Expecto Potterum - Jak šla léta s hrami ze světa Harryho Pottera

Vracet se ke hrám po desítkách let je vždycky trochu ošemetné. V mém nejzazším případě půjde o návrat do roku 2001, a to mi nebylo ani deset. Logicky jsem měl na svět úplně jiný pohled, logicky mám lehce zkreslené vzpomínky, a logicky tak na události těchto let nemůžu nahlížet dnešníma očima a dělat, jako bych to tak tehdy vnímal. Nevnímal.

Zatímco jindy by mohl být tento základ kamenem úrazu, v případě vzpomínání na Harryho Pottera a jeho herní adaptace si to vlastně úplně nemyslím. Zmiňoval jsem to v našem komentáři k Hogwarts Legacy a zopakuji to ještě jednou i tady – Harry Potter, respektive jeho svět, příběhy, charakter, všechny jeho knihy i filmy vyrůstaly společně se svými fanoušky, čtenáři a diváky. Což je pro mě v tuhle chvíli výhoda. Když Harry dostal svůj první dopis, jenž ho zval do školy čar a kouzel v Bradavicích, spousta z nás byla ve věku, v němž bychom také mohli nějaký dopis dostat. Spousta z nás byla na prvních filmech se svými rodiči. A jak šel čas, Harry spolu s kamarády začal řešit dospělejší témata, která byla pro čtenáře z jiných důvodů zajímavější, protože už i oni zase o něco víc dospěli. Jakkoliv nechci generalizovat, tak není překvapením, proč těmi nejzarytějšími fanoušky jsou lidé, kteří se narodili v devadesátých letech. Minimálně zpočátku tak bude vzpomínání na jednotlivé díly lehce nostalgické, a jak půjde čas, naprosto evidentně vykrystalizují díly, které prostě už cílily na jiné, dospělejší publikum. 

KÁMEN MUDRCŮ (2001)

Philosopher’s Stone - pro některé z vás Sorcerer’s Stone, pokud jste měli jako já neoriginální verzi ze Severní Ameriky – představuje ten nejzazší návrat do historie, který společně absolvujeme. Ačkoliv her ze světa Joanne Rowlingové bylo v konečném množství mnohem víc, tou první byl logicky Kámen mudrců. První díl ze série vydávané společností Electronic Arts vyšel v roce 2001 a nastolil na další roky trend, kterým se nesly i pozdější díly. Third-person adventura byla těsně spjatá s filmovou adaptací, a tak jste společně s Harrym, Ronem a Hermionou prožili všechny důležité momenty pohádkového snímku. Těch… nebylo úplně moc, a tak se hrou dalo prosvištět docela rychle, na druhou stranu i v rámci relativně malého časového fondu dokázala hra navodit patřičnou atmosféru.

V hlavní roli nemohl být logicky nikdo jiný než-li brýlatý chlapec, který přežil. Harry, kromě řešení záhad spojených s kamenem mudrců, teprve pomalinku začal ovládat svou kouzelnickou hůlku a veškerá kouzla se učil od píky. Doteď bych je dokázal vyjmenovat a pro většinu z nich bych dal dohromady i jejich „symboly“. Když říkám, že se je Harry učil, myslím to doslova. V rámci několika školních hodin (a jedné zrychlené lekce od Hermiony) se Harry snažil „obkreslit“ symboly kouzel Flipendo, Alohomora nebo Wingardium Leviosa, čímž jednak mohl získat body pro svou kolej, ale hlavně si jednotlivá kouzla vštípil, což mu pomohlo s objevováním veškerých tajů Bradavic.

Tady se na moment sluší zastavit. Bez okolků se přiznám, že jsem hrál jenom počítačovou verzi. V případě jiných platforem se v určitých ohledech jednalo o úplně jinou hru, ačkoliv se jmenovala stejně. V případě verze pro PlayStation šlo sice též o third-person adventuru, ale příběhovými segmenty se lišila, jakkoliv též odkazovala na snímek, který šel v té době do kin. Takže ano, s trollem ve sklepení jste se utkali tam i tam, ale zatímco na PC šlo o naskriptovanou scénu, playstationová verze mnohem více připomíná něco, co bychom dnes označili za bossfight.

