Hrej.cz Gears of War 4 Recenze

Gears of War 4

jiri-bigas
Jiří Bigas
6. 10. 2016 07:01 18 Sdílej:
Reklama
Reklama

Když jsem v roce 2011 recenzoval Gears of War 3, byla tahle série na absolutním vrcholu. Ale od té doby se leccos změnilo. Tím nechci říct, že je nyní na úplném dně, to vůbec, ale během těch uplynulých let prošla akční sága od Epicu několika velkými kotrmelci. Ty ji nemusely vždy nutně oslabit jako v případě prequelu s podtitulem Judgment od polských vývojářů ze studia People Can Fly, který vyšel v roce 2013. Navzdory tomu, že jde stále o jednu z nejvýznamnějších značek z portfolia Microsoftu, ale pověst a důležitost série trochu upadla. Na regulérní pokračování se čekalo možná až příliš dlouho. Jistě, mezitím vyšla stolní hra i další knihy, ale hollywoodská adaptace je stále v nedohlednu a navíc mateřské studio Epic ztrácelo o Gears of War zájem. Redmondský gigant přispěchal na pomoc, otevřel svou bezednou peněženku, koupil práva na celou sérii a svěřil ji do rukou nového studia The Coalition, v němž však nechybí ani veteráni původního týmu. Hráče si nejprve oťukali vydáním remaku prvního dílu s podtitulem Ultimate Edition a nyní se pod vedením Roda Fergussona hlásí o pozornost s regulérním pokračováním. Vyhlíželi jsme ho netrpělivě a s velkými obavami - na bedrech autorů ležela nepředstavitelná zátěž i zodpovědnost a čelili nezáviděníhodnému úkolu. Můžete si oddechnout hned zkraje, svou misi zvládli. Podařilo se jim důstojně navázat na původní trilogii a zůstali stoprocentně věrní minulým hrám.

VÝROČÍ VÁLKY OSLAVÍME NOVOU VÁLKOU

Můžete namítat, co chcete, ale Gears of War pro mě osobně vždy představovaly navzdory silnému multiplayeru příběhovou akci. Kooperativní 3rd person střílečku, jednu z posledních svého druhu. A tak budu také přistupovat k hodnocení tohoto dílu. Hru více hráčů nesmíme podcenit, ale zatímco v případě FPS jako Call of Duty nebo Battlefield panuje všeobecná shoda, že singl v posledních letech funguje jen jako rozcvička na on-line, pro Gears of War tohle v mých očích nikdy neplatilo. Naštěstí. A výjimkou není ani čtvrtý díl. Primárně se proto budu věnovat kampani a s jejím rozborem také začneme. Na planetu Sera se vracíme pětadvacet let po událostech třetího dílu. Lidstvo žije ve zdánlivém bezpečí a připomíná si výročí památného dne, kdy skoncovalo s hrozbou v podobě Locustů. Jak to ale v podobných příbězích obvykle bývá, netrvá dlouho a na obzoru vyvstane hrozba nová, možná ještě strašlivější než ta minulá. Naštěstí je na pomoc ochotná přispěchat nová skupinka nechtěných “dobrovolníků”, kterou tvoří syn Marcuse Fenixe James, jeho nejlepší přítel Delmont, jejich společná kamarádka Kait a její strýček Oscar, jenž dělá coby bývalý Gear všem tak trochu chůvu. Ale charismatický ZZ Top má o výchově mládeže své vlastní dosti svérázné představy.

Noví nepřátelé zapadli do Gears of War obdivuhodně dobře a pochvalně se na jejich konto už vyjádřili i autoři původní trilogie, což je myslím to nejlepší vysvědčení, jakého se mohlo studiu The Coalition dostat.

