Fable III Recenze Fable III

Fable III

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

25. 10. 2010 22:26 18
Reklama

To, že bude třetí díl Fable minimálně nadprůměrnou hrou, bylo možné odtušit už jen z kvalit jejích obou předchůdců. Byť ne každému může vyhovovat styl Petera Molyneuxe a jeho týmu Lionhead, který se leckdy zaměřuje na pro hru samotnou nepodstatné drobnosti, většina hráčů na něj nedá dopustit. Ovšem to, co se povedlo nabalit na celkem solidně těžkou kostru prvních dvou dílů nyní, se už konečně dá přirovnat k malé revoluci, o které Molyneux brebentí dlouhých deset let. Upozorňuje vás na to koneckonců jak nápis na zadní straně krabice, tak všudypřítomný motiv občanských nepokojů a nutnosti se vzbouřit proti vládě současného krále Albionu – vašeho bratra Logana. Jak se to tvůrcům povedlo? Zdánlivě snadno. Na úplný začátek snad jenom drobné upozornění – změn je ve Fable III oproti předchozím dílům poměrně dost a recenze se bez spoilerů neobejde, ačkoliv se jejich výskyt budeme snažit minimalizovat. Proto pokud se vám byť jen trochu líbila (hlavně) dvojka, přeskočte následující odstavec a nechte se třetím dílem na konci tohoto týdne slastně překvapovat. Stejně už ho máte předobjednaný…

Je čas na další revoluci

Tou nejdůležitější změnou je kupodivu samotná herní náplň. Mechanismus velmi osekaného RPG, zmixovaného s velkou porcí akce, ve kterém procházíte jednotlivé regiony a masakrujete nepřátele, sice figuruje i zde, ale prim hraje pouze zhruba do poloviny hry. Od jistého příběhového zvratu se Fable III stává tak trochu strategií, ve které vás tlačí nepříjemný časový limit jednoho herního roku. Skupování nemovitostí, v předchozím dílu tak trochu nanicovaté, dostane najednou hlubší smysl a vy se musíte rychle a často pod tlakem rozhodovat. Koupíte za půl milionu hospodu a chybějící peníze ve státní pokladně (snad) doplníte za pomoci questů, nebo budete celou dobu škudlit pro strýčka Příhodu? S tím souvisí také tíha vašich morálních rozhodnutí. Do oné poloviny hry totiž prožijete pouhá tři, která navíc zdánlivě nemají vůbec žádný vliv na celkovou hratelnost. Jejich význam si ale uvědomíte právě ve chvíli, kdy vám začne téct do bot. Příběh se točí kolem pěti „slibů“, které dáte vůdcům jednotlivých krajů výměnou za pomoc s revolucí v celém Albionu. Nesplnění se sice nerovná konci hry, ale přijdete o cenného spojence, který se vám na úplném konci může setsakramentsky hodit. Není to sice tak promyšlené, jako třeba v sérii Knights of the Old Republic. Můžeme vám však garantovat, že jakmile nastane onen příběhový zvrat a vy si začnete zpětně procházet všechny informace, kterými jste byli doposud obdařeni, dostanete na celou věc úplně jiný pohled.

Poměrně velkým šokem může pro leckterého hráče také být téměř úplná absence jakéhokoliv inventáře. Po zmáčknutí tlačítka Start se totiž neocitnete v žádném menu, ale v jakési bezpečné komůrce (Sanctuary), která není nepodobná takovému PlayStation Home. Ve zkratce – v každém ze čtyř pokojů vaší komůrky naleznete to, co by za běžných okolností bylo v inventáři. Je tu místnost plná zbraní, je tu místnost ukazující počet peněz a získané trofeje ze splněných questů a je tu i obyčejná šatna. Pochopitelně by bylo, z uživatelského hlediska, daleko ergonomičtější, kdyby bylo vše sloučeno do jednoho menu. Na druhou stranu se musí nechat, že když přímo na obrazovce vidíte všechny své předměty, své bohatství a své kostýmy, tak k nim máte daleko osobnější vztah, než když jsou reprezentovány obyčejným textovým popiskem. Navíc není pravda, že by zmizely veškeré ovládací prvky. Stále máte k dispozici (byť jen v přesně daných situacích – například během boje, či při interakci s postavami) aktivní ikony na směrovém kříži, s nimiž můžete v mžiku použít lektvar či obranné kouzlo. Umístění ikon a jejich funkce sice nejdou jakýmkoliv způsobem přenastavit, nicméně to na samotnou hru nemá vůbec žádný vliv. Pokud totiž cokoliv potřebujete, tak se to prostě objeví jako aktivní předmět/gesto – hra sama to umí poměrně inteligentně rozpoznávat.

