War? Na chlapech, co mají svaly jako pytel cementu a řezání motorovou pilou, až šlachy létají, yeah! Koho zajímá promyšlená kampaň, vždyť ta přece není vůbec důležitá, nějak to splácáme dohromady a bude. Všechny kampaně jsou rozděleny do spousty malých segmentů, v nichž není vaší prioritou střílení nepřátel a sledování příběhu, nýbrž střílení nepřátel a sledování počtu hvězd, které za úspěšné fragy získáte. Kromě toho, že většina z nich funguje opravdu pouze jako čistící arény, kdy se před vámi i za vámi zaklapnou dveře a dokud nepadne poslední kobylka, tak se prostě dál nejde, tak to v nich děsně smrdí klovatinou. To jak se je tvůrci snažili nalepit vedle sebe. Příště bychom doporučovali raději Herkules.

Můžete pochopitelně namítnout, že i v původních třech dílech Gears of War se našly části, kdy bylo nutné střílet o sto šest jen proto, aby se otevřely dveře dál. Jenže jde o způsob, jakým vám je to střílení podané, a stavbu úrovní. Všechny tři díly uměly tuto „arénovitost“ velmi dobře maskovat, protože jste procházeli zajímavými prostředími. Například útroby monstrózního červa, jízda na obřích náklaďácích, první sestup pod zem, svícení bodovým reflektorem uprostřed jeskyní, smrt generála RAAMa – podobných zapamatovatelných scén bychom nejen v celé sérii, ale v každé jednotlivé hře nalezli mnoho. Soustředili jste se na parádní hratelnost, obdivovali všechno kolem sebe a úplně jste zapomněli, že všechnu tu jednoduchost, bez níž by Gears of War nebyli tím, čím jsou, zakrývají právě tyhle úžasné momenty. V Judgment jsou dva. Na začátku a na konci. Poté, co hru dokončíte, vám zbude pouze touha vylepšit si získaný počet hvězd, nikoliv chuť zkusit si znovu zahrát tuhle a tuhle zábavnou pasáž. To nám přijde trochu málo, navíc, když se závěrečné titulky dají zhlédnout za jedno delší odpoledne. Na druhou stranu, ani náhodou to neznamená, že jde o zbytečně strávený čas. Gears of War se už z principu zkazit snad ani nedají (to byste museli vyházet všechny motorové pily), tudíž všechno to zabíjení je zábava i po sto padesáté sedmé. Jenom jsme si po fantastické dvojce a skvělé trojce zvykli na trochu vyšší standard.

Celý příběh, vyjma závěrečného aktu, je pojat jako vzpomínka jednotky Kilo na operaci, za jejíž důsledky byli postaveni před vojenský soud. Zní to zajímavě, ale vzhledem k tomu, že si členové týmu, v němž jsou staří známí Baird a Augustus Cole, mezi sebou téměř vůbec nepovídají, se příběh vypráví vždy jen na začátku a konci všech aktů ve speciálních animacích. Vlastně ne – krátké monology zde jsou pokaždé, když aktivujete mutátory. Ty jsou opět novinkou a znamenají úpravu podmínek podle toho, jak si je ve vzpomínkách vybavují členové jednotky Kilo během soudu. Každý segment má jeden a kromě toho, že působí jako násobiče vašeho skóre (rychleji díky nim dosáhnete na všechny tři hvězdy), vám většinou přidají nějaké specifické omezení. Například, že můžete používat jenom odstřelovací pušky. Nebo že nemáte žádné náboje. Nebo proti vám pošle agresivnější nepřátele. Někdy je to zajímavé zpestření, jindy spíše oser, který s radostí minete. Poměrně dobře se ale jejich prostřednictvím zkouší novinky v arzenálu, z nichž nám nejvíce přirostl k srdci roztomilý granátomet a Markza, odstřelovačka, která nemusí přebíjet po každé ráně. Novinek v arzenálu je ale poměrně hodně a jejich výskyt není příliš sporadický, což svědčí rozmanitému přístupu k boji. Některé části, v nichž máte za úkol vydržet několik vln nepřátelských útoků za pomoci automatických věží a obranných pásů, díky nim získávají šťávu. Velmi dobrým nápadem je také přidání alternativních nepřátelských šiků, které se alternují ve třech variantách při každé vaší smrti. V praxi to znamená, že jednou na vás vyběhnou Bloodmounti, podruhé horda Tickerů a potřetí třeba Řezníci. Přidává to hře na variabilitě a udržuje vás to ve střehu.