Nahradit osvědčenou skupinku novými postavami, starou hrozbu novými nepřáteli a původní autory novým studiem - to není věru lehký úkol. Ale vývojáři a scénáristé se s tímto posláním popasovali se ctí. Na nové osazenstvo si sice budete chvilku zvykat, ale musí se uznat, že i mezi nimi funguje velmi dobrá chemie. Možná to není vždy tak chlapácká testosteronová pumpa jako kdysi, ale parta funguje dobře. A když se na scéně objeví i nějaké známé postavy z dřívějška, je ještě veseleji. Velmi podobně se to má i s nepřáteli. Ať už mluvíme o nových potvorách anebo mechanických protivnících. Vývojáři dali dohromady pestrou sebranku roztodivných tvorů a soupeřů, kteří nijak zvlášť nevybočují ze zdejšího světa. Noví nepřátelé zapadli do Gears of War obdivuhodně dobře a pochvalně se na jejich konto už vyjádřili i autoři původní trilogie, což je myslím to nejlepší vysvědčení, jakého se mohlo studiu The Coalition dostat. Když se konečně dostaneme ke hře samotné, i tady je vše na svém místě. Až mě zaskočilo, jak moc se autoři mnohdy až křečovitě drží původního 10 let starého receptu. Nesahají skoro na nic z osvědčených principů a nemění téměř nic z toho, jak si Gears of War pamatujete. Hra se tak nejen po příběhové stránce nese v hodně nostalgickém duchu a čeká na vás spousta spousta zjitřených vzpomínek, ovšem i po stránce designu a hratelnosti jde o neuvěřitelně povědomý zážitek.

INOVACE V MEZÍCH ZÁKONA

Autoři vsadili na jistotu a pokusili se hráčům naservírovat přesně to, co od této série čekají. Ne něco hodně podobného, ne něco skoro stejného. Gears of War 4 jsou hrou, která mohla klidně vyjít rok dva po třetím dílu a nikoho by to nezaskočilo. Teď samozřejmě nemluvíme o grafice. Pokud jde o ale mechanismy hry, jen máločím vás novinka překvapí. Sami už si musíte přebrat, zda to považujete za klad, či nedostatek. Ano, existují tu příjemná vylepšení nebo snaha o drobné inovace. Radost mi udělala mnohem výraznější destrukce prostředí a interaktivní prvky na bojišti, které umožňují zlikvidovat nepřítele kreativnějším způsobem. Třeba tak, že mu na hlavu uvolníte uprostřed bouře nějaké harampádí. Kromě toho si ale během kampaně, kterou přirozeně můžete opět absolvovat v kooperaci, a to nejen on-line, ale i na rozdělené obrazovce, všimnete už jen pár drobných novinek. Tu a tam se musíte na bojišti vyhýbat bleskům smrtelně nebezpečné bouře a několikrát si vyzkoušíte tower defense minihru na způsob Hordy. Ta vypadá tak, že společně s vašimi kumpány uvíznete v nějaké aréně, do které se valí postupně stále silnější vlny nepřátel a vy je opakovaně musíte odrazit. Stejně jako v Hordě se přitom můžete opevnit a využít nejrůznější pomůcky jako návnady, překážky z ostnatého drátu či střílny, abyste znásobili své šance na úspěch. Není to nic převratného, časem se dostaví lehký stereotyp, ale jde o drobné osvěžení v jinak dosti lineárním putování, které občas naruší jen nějaká specialita jako jízda na motorce či možnost vybrat si klasicky ze dvou různých cest.

Když už je řeč o stereotypu a linearitě, nemůžeme se při nejlepší vůli vyhnout konstatování, že ani čtvrtý díl se nevyhne vyvolání dojmu, že jde o sérii arén pospojovaných tunely, kdy se akce pravidelně střídá s poklusem a mudrováním postav. Ale i to ke Gears of War patří. Pokud si budete kampaň dávkovat po menších částech, nijak to neškodí. Hrát na posezení tři čtyři hodiny by mi ale přišlo trochu úmorné, celý scénář akcí se pak začne příliš výrazně opakovat. Překvapivě je to příběh, který vás ale nutí postupovat stále kupředu. Nesdílím názor, že příběh ve hrách je asi stejně důležitý jako v pornu, ale u střílečky bych ani nečekal víc než sdělení: “Vojáku, tohle je tvůj nepřítel. Zabij ho, protože jinak zabije on tebe.” To trochu přeháním, ale chci tím říct, že bych se spokojil i s méně napínavou zápletkou. Už proto mi udělalo radost, že ve skutečnosti jsem byl celou dobu hodně zvědavý, jak tenhle příběh dopadne. Nejde o nic převratného, ale autoři rychle staví před hráče další a další záhady a vršící se nezodpovězené otázky vás začnou hnát kupředu. Naneštěstí na konci čtvrtého dílu vás čeká nepříjemné překvapení. A sice zjištění, že tam žádný konec není. Koncem hra ve skutečnosti začíná.

