Dangerous Driving Recenze Dangerous Driving

Dangerous Driving

Aleš Tihlařík

Aleš Tihlařík

15. 4. 2019 11:25 1
Reklama
Reklama

Představte si, že pracujete v britském studiu Criterion. Je sychravý podzim roku 2005 a právě jste dokončili práci na úspěšném Burnout Revenge. Cesta z release párty je však poznamenána ošklivou srážkou s autem, což vás odsoudí ke dlouhému kómatu. Po devíti letech se konečně probouzíte do světa, ve kterém už Criterion bohužel nepracuje na legendární sérii destruktivních závodů. Vy však stále cítíte, že v tomto oboru máte světu co nabídnout, a tak si založíte malé studio, kterému budete říkat třeba Three Fields Entertainment.

Jelikož na duchovního nástupce Burnoutu zatím nejsou peníze, během dvou let vychrlíte hned čtyři arkády, mezi které kromě dvou automobilových jednohubek patří i ztřeštěný golf a VR hříčka, sestávající se ze slepence několika slaboduchých miniher. To ale ničemu nevadí, konečně jste totiž získali dostatek prostředků k vývoji vašeho vlastního Burnoutu. Má to jen jeden háček. Už se píše rok 2019.

HLAVNĚ TO (ROZ)FLÁKAT

Ačkoliv výše uvedený krátký příběh odpovídá realitě jen zčásti a k žádnému kómatu ve skutečnosti nedošlo, právě fakt, že za čtrnáct let lze v herním vývoji obecně dosáhnout poměrně slušného pokroku, se mi honil hlavou u recenzování Dangerous Driving. Ačkoliv arkádové „závodničky“, zaměřené do velké míry na destrukci, se v dnešní době moc nenosí, přesto se jich za ta léta několik objevilo. Ať už bychom se ale bavili o Split/Second, Ridge Racer Unbounded, Wreckfestu nebo dokonce Burnoutu Paradise, všechny tyhle tituly mají nad nejnovějším britským počinem minimálně jeden zásadní trumf – nepůsobí tak odflákle.

Jak už jste z textu pravděpodobně pochopili, Dangerous Driving si dává za cíl, probudit v hráčích nostalgickou touhu po starých Burnoutech, a to se vším, co k tomu patří. Po prvním spuštění hry vás tak čekají prehistoricky vypadající menu, skrze které se bez jakýchkoliv vysvětlovaček či filmečků dostanete rovnou do prvního a velmi intenzivního závodu.

RYCHLE A RYCHLEJI

A ono to zpočátku dost obstojně funguje. První dojem je skvělý, díky využití Unreal Enginu 4. generace vypadá hra k světu, obzvláště odlesky vozovky po dešti či do očí pálící slunce by v případě, že by se Dangerous Driving obvykle neodehrávala v rychlostech nad 350 km/h, opravdu pohladily po duši. Pocit z rychlosti je však velmi dobrý – závody se odehrávají v brutálním tempu, čemuž napomáhá i prostinký a poměrně přecitlivělý jízdní model, ve kterém auta drží na silnici lépe než červené víno na svatební košili. Pravý trigger, levý trigger, analog pro zatáčení, takřka permanentně držené boostovací tlačítko a ťuknutí na brzdu v zatáčce pro driftování, nic jiného nepotřebujete. Osobně sice preferuji dedikované tlačítko pro ruční brzdu, ale po pár závodech si člověk zvykne.

Říkal někdo autodrom?

V kariérním režimu, což je shodou okolností momentálně jediný ve hře dostupný režim, se můžete pustit do mnoha taškařic. Kromě klasických závodů jsou k dispozici Shakedown a Survival, tedy jakési souboje s časem, Road rage, kladoucí si za cíl zničení co největšího počtu soupeřů, Heatwave s řetězením boostovacích komb, Elimination, vyřazující každé kolo jedno auto a konečně převtělení do mužů zákona v podobě Pursuit. Právě poslední jmenovaný mód se dá považovat za nejméně povedený. Tvůrci nad auta ujíždějících recidivistů umístili health bar a každý kontakt s vaším policejním vozem znamená jedno políčko dolů. Desítka lehkých ťukanců do zadního nárazníku má tedy stejně destruktivní význam, jako obdobný počet fatálních čelních nárazů. Ze mě neznámého důvodu se v tomto módu také upravil kolizní systém a každý ťukanec má za následek odskočení od soupeřova auta. Říkal někdo autodrom?