Trochu stranou zájmu stojí druhá kampaň, která dovypráví příběh ze třetího dílu a odemkne se až ve chvíli, kdy nasbíráte dostatečný počet hvězd v hlavním příběhu. V podstatě jde o nevydané DLC, které svou kvalitou stojí někde mezi skvělým RAAM’s Shadow z GOW 3 a „dobrým“ Dark Corners pro dvojku, což znamená, že sice nemá takový drajv jako původní kampaně, ale zábavy si v ní užijete celkem dost. Co se ovšem rozhodně neztratí na výsluní hráčského zájmu, bude zřejmě nový mód Přežití. Ten v sobě kombinuje klasickou Hordu, známou z minulých dílů, a prvky, které se inspirují například takovým Battlefieldem. Základ je jednoduchý – máte generátor, který drží sarančata pod zemí. Kdesi na mapě se objeví díra a z ní se valí nepřátelé proti vám. V cestě jim stojí elektrické ploty a vaše hlavně. Na začátku si každý vybere třídu postavy z nabízených čtyř, což dále determinuje jeho funkci v až pětičlenném družstvu. Inženýr může stavět obranné věže, medik léčit novými oživovacími granáty a voják dodávat munici. Vše je velmi rychlé a hraje se celkem na tři kola. Jakmile ztratíte jeden generátor, přesouváte se automaticky k dalšímu na jiném místě mapy. Vítězství následuje poté, co se vám povede ustát deset stále silnějších nepřátelských vln, přičemž roli spolubojovníků mohou zastat i počítačem řízené postavy. Jedná se o tak dobrý a zároveň geniálně jednoduchý mix, že je s podivem, proč na něj vývojáři série GOW nepřišli dříve. Nepřátelé na vás útočí v rychlém tempu a není zde vůbec prostor pro nudu. Tohle se jednoznačně povedlo.

Zbývá multiplayer, který je rozdělen do pěti základních módů, přičemž jeden je pouze variací standardní Dominance, v níž musíte držet tři klíčové body na mapě. Dále tu máme Ovládnutí (klasický Assault, nejprve bráníte, poté na ta samá místa útočíte), týmový deathmatch a spoustou hráčů toužebně vyhlížený free-for-all, neboli všichni proti všem. Na hodnocení toho, zda se povedlo vybalancování zbraní, je ještě brzy, nicméně dle několika desítek odehraných zápasů se jedná o mimořádně zábavnou show. Musíte však přistoupit na další novinky, které autoři napěchovali do hry více hráčů. Za prvé – žádné oživování. Pokud vás jednou někdo dostane, je po vás a můžete mu to vrátit leda prostřednictvím (zrychleného) respawnu. Za druhé – žádné aktivní nabíjení. K dispozici máte jenom rychlejší nabití v případě, že stihnete zmáčknout v pravou chvíli dané tlačítko. Za třetí – žádné přisávání granátů na zeď. Nově se také hází jiným tlačítkem. A za čtvrté – žádné dvě zbraně. Na začátku (a při každém oživení) si vyberete jednu hlavní zbraň, jeden typ granátů a k tomu dostanete pistoli. Zbraně si, i v kampani, prostřídáváte nově stisknutím tlačítka Y a u sebe můžete mít pouze jednu hlavní. Může se vám to zdát jako zbytečné omezování, ale zápasy díky tomu mají grády, neboť se každý díky tomu musí sžít ideálně jen s jednou zbraní a postupem času se s ní naučit být nejlepší. Profíci pochopitelně budou namítat, že oni byli zvyklí zbraně kombinovat, ale zrovna v tomto případě se nám jeví změny jako krok směrem vpřed. A vstříc hráčům, kteří neumí rozdávat headshoty brokovnicí na potkání.

I neznalého hráče ovšem zarazí počet map. Je jich pouze osm, přičemž v deathmatchi se využívají jenom čtyři – zbytek je rezervován Ovládnutí a Přežití. Navíc nejsou ani bůhvíjak rozmanité – nejlépe by se asi daly popsat stylem „tři malé, jedna velká.“ Je nám jasné, že na něčem se rejžovat musí a mapové balíčky jsou mezi hráči oblíbené, ale takhle očividně nám to autoři podávat nemuseli. Nutno ovšem podotknout, že se na nich hraje bez zbytečných zádrhelů – zkrátka slouží svému účelu, což je hromadění fragů. Opět jsme ale čekali trochu více, tentokrát doslova. Naopak chválu si zaslouží grafika, která hraje všemi barvami a přitom si stále zachovává specifickou pošmournou atmosféru, kterou dovedly zprostředkovat předchozí díly. Hudba a zvuky jsou standardní – zde se od třetího dílu téměř nic nezměnilo. A prostředí budeme ničit asi až na příštím Xboxu. Výsledek je, i přes naše nemalé výhrady, velmi pozitivní. Povedlo se zachovat ducha série a Judgment určitě nebude v budoucnu vnímán jako nutný přílepek, který vznikl jenom pro peníze. Záleží však na tom, jak se postavíte k lehce kontroverzně stavěné kampani a množství změn, které zaplavily multiplayer. Je možné, že arkádový princip skórování po každé vyčištěné oblasti vám maximálně sedne a na krabici s třetím dílem sedne prach. Faktické nedostatky, které jsme popsali výše, ale opomínat tak úplně nejde.