LOST EFEKT

Když autoři mluvili o tom, že automaticky počítají s tím, že po čtvrtém dílu se vrhnou na další, mysleli to smrtelně vážně a s tímhle záměrem v hlavně napsali celý scénář. Jsem odkojený Star Trekem, já jsem zvyklý na nervy drásající cliffhangery, jsem zvyklý čekat na rozuzlení. Často i několik let. Ale tohle? Podobný konec-nekonec přichystala fanouškům třeba nové sezóna seriálu Akta X, závěr seriálu Ztraceni a nebo vůbec nejvíce to připomíná finále konkurenční exkluzivní krycí 3rd person akce The Order: 1886 pro PS4, jak správně moje pocity vystihl Pavel. Celou hru se těšíte, až se TO vysvětlí, až se doberete nějakých odpovědí a na samém konci vás nečeká skoro nic. Prostě jen další hnusák, kterému je třeba upravit fasádu, emotivní scéna, další záhada a kopec nezodpovězených otázek. A to se mi moc nelíbí, abych byl upřímný, přátelé. Jasně, chápu, asi tu máme pokus o nastartování nové trilogie. Ale neměl by ten skvělý příběh alespoň nějak vyvrcholit? Neměl bych mít pocit, že se bude pokračovat, ale tohle je nějaká uzavřená svébytná kapitola? V případě první tří dílů to nikdy nebyl problém. Teď ho trochu vnímám a zbytečně to kazí dojem z jinak velmi zajímavého scénáře. Vzpomínáte, jak autoři Lost vršili jednu záhadu za druhou, pořád vás trápili dalšími a dalšími hádankami? A nakonec pak, když jsme čekali, že vše konečně objasní a dohromady to nějak zapadne, prostě se na vše vykašlali? To už bych znovu zažít nechtěl, ale teď mám podobný pocit. Nebo jako u zmíněných Akt X, kdy seriál na několik let skončil prokazatelně bez jediného vysvětlení. A Order? Kdo by si nepamatoval na to, jak se závěrečnými titulky vlastně měla hra teprve začít a pořádně se rozjet…

Právem bychom mohli poukazovat na to, že v kalendáři už se nepíše rok 2006, ale 2016 a za tu dobu se leccos ve světe her změnilo.

Jak už bylo řečeno, čeká vás hodně nostalgie a hodně vzpomínání. Gears of War vám zahrají na emotivní strunu. Během dialogů, během vašeho putování i během samotné akce. Je to pořád ta stejná hra jako před lety, má neuvěřitelný retro feeling. I když je to ve srovnání se skutečnými klasikami jen deset let od vydání prvního dílu, cítil jsem se při hraní podobně jako u nového Dooma. Prostě všechno se vám snaží říct, že tady někdo vaří podle původní receptury. A bez přidaného cukru! Epic může být i v tomto směru naprosto spokojený. A nejvěrnější fanoušci také. Mám k tomu ale i jednu výhradu. Když v roce 2006 značka Gears of War debutovala, nebyla to snad doslova revoluce, ale v mnoha směrech byla velice inovativní. Představila některé úplně nové postupy či mechanismy a jiné méně používané dokázala zužitkovat jako málokterá hra před ní. V pokračováních pak tento koncept vývojáři dopilovali takřka k dokonalosti. Je tak trochu smutné, když si uvědomíte, že po 10 letech se The Coalition tak křečovitě drží manuálu Epic Games. Je to dobře i špatně současně. Já se nakonec přikláním na stranu nostalgie, která chápe, proč se noví autoři rozhodli, jak se rozhodli. Ale řada kritiků to určitě čtvrtému dílu neodpustí. Právem bychom totiž mohli poukazovat na to, že v kalendáři už se nepíše rok 2006, ale 2016 a za tu dobu se leccos ve světe her změnilo. Některé mechanismy jsou už překonané, něco působí docela zastarale a nemoderně. To, co před 10 lety bylo úplně nové, je dnes leckdy pasé. Třeba některé prvky ovládání už působí trochu toporně, například sprint, kdy s postavou nejde pořádně “zatáčet”, natožpak smysluplně zaútočit. Podobně systém krytí už je v současnoti trochu jinde, ale ten mě nijak netrápil. Ovládání je občas mírně zpomalené, trochu jako byste se podívali na rozdíl mezi Resident Evilem 6 a 4. Zdá se to být skoro stejné, ale není.

