DEFCON

Kolik jen emocí se vtěsná do modrého obdélníku se schematicky naznačenými kontinenty! DEFCON je hra o jaderné válce. A tak je doopravdy hrůzyplná: když se nad obdélníčky měst nesměle rozšíří bílá oblaka a hranatý font suše oznámí „Mexico City – 10 milionů mrtvých,“ běhá mráz po zádech. Když chytře umístěná flotila letadlových lodí objeví nukleární ponorky a ty vzápětí mizí zpod hladiny jako medovník z regálu v cukrárně, nadšením se chce vyskakovat metr vysoko. V jednoduchosti herního systému je síla: pravidla pochopí během několika minut každý, vymyslet dobrou strategii už je ale náročnější – a právě proto je každá bitva znovu a znovu adrenalinová v klíčových momentech rozhodnutí: umístit ještě jedno silo k Londýnu, anebo raději do Prahy? Vypustit rovnou všechny rakety, anebo vyčkat a reagovat na snažení nepřátel? Vyslat flotilu bitevních lodí k nepřátelskému pobřeží, či raději patrolovat u vlastního?

V malých kulisách velké divadlo

Jedno je ale třeba si vyjasnit. DEFCON v singleplayeru nemá vůbec cenu hrát. Pravda, na mapu modré planety lze vedle hráče rozmístit až pět uměle inteligentních soupeřů, kteří nejsou zdaleka neschopní – napětí je ale s internetovými bitvami proti skutečným lidem nesrovnatelné. Teprve při nich se generálové ve svých bunkrech pořádně zapotí – a nejen díky najednou o poznání důležitější diplomacii. Právě multiplayer pak dává naději, že se stále stejných pár ikonek spolu s modročernými kulisami neokouká – a válka sama neohraje. Protože jestli lze něco na DEFCONu kritizovat, není to nic jiného, než relativně brzký stereotyp. Zdánlivý, protože každá bitva je jiná a i po stovce střetů lze pilovat novou taktiku, ale hrát víc válek za sebou může být značně únavné.

5... 4... 3... 2... 1... PAL!

Ale stejně. Tyhle abstraktní, od skutečného lidského neštěstí na míle vzdálené a možná právě proto tak hrůzné války mají návykové parametry. Každá jednotlivá hra začíná výběrem teritoria. Zdálo by se, že je jedno, zda se hráč chopí ovládání amerického, afrického nebo třeba čínského jaderného arzenálu, rozdíly jsou ale citelné – hra za asijské velmoci je pomalá, mají ale bonusy k síle arzenálu. Oproti tomu USA jsou rychlé, nicméně slabší. Samotná válka je rozdělena do pěti fází. DEFCON 5 je určen k rozmístění vlastních jednotek. Ve čtyřce radary odhalí pozice nepřátel v blízkosti svých senzorů. Třetí umožní palbu křižníkům, stíhačkám a bombardérům. Druhý je hlubokým nádechem před skokem do vody – a ta je přímo nukleárně studená, protože v DEFCONu 1 mohou být vypuštěny rakety středního dosahu z ponorek a mezikontinentální střely z raketových sil.

Moskva – 12 milionů mrtvých

Jednotlivé fáze lze procházet různými stupni rychlosti. Nejpomalejší dělá z DEFCONu prakticky tahovou strategii, nejrychlejší válku v reálném čase. V multiplayerové bitvě se pochopitelně běh času upravuje hlasováním. Ať tak či onak, cíle mají všichni stejné: získat co největší počet vítězných bodů. Ty se, velmi cynicky, neudělují za zničené základny a sila, ale za vybombardovaná města a počty civilních obětí. Je-li Postal kontroverzní, co pak tohle? Inu, když se kácí les, létají třísky. Milionová úmrtí ve vlastních městech jsou na druhou stranu penalizována, takže vítězem se nutně nemusí stát ten, kdo rozdá nejvíc dobrých ran.

Jaderný arzenál

Aktivních prvků není v DEFCONu mnoho, nejvíce rozhodování se tak váže na čas a místo jejich využití. K dispozici jsou námořní síly v podobě bitevních křižníků, letadlových lodí schopných detekce ponorek – a ponorek samotných s jadernými hlavicemi středního dosahu na palubě. Na zemi potom lze vystavět radarové stanice, vojenská letiště a hlavně raketová sila. Každá jednotka má několik módů funkčnosti: sila tak po většinu času slouží jako protiletecká ochrana a raketový štít, ve finální fázi hry se ale promění v odpalovací rampy pro rakety se smrtonosnou náloží (a tehdy se stanou stoprocentně viditelnými pro radarové systémy všech hráčů). U letišť se přímo nepřepíná mezi funkcemi, dají se z nich ale vyslat letky stíhačů nebo bombardérů. A různě se mohou projevit i ponorky: pasivní sonar je nejbezpečnější, nemá-li protivník na hladině letadlovou loď v protiponorkovém módu, aktivní ponorky zviditelní, ale umožní jim vidět flotily nepřátel – a mód odpalovací není asi potřeba blíže představovat.

WarGames

Prakticky k dokonalosti je dovedena audiovizuální stránka DEFCONu. Filmová stylizace, černomodrá grafika se symbolicky znázorněnými jednotkami: může to na screenshotech vypadat až příliš jednoduše. Ve spojení se zoomováním a efekty překrývání barvami při znázornění rozmístění populace nebo dosahu radarů je to ale dostatečně spektakulární: a především úplně jiné, než všechny ty údajně "dech beroucí" modely, textury a podle reálné fyziky se chovající objekty Company of Heroes nebo Joint Task Force. DEFCON je levná hra, ale nepůsobí levně, sledování nukleární rakety složené z pěti tenkých čar je možná ještě mnohem mrazivější, než kdyby to bylo v nákladném renderovaném videu. DEFCON těží z toho, že se žádná podobná hra na trhu nenachází – a i když si třeba najde nějaké následovníky, ti už nikdy nedosáhnou jeho efektu. Být první, to je, oč tu kráčí: a kurz na to, že příští hra Introversion bude vypadat zase úplně jinak, nepřekročí 1,1:1.

O DEFCONu se nedá mluvit příliš dlouho. O čem je vystihne i jedna věta: "DEFCON je abstraktní a právě proto emocí plná jaderná válka." Vzhledem k atraktivitě sousloví nuclear war se dá předpokládat, že půjde o nejprodávanější produkt v portfoliu Introversion: a budiž jim přáno. Zatímco u řady indie her vystihují verdikty Levelu a Hrej především kvalitu nápadu samotného (s očima přimhouřenýma nad jistým amaterismem zpracování a krátkou trvanlivostí), DEFCON se i přes svou evidentní příslušnost k nezávislé scéně může – a úspěšně – srovnávat s nejlepšími komerčními RTS. A ten poměr cena/výkon!