Soubojnický klub: Jak na nás zapůsobilo Hogwarts Legacy?

Pro mnohé z nás se jedná o splněný sen. Málokterá, troufám si říct že žádná, knížka neovlivnila mou generaci tak, jako série Harry Potter. Ať si o tomto díle říká kdo chce co chce, Joanne Rowlingová se svým prvním dílem o brýlatém chlapci s kouzelnickou hůlkou lapila do své sítě miliony čtenářů a s každou další napsanou stranou s nimi rostla až do dospělosti. Úspěch knih podpořily populární filmy, a i když lze o jejich kvalitě nebo zkratkovitosti vést dlouhé dialogy, ve výsledku jsme je my, všichni potterheadi, viděli několikrát a do tohoto univerza nedílně patří.

Nejsem stoprocentně ten nejzarytější fanoušek, nejsem někdo, kdo by bezmezně miloval úplně všechno spojené s Harrym Potterem, ale jednoznačně jsem fanoušek. Když vyšel speciální „dokument“ na HBO k výročí, sledovali jsme jej s přítelkyní takřka v premiéře. Za Harrym jsme ochotní i cestovat, byli jsme na nádraží King’s Cross v Londýně, opakovaně jsme byli u ikonického mostu Glenfinnan ve Skotsku, kudy se jezdí do samotných Bradavic, a když jsme po tamních krajích cestovali posledně, našli jsme si místo, kde měla stát Hagridova chýše a nadšeně jsme se tam fotili jako malí. Takže nejenže podle některých z vás budu skutečně velký fanoušek, možná budu tak trochu i blázen.

Stejně jako do mého života patří Harry Potter, patří do něj i videohry coby mé nejoblíbenější médium. 

Kdysi dávno oba světy na čas splynuly. Pamatuji si, jak jsme hrávali Kámen mudrců, Tajemnou komnatu a další díly. S koncem filmové série a s poslední klapkou ale jakoby Harry Potter přestal pro herní svět existovat a bez nadsázky můžu říct, že celou svou dospělost čekám na to, až se někde někdo probudí a řekne si, že je na čase poslat nás do kouzelnického světa znova. Stane se, zanedlouho. Na konci roku. 

Splněný sen.

ALE ALE

To, že čekám tak dlouho, automaticky neznamená, že nebudu kritický. Včerejší State of Play, na němž se Hogwarts Legacy prezentovalo, jsem očekával s nadšením, netrpělivostí, a zároveň i obavami. Předně, studio Avalanche – ne to, co obvykle vyvíjí Just Cause, ale to, co naposledy dělalo Disney Infinity – nepatří mezi ty největší. Bradavická hra tak vlastně nemusí být dostatečně velká, takříkajíc tříáčková, a může se na ní leccos pokazit. A ačkoliv mě za celou ukázku nic vyloženě nezklamalo, některé obavy se nerozplynuly ani po dvaceti minutách, které jsem strávil přikovaný k televizi.

Pořád si nejsem jistý rozhodnutím udělat ze hry RPG s možností volby postavy

Samozřejmě bych rád chtěl okomentovat hratelnost, grafiku nebo nějaký jiný, ryze herní aspekt, ale největší dojem na mě udělalo něco úplně jiného. Doufám, že se nepletu, ale jak z povídání vývojářů, tak hlavně z toho, co jsem viděl, na mě vývojáři působí skutečně jako velcí fanoušci potterovských příběhů. Člověk má v hlavě nějaký obraz toho, jak by věci mohly/měly vypadat a napodobit je podle knižních popisů není úplně složité, ale estetika hry a množství detailů mi přijde daleko nad rámec toho, jak by podle některých zdejší herní svět mohl vypadat. Skvělou ukázkou byl průlet společenskými místnostmi jednotlivých kolejí, z nichž každá nějak reflektovala to, co každou kolej reprezentuje. Všechny čtyři mne nadchly, a kdyby mi někdo řekl, že takhle si je vysnila samotná spisovatelka, věřil bych mu. Detaily a pocit věrnosti a uvěřitelnosti, to jsou aspekty, které by autorům evidentně šly. 

