Company of Heroes 2

Už bezmála sedm let uplynulo od vydání první Company of Heroes. Zábavná, vyvážená a efektní realtimovka z druhé světové války ukázala záda soudobé konkurenci v žánru, ať už šlo o Blitzkrieg, Sudden Strike nebo War Front. Druhý díl chce být opět skokem vpřed, příkladem "next-gen" strategie a jedním z mála zachránců RTS-pozitivních hráčů, protože kromě StarCraftu II už pěkně dlouho nemají co hrát...

ČAS ŽÍT, ČAS UMÍRAT

Příběhová kampaň o čtrnácti misích nabízí hodně poctivou porci okolo 15 či 20 hodin hraní. Bohužel, ve snaze vystihnout hrůzy bojů na východní frontě a vedle zajímavé hratelnosti nabídnout také morální poselství, si nevede úplně zdatně. Na vině je scénář: celou válku prožívá hráč očima plukovníka Izakoviče, který je vyslýchán svým někdejším nadřízeným v gulagu a vzpomíná na jednotlivé bitvy a průběh války od roku 1941 až do samého konce. Cutscény ale působí lacině: Izakovič je ztělesněné dobro, ale zároveň velmi nedůvěryhodný hrdina. Třeba ve chvíli, kdy se pro plukovníka vrátí jeho oddaní podřízení a zachrání ho zpod trosek zbořeného domu, a následně jsou zastřelení pro opuštění stanoviště, je Izakovičovou reakcí na do nebe volající nespravedlnost a krutost... tupý výraz a mlčení.

Naštěstí lze brát všechny animace a vsuvky jen jako nutné zlo a univerzální hnědou omáčku kolem sytého a dobře upečeného masa samotných misí. Ty nabízejí na strategii až neobvyklé množství velkolepých bojových scén; už otevření bitvou u Stalingradu je epické, v polovině kampaně přijde "omaha-beach" Company of Heroes 2 při překračování zamrzlého řečiště anebo tanková bitva u Kurska – a tyhle mise, kdy se padlé jednotky počítají na desítky a bojiště se neustále dynamicky mění, střídají dobře vymyšlené taktické úkoly. Při nich dojde na schovávanou s německými snipery, anebo nahánění tanku Tiger ulicemi vylidněné vesnice.

Naštěstí lze brát všechny animace a vsuvky jen jako nutné zlo a univerzální hnědou omáčku kolem sytého a dobře upečeného masa samotných misí.

Mise, v níž má hráč k dispozici jen několik málo pěšáků, jeden zrezlý panzerfaust a komando inženýrů, má atmosféru, která se dá krájet. Vojáci se opatrně plíží ulicemi, pokládají minu za minou, hledají krabice s municí a užitečné vybavení – a v pravidelných intervalech v panice utíkají před zjevivším se kovovým monstrem. Když je dostatečně zaminováno, začne fáze lákání a v závěru přímo hon na oslabeného Tigera. Skvělé!

ZVRÁCENÉ DIVADLO VÁLKY

Kampaň je i přesto z několika důvodů spíše slabším místem Company of Heroes 2. Daní za velkolepost a působivé scény je značná přímočarost a pohříchu se proti tvůrcům obrací i snaha vystihnout drsnost východní fronty. Konkrétní příklad: po vyhlášení rozkazu číslo 227 se u základny objeví důstojník NKVD. Když v tu chvíli hráč nechá ustoupit svou jednotku, namísto uzdravení jsou na místě zastřeleni pro dezerci. Ovšem protože současně funguje mechanismus otevírání čím dál silnějších rekrutů, je vlastně v hráčově zájmu popravováním "zrádců" celý proces urychlit. Podivné je slabé slovo – tenhle bizarní nápad měl být popraven bez soudu už někdy na začátku vývoje. Historii odpovídající, ale někdy trochu demotivující je pak také taktika zaplavení nepřítele vojáky. Takřka neustále má hráč k dispozici velké množství posil zadarmo. Nové rekruty navíc může připojit k jednotkám, jež utrpěly ztráty. Ve větších bojových misích tak rafinovanost a taktika ustupuje hrubé síle a principu přílivové vlny, která se pokaždé zastaví o kus dál, až jsou nakonec nepřátelé udoláni.