Ne nadarmo se první tři díly velice často srovnávaly se Zeldou

Obě verze pak měly i některé styčné body. Zatímco Tadeáš Bertíkovy fazolky nesnášel, já s nadšením za ryku zaklínadla Flipendo převracel jakoukoliv nádobu, v níž by se fazolky mohly nacházet. Tajné místnosti byly umně poschovávané a najít všechny bylo poměrně náročnou záležitostí. Navíc jste často měly jen jeden pokus. Stejně jako v pozdějších dílech i zde Harry navštívil hned hromadu dungeonů. V nich využil nově namemorovaná kouzla a po dosažení konce se přístup ke skrytým oblastem uzavřel. Ne nadarmo se první tři díly velice často srovnávaly se Zeldou, a jakkoliv to může znít dnešní optikou zvláštně, tehdy ještě neměl termín hry podle filmů tak negativní konotace a samotná hra se na tom v uvozovkách nesnažila nic změnit. 

Kromě těchto verzí vznikla i verze pro Game Boy. Přiznám se, že jsem je sám nehrál, ale rozhodně stojí za zmínku. Už jenom proto, jak zmatečná situace kolem nich panuje. I tady se totiž hry liší, a to dokonce nejen mezi velkými platformami, ale liší se i verze pro Game Boy Color a Game Boy Advance. Když už jsme „velkou“ verzi přirovnali k Zeldě, „malou“ Color variantu bychom mohli připodobnit k Pokémonům té doby - Advance verze je pak spíše puzzle hrou. No a aby toho bizáru nebylo málo, ještě existuje verze pro původní Xbox, PlayStation 2 a GameCube (naštěstí pro všechny stejná), jenž staví na základech druhého dílu a o jejíž existenci jsem neměl upřímně sebemenšího pojetí. 

TAJEMNÁ KOMNATA (2002)

Předpokládám, že si z věty „staví na základech druhého dílu“ neumíte bez znalosti této hry moc představit. Fakt je ten, že dvojka se hrála velice, velice podobně jako první díl, ale bohužel zase jen ve srovnání s původní PC verzí. Jinými slovy – Chamber of Secret na PC vypadal jako Philosopher’s Stone na PC. Chamber of Secret na konzolích byl ale jiný, a to ještě jiný na PlayStationu 1 a jiný na PlayStationu 2, Xboxu a GameCube. Verze pro původní PlayStation přidala například několik miniher, verze pro další platformy rozšířila především možnosti hry, a tak jste takřka kdekoliv mohli nasednout na koště a proletět si školu bez omezení. Logicky byl ale největší rozdíl v grafice, protože možnosti novějších konzolí byly úplně jinde.

i Zdroj: IMDB

PC verze byla, řekl bych, na roveň té z PS2, Xboxu a GameCube, ale i když jde o stejný žánr, zůstaly mezi verzemi určité rozdíly a jde o odlišné hry. Tak jako tak, já hrál samozřejmě na počítači. Narativ zůstal neměnný a kopíruje události druhého dílu, v němž se Harry opět snaží přijít na kloub záhadám, které dobře známe z knihy nebo filmu, k němuž se opět tato hra váže. Hratelnostně jde o mííírnou evoluci Kamene mudrců. Harry opět navštíví několik hodin, na nichž se naučí kouzla, která pak využije o několik místností dál. Nově ale jejich symboly neobtahujete myší v šibeničním časovém termínu, nově hůlka obepisuje symbol sama ve stále zrychlujícím se tempu a na hráči je „jen“ ve správný moment stisknout patřičné směrové tlačítko na klávesnici. Zatímco první díl sázel na přesnost s myší v ruce, druhý sází na precizní zacházení s klávesnicí. To jsou vám panečku změny! 

Přibyl taktéž soubojnický klub, ale protože nebyl moc zábavný, můžeme ještě probrat věci, které dvojka přebírá už z prvního dílu, ale dosud jsme o nich nehovořili. Zaprvé, famfrpál! Legendární sportovní klání na koštětech nemohlo chybět ani ve videohrách, a bylo tak úspěšné, že se později dočkalo vlastního herního zpracování v separátní hře. Přiznám se, že s koštětem jsem nebyl nejšikovnější, a tak mě tyto pasáže spíše frustrovaly. Harry dokázal letět samostatně, stačilo mu nastavit směr a on jej konstantně udržoval. Problém byl v tom, že v trénincích a při samotných kláních musel prolétávat obručemi (ať už kvůli časovému skóre nebo prostě proto, aby chytil zlatonku), a to jsem ve svém věku úplně nedával. Na koštěti šlo navíc i zrychlit, což, když jste frustrováni a chcete to co nejrychleji ukončit, vede k dalšímu míjení branek a akorát k většímu vzteku a pocitu bezmoci. V rámci možností šlo ale o vítaná zpestření, která k těmto hrám nepochybně patří a bez nich si je těžko dovedu představit. 

