Hrej.cz Call of Duty: WWII Recenze

Call of Duty: WWII

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

8. 11. 2017 09:50 41
Reklama
Reklama

Možná, že patříte do té generace také. Generace, která si prožila přesycení střílečkami z druhé světové války a o pár let později volala po jejich návratu. Zejména proto, že jsme byli přesyceni „blízkou budoucností“ a jednoduše chtěli změnu. Možná i proto Call of Duty: WWII hraje od začátku na jistotu. Hned v první misi vás posadí do výsadkového člunu během Dne D. Nebude chybět obligátní stealth pasáž, jízda v tanku, moment s odstřelovačkou na vrcholku zvonice a zběsilá jízda v džípu. A čekali jste snad něco jiného? Ze strany Sledgehammeru/Activisionu by jakýkoliv hazard (a následná kritika) mohl působit jako definitivní potvrzení toho, že značka Call of Duty totálně ztratila relevanci. Pokud tedy čekáte od prvního skutečně next-genového zobrazení druhé světové války ve formě střílečky z první osoby cokoliv inovativního, porozhlédněte se jinde.

NEPŘÍTEL PŘED BRANAMI

Bylo by ovšem chybou zaměňovat slovo „neinovativní“ za „hloupé“. Kampaň možná neposbírá herní Oscary za příběh, je však dobře strukturovaná a umně pracuje jak s vaším hlavním hrdinou, tak jeho kolegy v četě. Opět, nečekejte nic jiného než standardně zpracované archetypy, známé například z válečných filmů. Tohle je šprýmař s brýlemi. Tenhle seržant moc nemluví, protože válka je svině. Generál dovede vždy v tu pravou chvíli povzbudit povadlého ducha. Je to však víc, než dovedla nabídnout většina předchozích dílů v sérii, o konkurenci ani nemluvě. A to není málo. V první polovině kampaně možná nabudete dojmu, že se Call of Duty snaží o větší serióznost a vymanění ze škatulky „koridorová střílečka“. Prakticky vždy budete mít iluzorní volbu jakým směrem se vydat. A i když vždy skončíte v tom samém cíli, je to přijatelný posun v mezích zákona. Dokonce vám přijde, že se zmenšil počet nepřátel na obrazovce a jejich zlikvidování je daleko větší problém, zejména na třetí ze čtyř obtížností. Ve druhé polovině však autoři povolí zataženou ruční brzdu a dají vám pocítit regulérní CoD kampaň. To znamená výbuchy, hordy nepřátel, granáty a střídání perspektivy z mise do mise. Není to vyloženě špatně, jen si možná budete říkat, že byste daleko raději viděli pokračování oné první části. Možná někdy příště...

Začněme u té největší „novinky“ – návrat totiž slaví nutnost sbírat lékarničky a sledovat ukazatel zdraví.

Jestliže si vzpomínáte na rozporuplně přijatý třetí díl v sérii a jeho umělé namontování herních mechanismů „nové generace“ do dobře běžícího soukolí, Call of Duty: WWII ve vás bude vzbuzovat pocity déjà vu. Jen vám jejich přítomnost bude vadit mnohem méně. Začněme u té největší „novinky“ – návrat totiž slaví nutnost sbírat lékarničky a sledovat ukazatel zdraví. V jednu chvíli u sebe můžete mít maximálně čtyři a jejich použití nějakou chvíli trvá, tudíž není možné jen drtit čudlík a proběhnout nepřátelskou palbou bez ztráty kytičky. Autoři si zjevně byli vědomi faktu, že zejména sváteční hráči by mohli mít s touto lehce retro funkcí v některých pasážích problémy. Přidali tudíž vybraným členům vaší jednotky možnost vás zásobovat lékárničkami. A také náboji, granáty, dělostřeleckým kouřem a schopností na krátkou chvíli označit nepřátele. Samozřejmě je nebudete mít k dispozici v úplně každé misi a občas vám některý z nich bude skutečně citelně chybět.

ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA

Jestliže se teď děsíte toho, že s takovou pomocí dramaticky klesne obtížnost, mohu vás uklidnit dvěma fakty. Za prvé – každá z vyjmenovaných funkcí není k dispozici neustále a je třeba je nabíjet skrz zabíjení nepřátel a provádění hrdinských činů, typicky třeba odtáhnutí postřeleného vojáka za překážku. A za druhé je nutné se fyzicky přiblížit k vašim kolegům, aby bylo možné o náboje/lékárnu/cokoliv požádat. Jednoduché, efektivní. Snaha o filmové momenty je umocněna několika nucenými (a polointeraktivními) quick time sekvencemi. Místo zmáčknutí tlačítka musíte ještě přetáhnout kurzor do požadované polohy, což je vyloženě otravné a nijak to nepřispívá zážitku. Naštěstí jejich počet nepřekračuje únosnou mez. 

Nutno podotknout, že pokud si něco na kampani jednoznačně zaslouží vypíchnutí, tak je to grafika. Statické obrázky neodhalují její kvality ani z padesáti procent – to se zkrátka musí zažít. Autoři si dali práci především s nehratelnými částmi, kdy skrz vlastní oči sledujete rozhovory postav, přejezdy tanků a skrývání před nepřátelskou palbou. Ani během samotného hraní však nejde kvalita grafiky nijak výrazně dolů. Za klíčové považuji především mistrné zvládnutí mimiky a uvěřitelné proporce všech postav, neboť na jejich „hereckém“ výkonu stojí a padá vaše vtažení do děje. Neméně důležité ovšem jsou i pohyby kamery, které často ze scény odhalují tak akorát. Battlefield 1, zejména na PC, možná má v některých detailech stále navrch, ale Call of Duty: WWII se mu minimálně dorovnává a například v deštivých pasážích je jasně před ním. Ruku v ruce s grafikou jdou i zvuky, které sice jsou v sérii tradičně velmi dobré, ale jejich efekt umocňuje téma druhé světové války a fakt, že „tohle“ jsme dlouho neslyšeli.

TENKÁ ČERVENÁ LINIE

 Chvalozpěvy o grafice v singleplayeru pro hru více hráčů bohužel neplatí. Ne že by multiplayer byl ošklivý. Jen je vše (opět) podřízeno stabilnímu počtu snímku za vteřinu a jakkoliv mapy vypadají fajnově, svého předobrazu z kampaně ani trochu nedosahují. Zarážející je pak kontrast mezi počtem (je jich pouze 12, některé navíc určené pouze pro předobjednávky nebo konkrétní mód) a jejich kvalitou. Kvůli nemožnosti používat moderní prvky typu běhání po stěnách a jetpack se vrací důraz na skutečně dobře nadesignované „labyrinty“ s výraznými monumenty a pozicemi pro odstřelovače. Zejména v nelítostném hardcore team deathmatchi je doslova radost probíhat jednu ze tří až pěti drah, kolem kterých jsou mapy postavené, a užívat si staromilského sledování pouze jednoho plánu. Pozor, to neznamená, že by mapy nebyly členité. Není však možné nevidět, že oproti mnohoúrovňovým šílenostem v minulých dílech je, za pomoci vhodného nefuturistického arzenálu zbraní, docíleno mnohem konzistentnějšího zážitku. A pokud máte přece jen chuť na trochu novinek, můžete se odebrat do režimu War. Což není nic jiného, než přepracovaný Assault z Unreal Tournamentu. Jeden tým brání, druhý útočí a snaží se splnit své úkoly, aby se strany po skončení jednoho kola prohodily. Nic závratného v tom nehledejte – už teď, pár dní po vydání, se nejedná o ten nejhranější mód.

Celý zdejší social space je viděn z pohledu třetí osoby, což má pochopitelně vzbuzovat ten dojem, že se budete chtít před ostatními vytáhnout.

Velkou novinkou, cílenou jednoznačně jako odpověď na úspěch série Destiny, je sdílený online prostor. Zde můžete otevírat balíčky s vybavením (pro šťouraly – zatím je není možné kupovat za reálné peníze), testovat scorestreaky, střílet na střelnici, přijímat úkoly kvůli XP boostům a hlavně obdivovat vybavení ostatních. Celý zdejší social space je totiž viděn z pohledu třetí osoby, což má pochopitelně vzbuzovat ten dojem, že se budete chtít před ostatními vytáhnout...ideálně poté, co jim začnete závidět jejich super helmu. Na rovinu, kromě toho, že se jednalo o jasnou brzdu v online kódu a Call of Duty: WWII tak zaznamenala suverénně nejhorší multiplayerový start v dějinách série (padání bylo – a do jisté míry stále je – skutečně na hodinovém pořádku), jde o fajn rozptýlení. Rozptýlení, které po chvilce přestanete vnímat a budete se do něj vracet jen velmi málo – většinou kvůli nutnosti nabrat si úkoly a aktivovat prestige. Zbytek si v pohodě obstaráte skrz standardní menu, které je sice robustní, ale nikoliv zmatečné. 

A PŘÍŠTĚ PACIFIK?

 Samotné hraní multiplayeru je veskrze tradiční. Tedy, pokud za tradiční považujete čtvrtý díl a vše ostatní už vám přišlo příliš přeplácané. Nabízí se ideální srovnání s jeho remasterovanou verzí, která vyšla loni. Může to znít zvláštně, ale jakkoliv mi osobně zcela stačí, že na každém rohu nepotkávám robota s laserovým gatlingem a funkcí teleportu, nelze nevidět, jak moc velká sázka na jistotu celá multiplayerová část je. Není to vyloženě špatně, ale větší odvaha, například v tak elementární věci jako je počet hráčů, by mohla působit jako vítané oživení. Na druhou stranu, hledáte-li „ten starý“ multiplayer, na který se těšíte od chvíle, kdy klient serveru GameZone přestal fungovat, tohle je ta pravá volba.

Poslední částí jsou obligátní zombíci, kteří už by si skoro zasloužili svou vlastní herní odnož. Jestli toto bude vaše první setkání s tímto módem, připravte se na pořádnou dřinu. Už dávno se nejedná o prosté bránění malé budky před nemrtvými nájezdníky. Minimálně zpočátku vás čekají dlouhé pasáže bez pointy, kdy se pouze budete snažit přijít na to co vlastně máte dělat a jak celou mapu „vyhrát“. Ano, mapu, protože v současné chvíli je k dispozici pouze jedna. Jak bývá zvykem, je velmi rozsáhlá a než se vůbec dostanete do všech jejích zákoutí, může uplynout klidně i několik hodin. Ano, komunikace je klíčová a sami se nedostanete nikam. Ale to jistě dávno víte, protože jste hráli libovolný díl série Call of Duty v předchozích deseti letech. A pokud ne, tak proniknutí do letošního přírůstku nebudete mít o nic snazší.

Call of Duty: WWII

Je smutné, že pokud by Call of Duty: WWII vyšlo v době, kdy se celý svět mohl zbláznit z her rochnících se v tématu druhé světové války, pravděpodobně by se jednalo o šedý průměr. A ano, pokud pohlížíme na sérii jako na celek, je poměrně lákavé vsadit na tři body z pěti. Výsledné hodnocení ale nemá prakticky nic společného s nějakým aritmetickým průměrem všech tří částí hry. Jde zejména o tematický návrat do druhé světové, které ji posouvá do jiné kategorie. Do kategorie titulu, jenž bude zajímat i ty hráče, kteří nad sérií dávno zlomili hůl. A ti by měli vědět, že za své peníze dostanou profesionálně odvedenou práci, která je zabaví minimálně na sedm hodin v singleplayeru a desítky a stovky hodin v deathmatchových kláních. A nic navíc. Stačí vám to? Pak není třeba váhat.

Call of Duty: WWII
Xbox icon Xbox One
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

Slušně odvedená práce. Vedle tématu druhé světové války a skvělé grafiky v singleplayeru však ničím nevybočuje. Otázku, zda vám to stačí, si už musíte zodpovědět sami.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz