Film vs. Hra: X-Men 3
Poslední dobou se zdá, jakoby filmový průmysl konečně vypadl ze začarovaného kruhu, v němž vznikají podle her jen špatné filmy. Například takový Silent Hill, jehož premiéry se pohříchu dočkáme až 29. června nevypadá podle zahraničních kritik vůbec špatně. Podobné je to i s hrami doprovázejícími do kin filmové trháky. Zatím se sice nepodařilo takové hře dobýt pozici „kultovní pařby“, ale na druhou stranu takový King Kong byl zpracován opravdu pěkně a svou kvalitou se již nejvyšších příček dotýkal. Slušné byly i Letopisy Narnie, jejichž srovnání s filmem se na Hrej objevilo už před půl rokem, když mířil snímek do kin. Nyní se nám dostává do rukou X-Men: The Offical Game, jejímž úkolem je podpořit očekávaný letní blockbuster a zároveň na jeho slávě trošku finančně „zaparazitovat“. Nejprve se ale pojďme mrknout blíže na film, jehož novinářské projekce jsme se zúčastnili už 10. května.
Film – méně filosofie, více akce
Změna režiséra znamená i zásadní změnu stylu, v jakém je film natočen. Bryan Singer, který přivedl na svět první dva díly a dostal je do pozice nejlepších filmových adaptací komiksu, měl tentokrát napilno s jiným hrdinou (ten s velkým „S“ na prsou) a tak se ujal X-Menů 3 Brett Ratner. Jeho jasným cílem bylo neposlat sérii k ledu, jak se to například podařilo v případě Batmana Joelu Schumacherovi, a rozhodl se proto nekopírovat Singerův osobitý přístup k příběhu a hrdinům. Šel vlastní cestou, což na jednu stranu znamená jistě záchranu trojky v divákových očích, ale také způsobuje jisté zklamání. Na rozdíl od předchozích dvou příběhů je třetí díl přímočařejší a průhlednější, stojí jen na výrazných akčních scénách a prakticky úplně chybí Singerem neustále modelovaná psychologická linie. Ratner se tyto nedostatky pokouší zastřít utrpením a scénami snažícími se vyvolat v obecenstvu silné emoce, ale je úplně vedle, protože divák těmito částmi proplouvá naprosto nepoznamenán. Jediný a o to intenzivnější prožitek přihrává režisér až v úplném závěru, který není zcela provrstven patosem, jak jsme již už americké filmové produkce zvyklí. Celkově vzato nejsou X-Meni vůbec špatnou volbou a můžeme je s klidným srdcem zařadit mezi velmi povedené letní trháky. Podobně jako nedávný hit Mission Impossible 3 plní své poselství bavit dobře na rozdíl třeba od vyhypované Šifry mistra Leonarda, která bez duše a napětí trápí diváka sto padesát minut nudou.
Hodnocení filmu: 7/10
Verdikt
Pokud nebudeme X-Men: Poslední vzdor přímo srovnávat s předchozími dvěma díly od jiného režiséra, ale hodnocení se bude týkat čistě tohoto snímku, jedná se o nadprůměrnou podívanou. To z pohledu běžného diváka. Hardcoroví fanoušci comicsu i Singerových trháků nemusí být nutně zklamání, ale přinejmenším překvapeni radikální změnou přístupu k látce.
Hra podle filmu – konzolový syndrom a pěkných pár kopanců
Jelikož se hrám samotným až tolik nevěnuji, netušil jsem, co od X-Men: The Offical Game čekat. Hru jsem nainstaloval až pár dní potom, co jsem snímek viděl a vcelku jsem se těšil, že si zahraji za dobře známé postavičky. Když jsem hru poprvé spustil, čekalo mě celkem velké zklamání v podobě konzolově laděného rozhraní (hra vznikala pro prakticky všechna domácí herní zařízení). Menu i nastavení jsou sice pro PC upraveny, ale ne natolik, aby se v nich s pomocí myši pracovalo rychle a pohodlně.
Samotná hra je klasickou arkádovou bojovkou, v níž procházíte jednotlivými levely a masakrujete všechno okolo sebe. Silnou jednotvárnost vycházející už ze samotného žánru se snažili tvůrci okořenit různými prvky jako častou výměnou hrdinů s různými unikátními vlastnostmi. Například Nightcrawler se může teleportovat a útočit na nepřítele ze zálohy. Zezačátku vám může chvíli trvat, než zcela pochopíte systém přemisťování, ale po chvíli se stane tato funkce stejně samozřejmou jako skákání a hopsání. Hra vás navíc nutí tuto i další speciální funkce používat, protože bez nich je dokončení úrovně často nemožné. Na druhou stranu s takovým Wolverinem, se kterým začínáte, sklouzává hraní jen do obyčejné kopací rutiny, protože hlavní postava filmů prostě žádné efektní speciální schopnosti nemá. Naopak takový Iceman, to je úplně jiná liga. Sice s ním nemůžete tolik taktizovat jako s Nightcrawlerem, ale nabízí zcela odlišný přístup ke splnění úrovně. Pod svýma nohama neustále vytváří ledový jazyk, po kterém klouže a vy tedy můžete „létat“ ve vzduchu, vyhýbat se raketám a jako letadlo útočit na nepřítele. Z hlediska zpracování klasického žánru se herní X-Meni opravdu povedli, ale to nic nemění na tom, že základem hry je stále jen procházet polygonovou krajinou či interiéry a mlátit nepřátele. Nemusíte řešit žádné složité problémy a trošku si lámat hlavu.
Po grafické stránce gamesa příjemně překvapí. Nebudete z ní padat samozřejmě do kolen, ale fyzika úderů působí realisticky. Když například kopete svého protivníka, klátí se, prohýbá a heká. Co však příliš nepotěší, je ovládání. Na klávesnici se nikdy bojovky nehrály nejlépe, protože vyžadují časté používání velkého množství kláves. S gamepadem už je vše samozřejmě někde jinde, i když i na něm také trvá chvíli než se člověk zorientuje a pochopí všechny funkce. Obzvlášť, když se téměř každou druhou úroveň mění postavy a člověk si na ani jednu ze začátku nestihne pořádně zvyknout.
Ve srovnání s filmem však hra nijak vysoko nestojí. Hlasy postavám sice propůjčili sami herci, ale statické animace a la komiks mezi levely příliš nefungují. Chybí v nich akce hnaná především rychlým pohybem a celkový dojem z příběhu hry je tím pádem dosti mizerný. Navíc při hraní story neutváříte, jen projíždíte nalajnovanými úrovněmi a po jejich dokončení je vám řečeno, co se děje. Na ničem se nepodílíte a vlastně stojíte stranou. Po vás se chce jen mačkat několik tlačítek, nic víc. A to není rozhodně ten nejlepší přístup. Aby tvůrci podpořili efekt filmu, měli samotné hraní lépe propojit s příběhem a hráče do něho vtáhnout.
Verdikt
Pěkná bojovka vylepšená o pár originálnějších prvků, která vás na pár hodin zabaví. Mezi nejlepší hry podle filmu se však určitě nezařadí. Přesto pro nás byla příjemným překvapením.