STARÉHO PSA NOVÝM KOUSKŮM NENAUČÍŠ

Jinak je ale ovládání stále velmi intuitivní a pohodlné jako před lety. A volba zbraní na D-padu by měla takhle fungovat i v ostatních akcích, které hráče trápí různými nesmysly v podobně kruhových menu a podobně. Když už se však do konceptu pokusili autoři nějak sáhnout, výsledek působí trochu rozpačitě. Na ovladači žádná tlačítka pochopitelně nepřibyla a jejich výchozí konfigurace je pevně daná, čili stejná jako před lety. Protože ale ke slovu přibylo několik málo nových akcí, bylo potřeba je nějak do ovládání vměstnat. Nakonec si na ně zvyknete, nicméně zprvu to chce trochu cviku. Třeba vytáhnutí nepřítele zpoza krytu a jeho poprava nožem je takové malé kombo pro chobotnici: musíte se přicucnout k překážce, levou analogovou páčku posunout kupředu, stisknout X pro uchopení nepřítele a jeho stažení za vámi, následně se k němu nějak naštělovat, aby se nad ním zobrazilo kontextovém Y pro samotnou popravu a sláva, povedlo se. Jasně, přijdete tomu na kloub, lze si zvyknout na leccos, ale do intuitivního ovládání originálu to má daleko. A kdyby dnes někdo navrhoval celé ovládání znovu od A do Z, takhle by tuhle popsanou situaci určitě neřešil.

Pochvalu si naopak autoři zaslouží za celkovou atmosféru. O nepřátelích už byla řeč. Ale zmínit bychom měli i to, že se skutečně Rodu Fergussonovi podařilo vrátit značku ke kořenům, kdy stojíte proti nějaké neznámé hrozbě. Proti monstrům, která jsou temná a záhadná. Jako když se ozubená kola série roztáčela poprvé. Někdy až hororovou atmosférou dávají Gears of War 4 vzpomenout na Aliens Jamese Camerona z roku 1986. A nejen proto, že tam i tady drsní vojáci konečně narazí na něco ještě drsnějšího, než jsou oni sami. Ze všech možných i nemožných nepřátel mě často potěšili ti obyčejní, kteří ale vynikali něčím zvláštním. Jako jedna ze základních dvounohých potvor, která se pohybuje stejně nevyzpytatelně jako protivníci v Rage. Od té doby až dosud jsem ve střílečce neviděl tak hbitého nepřítele, který neustále mění směr a využívá nejen země ale i okolních stěn. Snatcher, další nová potvůrka, mě zase bavila tím, že z bojiště dokáže během pár okamžiků unést vás či některého z vašich parťáků. Dotyčného nebožáka uvězní v sobě a na svobodu mu musí pomoct kolegové. Pro vás je to naneštěstí mnohem snazší úkol než pro vaše kolegy řízené umělou inteligencí, ale jinak si na ně nemohu moc stěžovat. Nejsou to sice ti nejvýkonnější střelci, ale vytáhli mě z nejedné šlamastyky a na nohy mi pomáhali nejspíš častěji než já jím.

SPLIT-SCREEN JE CHVÁLYHODNÝ

Těžiště hry ale pro řadu hráčů bude spočívat v kooperaci, která je stejně chytlavá jako před lety. Her tohoto druhu je jako šafránu, což není žádný podřadný důvod Gears chválit. Kolikrát zaznělo třeba v hPodu, že každá hra je v coopu lepší. Ano, je. A není to náhoda. A o split-screenu to platí dvojnásob. Zejména v době, kdy na něj většina vývojářů kašle a zbavují se ho i série jako Halo, k nimž vždy tradičně patřil. Je to nepochybně technicky hrozně náročná disciplína, a už proto si zaslouží za tuto snahu autoři body k dobru. Navzdory tomu, že hru na rozdělené obrazovce hyzdí dva černé pruhy po stranách, některé nápisy jsou v poloviční velikosti dosti nečitelné a grafika celkově je hodně ochuzená. Naopak za normálních okolností vypadá parádně a audiovizuální zpracování i různé vychytávky technologie Unreal Engine 4 mi dělaly radost. Je vidět, že konzole stále v tomto směru neřekly své poslední slovo, a to ani ty tři roky staré původní modely. Gears of War se určitě zařadí mezi nejlépe vypadající hry na Xboxu One.

Po sedmi až devíti hodinách v závislosti na vaší šikovnosti a zvolené obtížnosti sledujete závěrečné titulky a ke slovu přichází multiplayer.

