Reklama

Posaď se chlapče a poslechni si vyprávění o putování naší skupiny hrdinů světem. Jojo, to byly ty časy, kdy jsme si nacpali kaps...eee... zachránili knížectví, království, svět, mnoho panen, zlaťáků, skolili bezpočet monster, nestarali se o globální oteplování. Aj, to byly časy! Draci a... panny jsem zmiňoval? První jsme znásilňovali, druhé zabíjeli to byl život! Ne jako dnes. Máš pravdu, asi jsme to dělali obráceně. Někteří.

Klasika nad klasiky, meč, magie a prachy.

Dungeons and Dragons Tactics vycházejí, jak jistě mnozí z vás vědí, z populární stejnojmenné (Tactics vynechat) pen and paper RPG hry, která oslovila tisíce fanoušků po celém světě. Pokud by to zajímalo některé zběhlé, jedná se o verzi pravidel 3.5, nicméně vzhledem k obsahu DnDT je otázkou, zda je tato informace relevantní. Mnozí hráči stolních RPG vyčítají DnD jeho plochost, klišovitost a to, že jde vlastně o pouhý hack and slash přístup. Tedy zabij co se dá, pober zlato, pober zkušenosti a jdem o doupě dál. Nu a DnDT tento koncept dotahují do absolutna, když se primárně soustředí jen na bojovou stránku, omezujíc tak RPG (ve smyslu role play) prvky na minimum. Boj, boj, boj, o nic jiného tu nejde, ale ono taktické vyhranění má hra již v názvu a tak ji za toto nejde kritizovat.

Fajnšmekry jistě potěší již tvorba družinky, s níž strávíte dobře hodinu, pokud budete chtít mít vše do puntíku dle svých představ. To obnáší mimo klasického navolení základních vlastností i vedlejší, featy, prostě vše, jako v plnohodnotném RPG – kdo hrál Neverwinter Nights 2, má jasno. Otázku ovšem vzbuzuje, za toho není moc, jelikož se primárně jedná o taktickou hru. Ty, kteří o DnD systém ještě nezakopli navíc ta halda čísel jen zmate, protože nebudou tušit co znamená Armor Check penalty a co hůř, tutorial vás to nenaučí. Ten vám ukáže, jak se hýbat, jak útočit, jak vrhat kouzla, ale to by hráč zjistil intuitivně sám. Ale objevování, co se skrývá pod tajemnými hesly, může být pro někoho běh na dlouhou trať. Varieta ras i povolání je klasická, jediné co jsem si nepamatoval z papírové předlohy byl psionický bojovník, ale jeho kombinace schopností mi přišla věru neužitečná. Samotná zápletka je veskrze nijaká. Nejdříve jen chodíte na lup a zabíjení potvor, později chodíte na lup a zabíjení potvor pod vznešenými cíli jako například záchrana království apod. Tradičně ta nejprovařenější klišé, jež se nikdo neobtěžoval ani náznakem inovovat. Milovníci Eragona možná zajásají, příznivci sofistikovanějších příběhů zaskřípou zuby a půjdou dál.

Lehko na bojišti, těžko v tábořišti

Boje probíhají na čtvercové síti, přičemž každá postava má dvě akce, v jejichž rámci může jednou zaútočit. Je zbytečné trousit další detaily poměrně složitého, z papírové předlohy převzatého systému, raději se zmiňme o tom, že už tady se začíná objevovat achillova pata DnDT – interface. Již jen samotná chůze rovná se klik na postavu, klik v menu na Move, klik na místo kam chcete, samozřejmě za scrollování. S myší to zní triviálně, ale proklikávat se posté tímto stylem na PSP dá zabrat rukám i nervům. Pro útok se musíte kontextovými menu proklikat ještě dál a z boje začíná být spíše úmorné prolézání menu, nežli nějaké taktické manévrování. Samotné střety jsou totiž poměrně jednoduché. Sice vás jako u všech DnD based her na začátku trápí minimum životů, ale když už nějaká postava padne, nic se neděje a po dokončení mise dojde zaslouženému oživení bez postihu. Koho ale napadlo, že vybírat všudypřítomné truhly půjde jen během boje netuším. Musíte tak pečlivě utvořenou formaci narušit, protože poklad tam přece nenecháte a jakmile skolíte posledního protivníka, konec mise, žádný návrat!