Jde to i jednoduše

Tento systém by pochopitelně nemohl fungovat bez značného zjednodušení naprosto všech herních mechanismů. To se může sice na první pohled (obzvlášť dokud si to nemůžete sami vyzkoušet) jako kritika, nicméně pravdou je, že naprostou většinu z nich běžný hráč Fable II zkrátka nevyužil. Schválně, kolikrát jste si přečetli poměrně vtipné knihy, nasbírané během hry? Autoři počítali s tím, že většina z vás odpoví nikdy. I proto ve třetím díle kdykoliv seberete knihu, tak se automaticky zapne i hlasový přednes té nejdůležitější pasáže z ní, aniž by vám samotná kniha trčela v inventáři (který ostatně stejně nemáte). Stejně tak různé lektvary, kterých bylo dříve asi tisíc, a museli jste je pěkně jeden po druhém používat ve velmi těžkopádném menu. Nyní jsou tři – jeden na ozdravování, druhý na zpomalení času při soubojích a třetí na vyvolání nemrtvých pomocníků. A naprosto to stačí! Žádné trable s manou, či lektvary na přidávání zkušeností. Ty jsou teď reprezentovány jako jeden velký soubor odznaků, takzvaných „Guild Seals“, které získáváte za téměř cokoliv, co ve světě Albionu vykonáte. Následně je používáte k otevírání stále lepších a lepších schopností, kterých sice není dohromady více než deset, ale k otevření například páté úrovně šermířského umu potřebujete odznáčků i několik stovek. Jednodušší, ale přitom zábavnější, jsou nyní i řemeslné minihry (kování mečů, pečení koláčů, hraní na loutnu), v nichž si můžete vydělat i nějakou tu zlatku (po odemčení vyšších úrovní i několik tisíců zlatek) navíc.

Mohlo by se zdát, že Fable III se vydalo cestou přílišného zjednodušování, ale to rozhodně nelze říci o všech součástech hry. Například prezentace příběhu. Sice jste stále bezejmenný dědic trůnu po (zřejmě) hrdinovi z předchozího dílu, ale váš hrdina konečně reaguje na okolní postavy více, než několika citoslovci. Úvodní sekvence, kdy se vašemu hrdinovi/hrdince panty téměř nezastaví, sice není následována žádnou další takovou podobnou scénou (kromě několika vzácných výjimek). I tak je ale příjemné, když si s někým během přesunu z místa A do místa B opravdu povídáte a ne pouze posloucháte monolog s otázkami, po kterých nikdy nepřijde odpověď. Stejně tak jednotlivé lokace jsou nyní daleko rozsáhlejší a poskytují mnohem více zajímavých míst, jež mohou (a jsou) být autory využity k zbrusu novým typům úkolů. I po technické stránce vypadají daleko lépe a hlavně ostřeji, než už tak fešná zákoutí z druhého dílu. Markantní je to hlavně u dvou konkrétních prvků – vody a slunce. Garantujeme vám, že takhle mokrá a krásně průzračná voda vám neteče doma z žádného kohoutku. Stejně tak slunce vás nedovede ani na pláži v Riu oslnit a zalít celou krajinu tetelícím se vzduchem tak skvěle, jako to umí žhavý kotouč, bdící nad Albionem.

Král je jen jeden

Je toho mnoho, co by se ještě dalo o Fable III napsat, ale nic z toho by plně nevystihlo prožitek, který budete při hraní pociťovat. Jedno je však jisté – zřejmě poslednímu dílu série se povedlo naplno dostát svému názvu. Jedná se skutečně o krásný pohádkový příběh, plný odkazů na klasická díla anglické literatury (hlavně Charles Dickens, plus z té americké zase Mark Twain) a protkaný spoustou suchého anglického humoru. Molyneux se za vyvrcholení „své“ trilogie nemusí ani v nejmenším stydět. Povedlo se mu totiž nastolit revoluci ve své vlastní hře, kterou si piplal dlouhých deset let, a dává sbohem sice vynikajícím, ale přece jen z dnešního pohledu trochu archaickým předchozím dílům. Nejedná se přitom o absolutní převrácení všech názorů, které chováte k jednomu konkrétnímu žánru. Pouze o po čertech dobrou hru.

Fable III
Windows PC
Xbox Xbox 360

Verdikt

Překrásná pohádka na dobrou noc, se kterou strávíte hned několik velmi příjemných večerů.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama