Disintegration

Mám rád střílečky. Mám rád i strategie. Jsou to dva zcela odlišné žánry, které si zahrajete při různých příležitostech. Strategie je ve své podstatě celkem uklidňující a pohodová záležitost, zatímco u stříleček vypnete a jdete se mlátit s ostatními hráči nebo bezejmennými démony.

Vlastně jsem nikdy nepřemýšlel nad situací, při které do jednoho hrnce vhodíte strategii a střílečku.  Když přišlo Disintegration, slibovalo studio V1 Interactive, že s pomocí bývalého vývojáře Halo našlo tu správnou vyváženost a společně s poutavým příběhem i akčním multiplayerem vám naservíruje přesně tu porci zábavy, kterou chcete, i když o tom zatím nevíte. Marketing byl na neznámé studio i hru celkem bohatý, obrázek tajemného robota jste mohli vidět rozesetý po obchodech na všech platformách. Navíc se na spoustě z nich objevoval i nápis „Od spolutvůrce Halo“, což by mohlo značit kvalitní titul zastoupený letitými zkušenostmi.

TAK COPAK TO TU DNESKA MÁME

Právě díky marketingu i mě blízkým žánrům jsem tak nějak věděl, že se tvoří nějaké Disintegration. Když sem nakonec dostal nabídku hru recenzovat, docela jsem se těšil. Před spuštěním jsem osvěžil zaprášené vzpomínky na to, co se má skrývat za tlačítkem Play a prolétnul jsem si historii studia. Založeno před šesti lety člověkem stojícím za zrodem značky Halo, soustředící se na tvorbu kvalitních zážitků, to vše pod křídly štědrého vydavatele Private Division. Nezní to vůbec špatně, a jediné, co se vlastně může stát, je velké překvapení.

I přes efektní cutscény, o něco horší vyprávění a vtípky postav jsem se zkrátka nudil.

Jakožto doslova labužník multiplayerových her jsem nejdříve sáhnul právě po hře více hráčů, protože gameplay záběry z ní vypadaly celkem akčně. K Disintegration jsem měl přístup ještě před vydáním, a tak jsem chápal, že herní relaci asi nenajdu okamžitě. Velké zklamání ale přišlo poté, co mě samotný matchmaking vykopnul po 10 neúspěšných minutách čekání. Ani napodruhé, a ani napotřetí se najít zápas nepodařilo, a ještě před samotným zhodnocením hry vám předem prozradím, že situace se nezměnila ani po vydání hry. Proto se multiplayeru v této recenzi, i přes jasné směřování hry, věnovat nebudeme. Musel jsem se proto vrhnout do kampaně, kterou Disintegration překvapivě nabízí, a to zejména jakožto průvodce světem, ve kterém se odehrává.

MOZEČKU, PŘESUŇ SE

Kampaň mě v první chvíli uhranula. Nabídne totiž cutscény, které se se svou kvalitou skutečně vyrovnají těm nejnovějším a největším titulům, což ve mně probudilo obrovské očekávání. Jenže jsem záhy zjistil, že hezké cutscény ukazují příběh se zajímavým námětem, ale otřesným vyprávěním. Odnáším si z něj vlastně jen to, že je svět zničen klimatickou pohromou a jedinou záchranou života je přenášení lidské mysli do robotických těl. A jakou náhodou se tu objeví organizace, která chce tento proces zneužít – buď se necháte přeměnit a přidáte se k nim, nebo zemřete. Náš hrdina Romer se tak stane součástí odboje proti těmto zloduchům.

Příběh se sice postupně rozvíjí skrze mise, ale naprosto upřímně jsem jej po několika kapitolách přestal vnímat, a přál si, ať už to mám za sebou. I přes efektní cutscény, o něco horší vyprávění a vtípky postav jsem se zkrátka nudil. Tedy, spíše trápil.

PROČ LÍTÁM?

Hned na začátku se protagonista nachází v hlavním štábu odboje. Po pár průpovídkách se zdejšími roboty zjistíte, že jediným smyslem existence sídla je získávání dodatečných úkolů od robotů. Jinak se po splnění mise střemhlavě vrháte opět k hlavní řídící jednotce a potvrzujete spuštění další. Prostřednictvím filmečku se dozvíte kam, proč a s kým jdete a opět sedáte na svůj hover.

Do misí vstupujete s maximálně čtyřčlenným týmem

Samotné mise vypadají také velmi pěkně. I když se vždy jedná jen o uzavřené oblasti, level design je opravdu rozmanitý a nenarazíte na úroveň, která by byla stejná jako ta předchozí. Někdy poletujete v lese se zborcenými budovami, podruhé na rozlehlé louce a potřetí zase u zříceného vesmírného plavidla. Ano, skutečně poletujete, jelikož ve hře se nepohybujete po vlastních končetinách, nýbrž pomocí hoveru Gravcycle. A zde to všechno začíná.

JE MU HODNĚ

Právě Gravcycle má být tím tajemným receptem dovolující vývojářům utvořit celý zážitek a skloubit dva jindy neslučitelné žánry dohromady. Vaše vozidlo se pouze vznáší a dokáže se nad zemí držet v určité výšce. Navíc disponuje dvojicí kulometů, se kterými můžete kosit nepřátele. Vznášení existuje právě kvůli strategickým prvkům hry – a to řízení jednotek. Do misí vstupujete s maximálně čtyřčlenným týmem, kterému pravým tlačítkem nařizujete pohyb, případně použití speciálních schopností – hození granátu, vytvoření pole se zpomaleným časem nebo salvu z raketometu.