Skutečným peklem, který hru naprosto, ale naprosto odstřelil se ale stává již zmiňovaný interface ve chvíli, kdy se ve městě staráte o svoji družinku. Úplně idiotsky je totiž zpracován item managment. Přiznejme si to, minimálně polovinu zábavy u tohoto typu her tvoří rochnění si získanými předměty a vybavování svých mazlíčků těmi novými mečíky, brněními apod. Jenže v DnDT je toto distribuování kořisti rozděleno do cca tří velkých bloků, které skrývají děsivé množství podmenu, jimiž musíte projít jen aby se daná postava mečem vybavila. Jenže teď vás čeká kontrola, zda onen meč může používat bez postihů. Klik, klik, klik z menu ven, Klik, klik do jiného oddílu. Klik, klik, klik do schopností postavy. Nemůže? Tak stejnou cestou zpátky, meč mu vzít a teď ho chcete dát někomu jinému. A menu výměny předmětů se, jak jistě tušíte, nachází v třetí podobně košaté sekci. Nezapomeňte si zkontrolovat, zda nová postava tento předmět umí používat. Věřte mi, že po krátké době se tato procedura stane strašlivě a nevyslovitelně frustrující a místo toho, abyste se těšili na prolézání kořisti, budete se toho děsit. Ne aby vás napadlo vybavovat se v taktické části (nic jiného vám nezbyde, pokud s sebou nechte tahat všechno nalezené harampádí a šinout se s přetíženými postavami rychlostí ochrnutého hlemýždě). A jelikož je boj jen o trochu méně košatý do klikání, brzy se stane noční můrou i on. Ve chvíli, kdy jsem se vybavil špatným brněním, odskákal do menu obchodu (ano, čtvrtá kolonka) a uvědomil si, co mě zas čeká za martyrium, měl jsem chuť PSP prohodit oknem. Ne, ne, ne, tohle se milí autoři nepovedlo.

Ty muziko hrej a ty mi tu nezvracej!

Co zaslouží pochvalu je rozhodně hudební doprovod, který je uchu lahodící a příjemný. Vizuální část hry je na tom hůře. Na jednu stranu je samotné prostředí opravdu pěkné, ve chvíli, kdy v podzemí poprvé rozžehnete pochodeň zaplesáte nad tou hrou světla, stínu a tmy. Pohled na postavy je už horší, většinou nejsou moc jednoduše identifikovatelné, skládají se z odstínů hnědi, sem tam kov, či trocha barvy. Zarážející jsou animace během boje. Proč všichni umírají stylem špatného filmu, tedy půl hodiny, během níž vystřídají polohy od „bolí mne břicho“ přes „klečím před oltářem“ následované „zvracím si na kolena“ až po „pejsek v klubíčku spí“? To by ale šlo přejít, nebýt dementní kamery. V rámci sledování dění v příliš blízkém zoomu jezdí z jednoho konce bojiště na druhý, jen když se tam něco děje. Takže sice víte, že ten skřet na vás něco hází, ale zaboha nepoznáte kvůli onomu švenkování odkud. Čeká vás pak složité hledání onoho tmavého koutu, odkud vás někdo napadá a to neprospívá přehledné strategii. K tomu přidejte nevýrazné znázornění zranění jež udělíte a z taktiky se stává nepřehledný maglajz. DnDT je solidní koncept totálně zabitý mizerným zpracováním, který vás donutí zamyslet se, zda by se člověk neměl u her spíše bavit, nežli rozčilovat nad nekonečným a hlavně zbytečným procházením skrze samá menu. Taktika v téhle hře možná je, ale přese všechny ty klacky co vám naházeli pod nohy autoři se k ní dostanou jen ti nejtrpělivější. Milujete-li DnD a jste schopni kvůli své modle leccos překousnout, zkuste ji...