Hra vyžaduje rychlý start: kdo na začátku zaváhá, dostane se po pár minutách do těžkých problémů.

Znovuhratelnost misí podporuje systém levelování a odemykání odměn, jakými jsou kosmetické úpravy jednotek či power-upy svázané s jednotlivými veliteli do multiplayeru. Vedle příběhové kampaně nabízí Company of Heroes 2 ještě samostatné bitvy v režimu Theatre of War, a pak samozřejmě robustní hru až čtyřčlenných týmů proti sobě ve skirmishi či online multiplayeru. Sovětská a německá výzbroj se v mnoha ohledech liší, a tak je zajímavé zkusit si hraní za obě strany. V betaverzi platilo, že začátečníci hráli za Rusy a zkušení hráči za nacisty – jakmile se dostaly na bojiště jejich silné tanky, bylo na vítězství zaděláno. Relic ale průběžně pracuje na vybalancování stran a řešení je otázkou jednoho dvou patchů. Podstatná je přímo návyková povaha multiplayerových bitev.

Hráči se po vzoru klasiky Z snaží zabírat klíčové sektory na mapě, jež přinášejí vítězné body či některou ze základních surovin, za něž se dají nakupovat jednotky. Hra tak vyžaduje rychlý start: kdo na začátku zaváhá, dostane se po pár minutách do těžkých problémů. Zároveň je těžké balancovat mezi soustředěným útokem či boji na více frontách a zvládnout mikromanagement, protože prakticky každá jednotka má velmi užitečné speciální dovednosti. A není nic horšího, než když veteránské komando zničí soupeřovi pěšáci jedním dobře mířeným granátem...

SVĚT JE KRÁSNÝ A STOJÍ ZA TO O NĚJ BOJOVAT!

Přímo na bojišti Company of Heroes 2 drží svižné tempo prvního dílu. Hráč operuje spíše s menším množstvím jednotek, stará se o několik typů pěšáků a v pozdější fázi bitvy si pomůže i několika málo tanky či podpůrnou technikou. Podstatné je správné nasazování jednotek a využívání zdarma či za část munice dostupných dovedností jako jsou granáty, protitankové střely, bombardování apod. Boje působí efektně díky třetí generaci Essence Enginu, jež sebou nese nejen patrné vizuální vylepšení, ale také funkční změny. Mezi ně patří realistický rozhled, kdy roli hraje pozice i natočení jednotky, překážky v cestě a výška. Větší význam tak nabývají jednotky usazené do budov, kde získají nejen pevnější obranu, ale i přehled o bojišti.

Specialitou hodně propagovanou před vydáním je počasí. Ruská zima má ničivý vliv na jednotky: ty musejí hledat úkryt v budovách či u táborových ohňů, jinak bídně zahynou. V kampani je tento princip využit jen málo, v multiplayeru se týká několika map – a je to oživení. Rozhodování mezi tím, zda při pravidelně se opakujícím blizzardu raději zakempovat, anebo se naopak pokusit o riskantní, ale překvapivý výpad, patří k velmi zábavným momentům hry. Stinnou stránkou scénářů se zapojením počasí je nepříjemné zvýšení nároků na mikromanagement. Jednotky jsou hloupé, a tak k záchrannému ohni vyrazí klidně po pás ve sněhu, místo aby zamířily na cestu, a klidně umrznou pár metrů od stěny domu, kde by se mohly ukrýt, když jim to hráč neporučí...

Ruská zima má ničivý vliv na jednotky: ty musejí hledat úkryt v budovách či u táborových ohňů, jinak bídně zahynou.

Company of Heroes 2 celkově není žádným beamonovským "skokem do budoucnosti". Až na drobnosti jde o velmi solidně odvedenou práci, zábavnou válečnou realtimovku, která vydrží dlouhé desítky hodin hlavně díky chytlavému multiplayeru. Ne všechno tentokrát Relicu vyšlo úplně na sto procent, ale válku na východní frontě si i tak v jejich podání necháme líbit.