Jenže všechno je zpracováno tak nějak napůl, někdy bych řekl, že dokonce ještě hůře. Pocit ze střílení je totiž skutečně špatný. Možná už jsem rozmlsaný gunplayem z Call of Duty, Apex Legends nebo Doom Eternal, ale právě v těchto hrách je vidět, jak by mělo vypadat dobré, a hlavně zábavné střílení. Jenže to váš Gravcycle ani náhodou nenapodobuje. Střílení je zde spíše jen tak aby se neřeklo, a kvalitativně nemá daleko k souloži po 30 letech manželství – nechce se vám do toho, je to nudné, bez chuti a emocí, ale kvůli manželovi prostě musíte.

i Zdroj: Hrej.cz

Aby vás toho ale neotravovalo málo, pouští se do boje příměs strategie. Tedy podle vývojářů to má být strategie. Nepřátelské jednotky jsou totiž různě rozesety po bojišti, taktický přístup ale nepřipadá v úvahu. Je úplně jedno, jestli nepřátelé vaše jednotky vidí, nebo ne. V určitém okruhu si vás prostě všimnou. Nezbývá tedy nic jiného, než na sebe nechat nalákat nepřátelskou jednotku, zavelet na ústup a poslat své svěřence za nějaký úkryt. Jenže i tady nastává problém - vaše jednotky se zastaví 10 metrů před vámi určeným bodem a vrhnou se podle generátoru náhodných čísel do pozic na mapě.

TAKTIKA ZOUFALOSTI

Umělá inteligence je totiž něco, na co vývojáři, dle mého názoru, úplně zapomněli. I když vás tutoriál velmi ochotně upozorní, že vaše skvadra si umí nalézt úkryt sama, je to v mnoha případech to nejhorší místo. Pokud byl ve studiu vůbec někdo, kdo umělou inteligenci programoval, musel předtím podstoupit lobotomii a zároveň amputaci pravého palce. Vaše neohrožené jednotky totiž naprosto bez problému vlezou na tu stranu betonové zábrany, ze které se blíží nepřátelé. Někdy chytnou životní depresi a odhodlaně se vrhnou přímo mezi skupinku palcátových robotů, protože algoritmus zaměřil létajícího komára na druhé straně mapy. Naprosto nepochopitelným momentem vyvolávající touhu bodnout se do aorty je chvíle, kdy na zem vhodíte svou speciální schopnost, která v určité oblasti léčí přátelské jednotky. I když desetkrát kliknete přímo doprostřed té oblasti, vaše jednotky se dostanou pouze na její okraj, v hlavě si utrhnou jim určených deset řádků algoritmu a vrátí se zpět do bitvy.  

Nepřátelé se buď spawnují rovnou ve skupinkách, nebo přilétají v lodích, a to všude – před vás, za vás, vedle vás, na vás, je to jedno

Možná si říkáte „tak budu svoje jednotky ignorovat a nepřátele vyzabíjím sám“. I tuto myšlenku jsem během hraní vyplodil, a výsledkem byla smrt. Obtížnost a celkově stavba misí je vyvážena tak, že jsou vojáci pod vaším velením extrémně důležitou součástí. Pokud se do bitvy rozhodnete jít sami, udělují vám nepřátelé obrovské poškození, a naopak vy musíte na zabití JEDINÉHO vojáka vyplýtvat celý zásobník. Oproti vám je tak byť jediná přátelská jednotka naprostý Rambo, který nepřátelské kulky polyká k snídani, a navíc rozdává mnohem větší poškození než vy.

i Zdroj: Hrej.cz

Kombinací všeho zmíněného je ve výsledku to, že své jednotky pošlete kupředu, vy poletujete za nimi a společně se snažíte prokousat se na konec hry. Ale přátelé, ani to není tak jednoduché. I když jsem své jednotky pochválil přirovnáním s ikonickým hrdinou, přeci jen někdy zahynou, a to je nadělení. Po svém skonání na místě zanechají „duši“, kterou musíte sebrat, což zapříčiní respawn dané jednotky. Nutnost sebrat zbytky vašeho padlého vás z bezpečného úkrytu donutí přilétnout přímo pod palbu a smršť granátů nepřátel, což už tak příjemné není. Oživit vaší jednotku je ale nutné, jinak totiž mise skončí neúspěchem. Jenže nepřátelé vám drasticky ubírají životy, vaše jednotky jsou retardované… a celý kolotoč se opět dává do pohybu.

JÁ CHCI UMŘÍT!

Dosavadní text může působit tak, že jsem Disintegration zhanil až přespříliš a vyčerpal tak všechny špatné stránky. No, není tomu tak. Ještě je tu totiž obtížnost samotných misí. Ta je dána pouze tím, kolik jednotek se objeví. Nepřátelé se buď spawnují rovnou ve skupinkách, nebo přilétají v lodích, a to všude – před vás, za vás, vedle vás, na vás, je to jedno. Vaším jediným úkolem je všechny pozabíjet, maximálně interagovat s nějakým předmětem a pádit domů. Zábava.

Ale Halo takové nebylo…

Je mi vlastně strašně líto, že jsem neměl možnost vyzkoušet multiplayer. Bohužel matchmaking mi nedovolí se spojit alespoň s těmi čtrnácti hráči, kteří v tuto chvíli Disintegration hrají. I samotný zájem hráčů svědčí o tom, že Disintegration ani přes marketing a pěkné záběry neuspěl. Po celé recenzi jsem si schoval ještě jeden vtip – vývojáři hru na Steamu nacenili na 50 euro. Haha.

Jeden jediný bodík dostává hra za to, že nabízí opravdu fajn cutscény a leveldesign. Zbytek by měli vývojáři vzít a raději se s ním nikde neukazovat.