Bradavice vypadají věrně a minimálně na první pohled nechybí nic zásadního, a to ani zevnitř, ani zvenčí. Velice příjemně mě překvapila i místa mimo samotnou školu. Vývojáři evidentně nechtěli, abychom do dálky koukali jen skrze okna, a tak nás vezmou i vně školních pozemků. Přesto mám trochu obavy, jak vlastně bude zdejší příběh strukturován a postaven, kolik času budeme trávit na pozemcích školy a kolik mimo, jak se bude příběh posouvat reálně dál, jestli se hra nějakým způsobem pokusí navodit dojem toho, že je hráč pořád studentem… otázek je v tomto směru poměrně dost. Z toho důvodu si pořád nejsem jistý rozhodnutím udělat ze hry RPG s možností volby postavy. Asi bych si připadal jistější, kdybychom před sebou měli trochu lineárnější hru, než takovou, která vám dá poměrně dost volnosti. Pokud to bude fungovat, je to jednoznačné plus, protože hráči nebudou nijak svázaní. Pokud to fungovat nebude, samotná imerze tím může do velké míry trpět.

TASTE HŮLKY

Předchozí řádky z ukázky nijak rozklíčovat nešly. Viděli jsme ale velkou porci soubojů, kterých jsem se před přenosem pochopitelně taktéž obával. Výsledek? Zaregistroval jsem názory, podle nichž dopadl výsledek nad očekávání, já jsem však ve svém názoru raději trochu rezervovanější. Hogwarts Legacy tady vypadá až moc jako „tradiční“ hra. V té taky vezmete meč a prostě rubete tak dlouho, dokud protivník nepadne bez známek života na zem. A kouzla tu vypadají stejně. „Střílíte“ po nepřátelích projektily, přičemž je porazíte až tehdy, kdy jim dojdou životy. 

Asi bych chtěl, aby kouzla fungovala jinak. 

Nepotřebuju vidět desetkrát accio a petrificus totalus na to, abych někoho porazil, a tady z dostupných ukázek mám pocit, že to jinak nepůjde. Víc než kde jinde bych si přál, aby kouzlo mělo váhu a stačilo jedno zaklínadlo k tomu, abyste viděli nějaký efekt, ať už to bude kompletní ztuhnutí, vyražení hůlky z ruky, nebo něco mnohem vážnějšího. 

i Zdroj: Avalanche Software / Warner Bros.

Přál bych si, aby byly souboje koncipované více jako duel, kde by kouzelník musel prorazit obranu druhého k tomu, aby jeho vyřčené kouzlo nakonec udělalo to, co bylo jeho záměrem. Ani mnou zmíněné hry takhle nefungovaly, nicméně především pozdější filmové adaptace měly ve zvyku řešit souboje á la Call of Duty a spamovat kouzlo za kouzlem. Tady se to neděje, ale výsledek skončil někde na půli cesty. I proto jsem lehounce zklamaný. Mimo to mám pocit, že se kouzla poměrně často opakovala, a tak se sám sebe ptám - jak časté souboje vlastně budou a kolik času v nich strávíme. Nepřesytíme se jich? A bude jejich četnost ve světě Harryho Pottera vůbec dávat smysl? 

Obecně doufám, že bude převažovat příklon k adventurním pasážím, z ukázek jsem ale tenhle pocit nenabyl. Možná šlo jen o to hráče přesvědčit, že Hogwarts Legacy bude pořád hrou pro mainstream, ne jen cíleným kalkulem vyrobeným na míru potterheadům, jak se příznivcům tohoto světa říká. Už jsem tu myšlenku částečně vyřknul a udělám tak ještě jednou – já bych si vlastně i přál, aby šlo o tradiční RPG co nejméně. Doufám, že Warneři nechali alespoň částečně volnou ruku vývojářům a nebudou je nutit vytvořit takového bradavického Batmana. Mírně se ale obávám, že je na moje přání pozdě, vždyť vývoj už kvapí ke svému konci. Třeba ale systém, kde si každý bude moci vybrat svou cestu, nakonec bude fungovat bez problému a rozplyne se mi i ten poslední mrak na jinak relativně slunečné obloze. 

Jestli jo, tak půjde vážně o splněný sen.