Druhou věcí, která se postupně měnila, bylo i to, jak EA přistupovalo k násilí. Harry byl sotva náctiletý, ale hra byla plná soubojů. Ne snad, že by v pozdějších dílech Harry vykřikoval Avada kedavra na počkání, ale souboje byly postupem času živelnější a dospělejší, na rozdíl od jejich pohádkové předlohy z těchto prvních dílů. Kromě fauny se nedalo prakticky nic, řekněme, zlikvidovat. Když jste bojovali s něčím živým, mohli jste to ono převrátit na záda nebo něco podobného, ale to je tak všechno. Mám pocit, že snad nejnásilnější byli nějací ohniví ještěři, kteří se dali dostrkat do něčeho, co zdánlivě představovalo pec. Dost možná ale vzpomínky z mé opotřebované mysli vymazal čas a trochu jsem si tuhle realitu přikreslil. 

VĚZEŇ Z AZKABANU (2003)

Na první pohled se dá říct, že i třetí díl navazuje na předchozí dvojici titulů, které spolu v mých očích tvoří velice podobnou trilogii her, od které se EA začalo odklánět až se čtvrtým dílem. Už i Vězeň z Azkabanu ale představoval určitý hratelnostní posun, byť zatím jen v rámci přirozené evoluce. Tou největší změnou byla změna hlavní postavy. Ačkoliv i ve hrách logicky vedle Harryho pobíhala i Hermiona s Ronem, do třetího dílu jste si za ně zahrát nemohli. V rámci Vězně z Azkabanu to dokonce byla i nutnost. Postavu si hráči sice nemohli vybírat, ale v určitých momentech vám hra jednoduše řekla, že teď si zahrajete za toho či onoho. 

Nešlo jen o to, jestli jste se koukali na čupřinu Pottera, zrzavé vlasy Weaslyho, nebo lokny Grangerové, každý z nich se v průběhu hry naučil specifické kouzlo, které bylo k postupu důležité. Jeden uměl zmrazovat, druhý se dokázal k něčemu přitáhnout a třetí zase mohl oživit sochy okolo. Vedle toho navíc všichni disponovali univerzálním setem kouzel výhradně složeným z předchozích dílů.

A propos, mluvíme o magii, ale ne o tom, jak se vůbec využívala! Inu, kouzelníci sice disponovali několika kouzly, ale hráč výhradně nemohl ovlivnit, co vykouzlí. O seslaném kouzlu totiž rozhodlo to, na co jste hůlkou zamířili. S pomocí alohomora jste tak nemohli odemknout Prašivku, nedávalo by to samozřejmě smysl, a tak se patřičný symbol kouzla objevil jen tam, na čem šlo použít. Nejen, že to byl poměrně chytrý systém, ale byl zároveň velice praktický, blbuvzdorný a taktéž vhodný pro menší publikum, kterému se leccos podřizovalo. Nemohlo se tak stát, že byste nevěděli, jak co porazit, protože vás hra prostě vybídla jen k jednomu kouzlu, jakmile jste hůlkou zakroužili nad hlavou. O tom, jak se kouzla učila v prvním a druhém díle řeč byla, tak pro úplnost jenom podotknu, že se třetím dílem minihra skončila a po vyzvání učitelem jste se kouzlo naučili prostě tak, že jste jej dvakrát, třikrát zopakovali. 

Hra samozřejmě obsahovala několik ikonických sekvencí – takže jste se proletěli třeba na hřbetu Klofana, a to tak že úplně stejně jako na koštěti – spousta z nich ale taktéž ve hře chyběla. Třetí díl se z dosavadních her nejvíce lišil ve srovnání s filmem, s nímž přicházel na trh. Nemůžu říct, že bych si po něčem vyloženě stýskal, ale zároveň se možná lehce ukazovala ambice vývojářů udělat ze hry něco víc. Vězeň z Azkabanu byl do té doby největší hrou na motivy Harryho Pottera, ze stínu druhého dílu ale nakonec zase tolik nevykročil. Kromě velikosti byla hra pochopitelně zase o chlup ostřejší a detailnější, ale na trhu už dávno byly pohlednější hry. A tak se EA s dalším dílem rozhodlo pro něco radikálnějšího…