„HOŠI, TO JE NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÉ“

Problém skoro každého módu navíc tkví v naprosto idiotsky nastavené obtížnosti. Po čase totiž zjistíte, že Dangerous Driving vlastně není závodní, ale spíše postřehovou hrou. Ačkoliv se ve většině režimů setkáte s pěticí soupeřů (což mimochodem není žádný dechberoucí počet), reálně s nimi budete závodit asi po 10 procent délky závodu, zbytek je totiž jen o reflexním vyhýbání se svodidlům, vrakům aut a okolní dopravě.

Každý druh zápolení probíhá tak, že odstartujete na konci startovního pole, přičemž první vteřinu držíte tempo a následně AI dostane boost v podobě dočasného zrychlení na rychlosti přibližně odpovídající hodnotám Mach 3. V klasickém závodu pak skupinku rychle předjedete a až do konce o ní nevíte. Pokud se vám nedaří, není to vůbec žádný problém – soupeři na vás před cílem kolegiálně počkají. V módu Heatwave zase není problém ujet jim na čtyřminutové trati o více než minutu. Opačný extrém potom představuje eliminační mód, kde jste po jakémkoliv nárazu do okolní dopravy nuceni restartovat celý závod.

„JÁ TO NEBUDU DĚLAT“

Proč? Na vině je kouzelný systém „bourací kamery“, který má zpoždění jako vaše přítelkyně po oné noci, kterou si úplně nepamatujete. Když nabourají soupeři, ztratí tím okolo dvou vteřin času. Když nabourá hráč, ztratí tím obvykle 6-8 vteřin, a výjimkou nejsou ani chvíle, kdy bojujete s jedním vozem o první místo, zničíte jej o svodidla a po zhlédnutí srážkového videa jste rázem třetí se ztrátou pěti vteřin.

Tyhle kejkle hra předvádí ve všech módech, ale právě ve vyřazovacím závodě vás nepříjemná vlastnost hry často stojí celý závod, nervy a nový ovladač. Nejenže je tedy AI hloupá a v drtivé většině neschopná jakéhokoliv souboje, klasické chování jako na gumě vás navíc v některých vypjatých momentech pasuje do psychického rozpoložení mechanika Luboše, opravujícího legendární slovenský lesní kolový traktor Lakatoš.

„NEBUDU TO DĚLAT!“

Plnohodnotnou součástí zážitku jménem Dangerous Driving jsou i všudypřítomné bugy. Soupeři se poměrně často teleportují po trati, hra občas bez varování spadne a fyzika je náladovější než vaše středoškolská učitelka češtiny. Čelní střet dovede engine poměrně pravidelně vyhodnotit jako těsné vyhnutí, auta se po kolizích odrážejí od svodidel se sveřepostí hopíku a výjimkou nejsou ani vymrštění do letové výšky malých osobních letadel, případně druhý extrém v podobě propadu pod textury. A to ani nemluvím o rozbitých respawnovacích bodech, které vás dovedou teleportovat do vzduchu, ven ze závodní trati, nebo občas pro změnu způsobí zacyklení ve smyčce, ze které není úniku.

Procesor při hraní vyloženě oddechuje, avšak co je to hráči platné, když se dokonalé plynulosti stejně nedočká.

Aby toho nebylo málo, navzdory nízké náročnosti se hra v jistých okamžicích, nejčastěji v tunelech, nesmyslně zasekává. V sestavě s AMD Ryzen 5 2600, 16 GB RAM, GTX 1070 a rychlým M.2 SSD diskem si titul neřekne ani o 2 GB RAM, přičemž grafická karta se v maximálním nastavení ve Full HD a zamknutých 60 FPS využitím nedostává nad 60 %. Procesor při hraní vyloženě oddechuje, avšak co je to hráči platné, když se dokonalé plynulosti stejně nedočká.

„TO JE PAST VEDLE PASTI“

Jisté technické nedostatky, které tvůrci pravděpodobně brzy odladí pomocí patchů, by se daly za jistých okolností omluvit – ostatně her, kterým technický stav do jisté míry odpustíte díky jejich „čaru“, existuje povícero. Dangerous Driving však ve mně tyto pocity nezpůsobil, ba právě naopak – při hraní u mě převládal dojem, že několik měsíců vývoje navíc by nebyl úplně špatný nápad.

Vyloženě úsměvně pak působí fakt, že až na formuli mají všechny vozy (včetně hypersportu a supersportu) jen pětistupňovou převodovku.

Kupříkladu vozový park čítá všehovšudy šest vozů, které od sebe pocitově kromě hmotnosti (ovlivňující míru nedotáčivosti) odlišuje jen schopnost, jít rychleji do otáček. Vyskytují se sice v několika iteracích (tuned, advanced, prototype), jedná se však o ty stejné modely, jen s odlišnými nárazníky a spoilery. Vyloženě úsměvně pak působí fakt, že až na formuli mají všechny vozy (včetně hypersportu a supersportu) jen pětistupňovou převodovku.

„NEŘEŠITELNÝ PROBLÉM, HOŠI“

Neexistuje ani snaha, vdechnout hře nějakou osobnost. Na licencované vozy můžeme pochopitelně zapomenout, proč se ale tvůrci nepokusili alespoň o vytvoření fiktivních značek a modelů, jako je tomu v Burnoutu Paradise? Jistě, ve starších Burnoutech se také jezdilo anonymními vozítky, proč se však auto, které evidentně vzniklo sloučením Audi R8 a McLarenu Senna, jmenuje Advanced Hypercar, a ne třeba Gaudi R80 či McDonald Seina? Ano, je to hnidopišství, ale oni to tvůrci umí – stačí se podívat na reklamní polepy na formulích, obsahující značky typu Badyear, Alf, Spinelli nebo Schnell. Proč toho není více? Proč závodíme proti anonymním jezdcům, když bychom se na trati klidně mohli setkat s Maxem Neverstappenem nebo prostě kýmkoliv, jehož jméno není Player 2 a Player 3?

Pokud však prohrává ve srovnání s generací her na PS2, tedy konzoli, uvedené před devatenácti lety, něco je špatně.

Jedná se o malé detaily, které však mají podstatný vliv na imerzi. Tvůrci se inspirací staršími Burnouty mohou zaklínat, jak chtějí, když se ale podíváte na záběry ze čtrnáct let starého dílu Takedown, všimnete si kupříkladu deformace celé kastle vozů. Jak na to odpovídá Dangerous Driving? Mohou vám upadnout nárazníky, kola a dveře, a při kontaktu se změní textura karoserie a skel. Neberte mě špatně, nepožaduju po tvůrcích realistický model poškození jako v BeamNG.drive. Pokud však prohrává ve srovnání s generací her na PS2, tedy konzoli, uvedené před devatenácti lety, něco je špatně.

A tak bych vlastně mohl pokračovat donekonečna. Tratě jsou sice hezké, ale bez výraznějších nápadů, minimapa ani ukazatel progresu v závodu neexistují a tachometr ukazuje rychlost jen v imperiálních jednotkách, což je tuze zvláštní, když vám hra veškeré další informace předává v metrech. Soundtrack je řešený výhradně skrze Spotify, což je elegantní řešení, jak se vyhnout licencování drahé hudby, případně skládání vlastní. Na hráče bez prémiového předplatného však čeká ticho. To však může velice jednoduše potkat i hráče s prémiovými účty, implementace služby totiž není bezproblémová a občas dochází k problémům s připojením či ovládáním skladeb.

KDYŽ KVALITA REMÍZUJE S KVANTITOU

Jak jste si tedy jistě stačili povšimnout, co se kvality týče, Dangerous Driving toho v rukávu moc nemá. Hra však zaostává i kvantitativně. Možnost spuštění vlastního rychlého závodu, nebo alespoň jakéhokoliv jiného módu než kariérního? Ne. Offline splitscreen? Ne. Online multiplayer? Zatím ne. Online žebříčky? V PC verzi ne, což je pravděpodobně způsobeno i nečekaným přechodem na nepříliš funkčně bohatý Epic Games Store. Jakýkoliv důvod, proč si Dangerous Driving pořizovat? Asi si již dovedete odpovědět sami…

Na Dangerous Driving jsem se, jako ostatně na jakoukoliv novou závodní arkádu, opravdu těšil. Žánr je na této konzolové generaci poměrně opomíjen a pokud bychom se dívali na konkurenci, bude často třeba zamířit klidně i o deset let zpět. Ať už ale nejnovější výtvor Three Fields Entertainment porovnáme s realističtějším Race Driver Grid, šílenějšími Gas Guzzlers nebo velmi podobným Ridge Racer Unbounded, duchovní nástupce starých Burnoutů z duelu vždy vyjde jako poražený. Snad si britští vývojáři zlepší pověst v potenciálním pokračování, tentokrát to však má k ideálu stejně daleko, jako manželství Lucie Vondráčkové.

Dangerous Driving
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Ve světě, ve kterém existuje takřka dokonalý Burnout Paradise Remastered, nemá Dangerous Driving co nabídnout. V produkci Three Fields Entertainment se jedná o výrazný posun k lepšímu, mezi slepými je však i jednooký králem.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme

Váš tým Hrej.cz