Expecto Potterum - Jak šla léta s hrami ze světa Harryho Pottera | Kapitola 2

Zatímco kolega Plecháček se ve svých vzpomínkách otáčí za hrami, které adaptovaly řekněme pohádkovější část potterovské éry, já se podívám na to, co přišlo po Vězni z Azkabanu a roce 2004. Právě tehdy totiž začíná to pravé Potterovské hraní pro mě.

OHNIVÝ POHÁR (2005)

Ohnivý pohár je tak trochu černá ovce té “dobré” části herních adaptací Harryho Pottera. Po trilogii relativně charakteristických akčních adventur v otevřených světech přišel popravdě zvláštní hybrid. Ve čtyřce už totiž nebloumáte po čarokrásných Bradavicích, ale hra fungovala jako slepenec deseti na sobě nezávislých kapitol, které se tu více, tu méně držely filmové předlohy. Úvodem jste proběhli les, kde probíhalo mistrovství světa ve famfrpálu, později jste se podívali do učebny obrany proti černé magii, na střechy Bradavic nebo do otravných skleníků výuky Bylinkářství.

Hratelnostně nešlo o žádný zázrak

Jednotlivé lokace byly nicméně docela rozsáhlé a tradičně v nich byly poschovávané různé sběratelské předměty. Ještě ve čtyřce se, k mému rozhořčení, sbíraly dementní fazolky, na Ronovo tupé kvílení “býýýnzz” si velmi jasně vzpomínám dodnes. K postupu hrou ale bylo nutné sbírat i speciální štíty spojené s turnajem tří kouzelnických škol. Mezi kapitolami vás pak mohla potěšit jedna skriptovaná, spíše minihra, ve které Harry na koštěti ulétal drakovi nebo plaval v jezeře. Hratelnostně nešlo o žádný zázrak, úspěch spočíval v trefování jakýchsi zářících obručí. Především na létání na koštěti ale vzpomínám moc rád, v paměti mám zapsanou třeba celkem památnou scénu s projíždějícím vlakem. Ostatně mi tento moment, kdy se autoři z EA konečně úplně odtrhli od předlohy, evokuje průzkum efektního světa, který slibuje trailer Hogwarts Legacy.

Slabiny Ohnivého poháru tkvěly především v příšerném ovládání, generickém světě a nepříliš objevné hratelnosti. Hru sice na PC nově poháněl engine RenderWare (stejně jako třeba GTA III až San Andreas) a vypadala o poznání dospěleji. Navíc temnější pojetí akcentovalo hororovější a vážnější pojetí filmových i knižních předloh. Logické hádanky a plošinovkové pasáže ale vystřídalo trochu bezmyšlenkovité běhání po lokacích, sbírání fazolí a jednoduché interakce s předměty. Ohnivý pohár vycházel v době hodně spartánsky zpracovaných počítačových portů, ani zde tedy nechyběly naprosto absurdně namapované ovládací prvky. Systém kouzel se omezil na “útok” a “speciální kouzlo” vybrané v závislosti na cílovém předmětu. Navíc bylo třeba neustále probíhat ty samé kapitoly dokola, Ohnivému poháru tedy chyběla větší celistvost a smysl pro chronologický postup.

V tom zanikly zajímavé nápady, jako je třeba kooperativní hraní (ostatně to se u adaptace filmů zaměřených na trojici hrdinů přímo nabízí) a s tím související supersilná kouzla seslaná Harrym, Ronem i Hermionou najednou. Nebo velmi primitivní RPG systém, který zužitkoval sbírání fazolek a jednotlivé postavy šlo nakoupenými kartičkami schopností jaksi profilovat a vylepšovat. Tak jako tak šlo o velmi průměrnou hru, která navíc neměla moc co nabídnout fanouškům předlohy jinak nejevící o hry zájem.

FÉNIXŮV ŘÁD (2007)

To se povedlo až hře vytvořené o dva roky později podle pátého filmu. Na Fénixův řád mám asi nejhezčí vzpomínky. Jednak si pamatuji, když jsem zhruba ve čtyři ráno na potají “vypůjčeném” modemu stahoval z Hrej demoverzi (která pak mimochodem na mém velmi archivním počítači nefungovala). Ke hře jsem se tak dostal o pár měsíců později a nadšeně vykročil do podrobně zpracovaných virtuálních Bradavic.

Pětka, stále od EA, vzala recept původních tří dílů a dotáhla ho do do úplné dokonalosti. Před hráči se otevřel celý bradavický hrad i s jeho pozemky, a i když samotné adaptování pořád nestálo za nic, už jenom kvůli brouzdání Bradavicemi šlo o skvělou zábavu pro každého fanouška Harryho Pottera. Tehdy mě moc těšilo i to, že hra dostala kompletní český dabing s původními herci. Také kouzlení se vrátilo něco šarmu a třeba interakce s prostředím fungovala výborně. Pětka obsahovala i velmi základní formu parkouru a konečně nadobro zmizely bertíkovy fazolky.

Nicméně hratelnostně už Fénixův řád trochu kulhal. Příběh se skládal především z běhání sem a tam a zábavu měly zajišťovat třeba trochu prapodivné minihry včetně úsměvné nitrobrany. Velkým nepřítelem zábavy byla zoufalá kamera. Také samotné finále hry, velkolepá bitva na Ministerstvu kouzel, kterou dle mého nedokázal moc dobře zpracovat ani film, nechávala na jazyku dost hořkou pachuť. Možnost se chvilku projít a prokouzlit Brumbálovými mokasíny prostě nevyvážila to, že celá epizodka trvá všehovšudy čtvrt hodiny.