Kampaň se tedy studiu The Coalition podařilo po Epicu převzít se ctí. Navzdory tomu, že si stále myslím, že je v Gears of War důležitější než v jiných moderních střílečkách, příběhovým singlem či kooperací hraní nekončí. Po sedmi až devíti hodinách v závislosti na vaší šikovnosti a zvolené obtížnosti sledujete závěrečné titulky a ke slovu přichází multiplayer. Když si tedy odmyslím vysoce pravděpodobnou možnost, že se do příběhové kampaně budete vracet opakovaně s přáteli a zkoušet projít nejoblíbenější akty a kapitoly na vyšší obtížnost. S hrou více hráčů pomáhalo studio Splash Damage, které má na svědomí hit Wolfenstein: Enemy Territory, multiplayer třetího Dooma, hru více hráčů v Batman: Arkham Origins, ale i nevýrazné kousky jako Brink nebo Enemy Territory: Quake Wars. Splash Damage pomáhali studiu The Coalition už s Gears of War: Ultimate Edition. Rozhodně jsou to specialisté, kteří své řemeslo dobře znají a rozumí mu. Pracovat v mantinelech Gears of War ale znamená držet se zavedených postupů. Podobně jako v kampani. Hra více hráčů tak není o nic horší než příběhová část, ale pro mě osobně rozhodně méně výrazná navzdory tomu, že je docela našlapaná obsahem.

ON-LINE VE STYLU SINGLU

Multiplayer Gears of War 4 je rychlý a nemilosrdný. Hraje se trochu jinak než kampaň a v mnohém pro něj platí jiné tempo. Ale je vázán stejnými pravidly a mechanismy. Toporný pohyb v on-line části je tak ještě trochu víc frustrující, ale jakmile jej hráč zvládnete a osvojí si různé finty, dokáže s přehledem dominovat bojišti a využít tuto nevýhodu ve svůj prospěch, protože ostatní jsou na tom stejně. Určující je pro multiplayer určitě i mechanismus složení a následného dorážení nepřítele dobře známý z kampaně. Díky němu je hra neuvěřitelně napínavá a nejedna přestřelka se zvrtne ve festival oživování a neúspěšných poprav, kdy si kolegové neustále pomáhají na nohy a nepřátelům se nedaří skupinku zdecimovat zcela. V tomto ohledu se hra více hráčů v podání Gears of War zásadně liší od drtivé většiny konkurence a do mnoha známých módů to přimíchává pro někoho frustrující a pro jiného osvěžující prvek nestability.

O multiplayeru, celé řadě jeho módů a vylepšení by šlo bez problémů napsat další obsáhlý článek, protože nabízí úctyhodnou porci obsahu. V první řadě je tu vylepšená Horda s různými třídami a skilly, která ještě více prohlubuje dosavadní model. Do řady módů se můžete v multiplayeru pustit i na bázi kooperace, kdy s přáteli či libovolnými dalšími hráči stojíte proti týmu, který ovládá umělá inteligence. Pokud zrovna neholdujete klasickým kompetitivním režimům, mohla by tohle být pro vás zajímavá alternativa, která vás nechá ke klasickému on-line zápolení přičichnout, aby byl váš přechod ze singlu k multiplayeru ještě o něco příjemnější a přirozenější. Můžete si dokonce zvolit obtížnost, a tedy kvalitu vašich soupeřů.

KLASIKA V REŽII MODERNÍCH TRENDŮ

Klasický multiplayer teď se svými trofejemi, které sbíráte a jejichž zadání se snažíte během her splnit pro ještě větší zisk XP, se úspěšně snaží svézt na aktuálních trendech. Takže nechybí otevírání balíčků, sbírání kartiček, které vám odemknou nové skiny pro vaše postavy i zbraně, ale také mikrotransakce, které vám usnadní cestu za nejrůznějšími kosmetickými vylepšeními. Samotní autoři tvrdí, že na multiplayeru se pracovalo od samého začátku a věnovala se mu stejná pozornost jako kampani. Nemám nejmenší důvod tomu nevěřit. Desítka map tvoří zábavnou směs odkazující ke kulisám příběhu a jednotlivé módy mají šmrnc. Ať už hrajete s omezeným počtem životů, lovíte konkurenčního lídra, abyste soupeře připravili o možnost respawnovat se, zápolíte se zbraněmi, které se v pravidelných intervalech střídají, a vy tak musíte prokázat svou schopnost ovládat všechny. I když ale sáhnete po klasice jako King of the Hill, kontrole území anebo TDM, neměli byste odejít zklamaní. Všechny ty legrácky, které samotné hraní obalují, jsou ale minimálně zpočátku trochu nepřehledné a občas i nadbytečné. Dvě různá platidla, možnost upgradovat karty, nebo se jich naopak zbavovat a za naspořené kredity vyrábět jiné, sledovat a plnit bounty - to není úplně můj šálek kávy. Ale netvrdím tím rozhodně, že je to špatná věc, jen dávám přednost trochu něčemu jinému.