I přes všechny výhrady byla první možnost proběhnout se po velké síni nebo po loděnici doslova kouzelná.

PRINC DVOJÍ KRVE (2009)

Šestka se od svého předchůdce lišila prakticky jen drobnostmi. V době, kdy už všichni konzumenti knižní série věděli, jak celá sága dopadne, se na plátnech kin a obrazovkách počítačů a televizí Harry opět motal po Bradavicích, tentokrát pod hrozbou na plno vypukající kouzelnické války. Princ dvojí krve nejen vypadal podobně jako herní Fénixův řád, on se i podobně hrál. Recyklované prostředí hradu s pár novinkami opět nabízelo možnost prozkoumat každé zákoutí kouzelnických škamen. Opět se také běhalo sem a tam (Harry se nicméně konečně naučil něco jako sprintovat), plnily se donáškové úkoly a opět to netrvalo moc dlouho.

GRAND THEFT KOŠTĚ   i Zdroj: Steam / Criterion S třetím až šestým dílem herního Harryho Pottera byl pevně spojen engine RenderWare, vyvinutý studiem Criterion. Skvělý engine, se základy až z roku 1993, používala celá řada ikonických titulů včetně oblíbené trojice 3D dílů série Grand Theft Auto. Ano, příběhy Clauda, Tommyho Vercettiho a CJe pohánělo stejné jádro, jako trampoty Harryho, Rona a Hermiony. Masivně používaný engine ale kolem roku 2007 a 2008 začali vývojáři hojně opouštět, především kvůli příchodu nové generace konzolí. O jeho zastaralosti vypovídá například to, že Princ dvojí krve běžel maximálně v hodně obstarožním rozlišení 1280x1024.    Nakonec se stal v zásadě poslední velkou hrou, která na legendárním enginu běžela. RenderWare později poháněl jen pár bizarních čínských RPG a remaster Burnout Paradise. V konkurenci Unreal Enginu, CryEnginu nebo nastupujícího Frostbitu ale působil už na konci první dekády jako chudý příbuzný.

Nabídku miniher ale rozšířilo skvělé vaření lektvarů, které vypadalo efektně a minimálně v prvních pár případech bylo vážně zábavné. Autoři navíc mechanismus vtipně využili a během Křiklanova plesu virtuální Harry uvařil i punč. Druhou větší novinkou byla implementace famfrpálu. Kouzelnická soutěž se sice nemohla rovnat s dříve vydanou samostatnou hrou, na druhou stranu bylo létání na koštěti celkem cool. Principem bylo, podobně jako v Ohnivém poháru, prolétání barevnými skružemi a s tím související lov zlatonky.

Konec hry to ale zase schytal. Krizové momenty v jeskyni neodpovídají tomu, co zažíval knižní Harry, a Princ dvojí krve navíc věrně následoval filmovou předlohu ve velmi stručné závěrečné bitvě o Bradavice. 

I přes řadu výtek je vlastně dvojice Fénixova řádu a Prince dvojí krve zatím tím největším přiblížením k myšlence Hogwarts Legacy. Z mnoha důvodů se k nim asi nevrátíte, i pokud jste fanoušci Harryho Pottera a měli byste zájem. Pokud se vám ale taková možnost naskytne, využijte jí. Jde totiž o zajímavou sondu (byť poplatnou době) do toho, jak může open-world hratelnost zasazená do světa Harry Potter fungovat.

RELIKVIE SMRTI (2010 a 2011)

Se sedmou knihou (dobře, spíše šlo o tendenci někdy od konce Vězně z Azkabanu) kouzelnický svět zahalila skutečná doba temna, která přišla i do světa Potterovských her. Dvojice titulů podle filmových Relikvií smrti se logicky nemohla opřít o otevřený svět, byť by to potřetí a nedejbože počtvrté už ve stejných kulisách pravděpodobně nebylo moc zábavné. Místo toho ale mohli tvůrci popustit uzdu fantazii a ukázat akční jízdu napříč různými ikonickými oblastmi Velké Británie.

Harry tak připomínal spíše vojáka vyzbrojeného kulometem

Což se hrubě nepovedlo. Tituly sice přinesly menší technický pokrok a trochu více odpovídaly tomu, že už se na kalendářích nepíše rok 2003, špatně bylo ale téměř všechno. Příběhové vyprávění bylo stále chaotické, zkratkovité a závislé na znalosti filmu, případně ideálně knihy. To u předchůdců vykompenzoval ten fakt, že vlastně o samotný příběh tak moc nešlo, a zábavou bylo běhání po Bradavicích společně s mácháním hůlkou. Jenže i to tvůrci z EA naprosto kardinálně zmrvili.

Pamětníci tuší, že se relativně střídmé kroucení myší/analogem pro vyslání toho či onoho kouzla vystřídala regulérní plně automatická palba zaklínadel z hůlky. Harry (nebo kdokoliv jiný, v Relikviích smrti jste se zhostili i celé řady dalších postav) tak připomínal spíše vojáka vyzbrojeného kulometem někde v druhoválečném zákopu, než oblíbeného zjizveného čaroděje. Ostatně se v Relikviích dalo i skrývat za překážky po vzoru Gears of War.

Proč se u posledních dvou dílů přestali tvůrci snažit zachytit alespoň minimální esenci předlohy? Těžko říct, výsledkem však byly naprosto ukázkové příklady toho, jak nemají vypadat herní adaptace filmů a Relikvie smrti výrazně poškodily jinak celkem pozitivní odkaz základní Potterovské série.