Pro mě těžiště hry spočívá v kampani, jež patří u stříleček k ohroženým druhům, a právě proto jsem tak rád, že existují podobné série, které singl berou pořád vážně.

Nikdy bych také neřekl, že multiplayer nemá v Gears své místo. To spíš já mu tak docela nepřišel nikdy na chuť, ale má své specifické kouzlo. Pokud bych měl jeho status k něčemu přirovnat, vnímám ho podobně jako on-line módy u Uncharted nebo The Last of Us. Vím, že spoustu lidí baví a nedají na ně dopustit, ale pro mě těžiště hry spočívá v kampani, jež patří u stříleček k ohroženým druhům, a právě proto jsem tak rád, že existují podobné série, které singl berou pořád vážně. Rozhodně si mě ale letos MP získal víc než v předchozích dílech. Oceňuji třeba možnost vstoupit do playlistu, kde se po každé hře hlasuje o nové mapě a módu, a vy tak máte možnost pravidelně střídat různé hry a v rychlém sledu vyzkoušet co nejvíc z obsahu hry. Líbí se mi, jak s multiplayerem zamává možnost oživovat padlé spolubojovníky, nebo rozdíl mezi Warzone, což je vlastně klasický týmový deathmatch, a jeho variací s omezeným počtem životů. O Guardianu a nutnosti nejprve eliminovat vůdce druhého týmu už byla řeč, v Execution zase týmový deatmatch autoři osvěžují nutností dorazit padlého nepřítele, který sám o sobě nevykrvácí. Dodgeball vám zase umožní respawn jen tehdy, když někdo z vašeho týmu zabije soupeře a Escalation představuje variací na kontrolu území nebo Conquest. Jak jste si jistě sami dovodili, jsou to v naprosté většině přímočaré akční módy, které nabízejí hlavně různě modifikovaná pravidla, ale jde stále o to umlátit soupeře. A tak to asi má u Gears být. Nějaké sofistikované úkoly a režimy s komplikovanými cíli byste u hry hledali marně. Ale to není výtka, to je její DNA.

VŠECHNO NEODNESL ČAS

Řečeno bylo mnohé a přitom zdaleka není možné tvrdit, že jsme o Gears of War 4 napsali první poslední. Navzdory tomu, že k ní mám výhrady, mě novinka potěšila a mám radost, že se jejím autorům podařilo s hlavou vztyčenou navázat na práci svých předchůdců a nezůstali v jejich stínu. Při vší úctě k People Can Fly, tohle není další Judgment, ale zcela plnohodnotný nástupce legendy. Za těch 10 let, které uplynuly od vydání první hry, se změnilo mnohé. Ale Gears of War vůbec. Pro řadu lidí to bude skvělá zpráva, pro jiné naopak důvod ke zklamání. Já sám občas autorům vyčítám, že se příliš křečovitě drželi předlohy a neodvážili se opustit tu a tam zavedené a překonané principy. Ve většině případů ale s jejich záměry a snahou souzním. Nostalgická vlna totiž tyhle výhrady spláchne a vy se tomu jednoduše poddáte. Před pěti lety jsem prohlásil, že Gears of War jsou “jen”, přehnaně řečeno, tupá střílečka, ale poctivá tupá střílečka. Je to jako dobré akční béčko z osmdesátých let, které je vlastně úplně pitomé, ale to je na něm právě tak kouzlené. Jestliže vás tento druh her nikdy nebavil a tato série se vám dříve nelíbila, novinka na tom nic nemůže změnit. Ale to, co dělá, dělá tak nejlépe, jak umí. Vy sami musíte vědět, zda je vám to po chuti.

Gears of War 4
Xbox icon Xbox One
Windows icon PC

Verdikt

Nepoznali byste, že uplynulo od vydání prvního dílu 10 let. Nepoznali byste, že má novinku na svědomí jiné studio. Gears of War 4 se křečovitě drží originální receptury a úspěšně se snaží přesvědčit fanoušky, že značka skončila v rukou lidí, kteří ji znají a rozumí jí.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz