Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth Recenze Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth

Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth

storm2

storm2

27. 3. 2006 22:49 8
Reklama
Reklama

Jmenuji se Jack Walters a jsem soukromý detektiv. Jedné deštivé noci roku 1915 mě policie přizvala k případu fanatické sekty, jejíž členové byli ozbrojení, nebezpeční, a chtěli jednat jedině se mnou. Uvnitř zatuchlého brlohu jsem bohužel zjistil, že už není s kým jednat – hromadná sebevražda. V útrobách domu jsem našel něco hodně moc divného, vzápětí se mi zatemnělo před očima, a když jsem se probral, od světa mě dělily těžké mříže ústavu pro duševně choré. Od té noci uplynulo šest let, z blázince mě pustili, zřejmě abych se o druhou sebevraždu nepokoušel u nich na dvorečku, a já jsem právě nabral nový případ – zmizení osoby v nějakém zapadákově jménem Innsmouth. Čemu přijdu na kloub a jak to bude s mou nemocí souviset, to jsem věru netušil… Schizofrenie a Amnézie, jedeme na výlet.

Klišé v negližé

Úchylná sekta uctívá pošahanou entitu démonického původu, ze zdánlivě nesouvisejících důvodů se mezi ně zaplete narušitel a všechno jim zkazí těsně předtím, než završí svůj zvrácený plán. Kolikrát už jsme toto klišé zažili: Resident Evil 4, Gothic, Morrowind… Je tu však jeden důležitý fakt – fantasmagorický svět Cthulhu Mythos, jímž se tvůrci inspirovali, pochází z pera H.P. Lovecrafta, jednoho z nejslavnějších hororových spisovatelů minulého století, jehož tvorba je vzorem pro takové velikány jako např. Stephen King, a v jehož dobách takovýto příběh rozhodně klišé nebyl. Navíc je fakt dobrý.

Adventura

Už v autobuse si uvědomuji, že Innsmouth není obyčejné město. Pátrání zahajuji na náměstí s dekapitovanou sochou, a samotný pohled na kolemjdoucí ve mě evokuje nutkavý pocit okamžitě zmizet. Postavy jak z Resident Evil 4 nevrle odpovídají na mé dotazy, nikdo mě neosloví jinak než Outsider, opodál stojící strážník Hrbáček by mohl konkurovat zvoníkovi od matky boží, jeho kolega jako by vypadl z filmu Maniac Cop. Naštěstí se mi nesnaží ublížit. Zatím. Stejně mě ale štve, že jsem si nevzal zbraň.

Polorozpadlá chudinská čtvrť, hrstka normálních lidí vyděšených k smrti, rozsápané červivé mrtvoly které nikdo neuklízí, zavřené obchody, strašidelně vyhlížející vchod do chrámu jakéhosi Dagona, historky o krvavé minulosti města v místních novinách, to všechno s mým duševním zdravím pěkně mává. Radši půjdu do hotelu pořádně se vyspat.

Abyste totiž věděli, jsem tak trochu cimprlich. Při pohledu na krvavé, násilné či jinak brutální scény se mi začne rozostřovat zrak a když se rychle nedám dohromady, jsem schopný si dát pistoli k hlavě s stisknout spoušť. A to nemluvím o panickém strachu z výšek.

Stealth

Ten recepční se mi od začátku nezdál, byl nějak moc ochotný. Teď ze zamčených dveří pokoje létají třísky a já utíkám jak o život. Vlastně proč „jak“… nechci mít zabodnutou sekyru v hlavě. Po divokém úprku mizím svým pronásledovatelům, a ačkoliv mi jde doslova o kejhák, stále jsem neozbrojen, takže mi nezbývá než se plížit ve stínech. Přesto se potýkám s lehkými adventurními prvky, oblíbené je zejména odsunování nábytku blokujícího cestu či studování nalezených textů, v nichž se skrývají kombinace k trezorům. Do všeho se mísí jistá dávka atletiky, to když musím provádět akrobatické kousky jako přeskakování po rozpadlých trámech hořící banky, šplhání po střechách, místo dveří používám okna a vikýře, a pořád zůstávám neprozrazen.

Akce

Zhruba ve třetině hry tvůrci vyslyšeli moje úpěnlivé modlitby a seslali mi páčidlo, které jako by z ruky vypadlo dr. Freemanovi. O to víc mě překvapilo, že jsem vzápětí našel i pistoli a dvouhlavňovku. Ani Tommy gun s revolverem na sebe nenechali dlouho čekat, a z tiché stealth akce se rázem stala krvavá doomovka. Ne, že bych si nemohl vybrat mezi tichou a hlučnou metodou, stínů je všude dost, ale když už mám tu brokovnici…

Dokonalý mix žánrů, nebo tři odfláknuté hry v jedné?

Z vyprávění je patrné, že Call of Cthulhu DCotE v sobě mísí několik zcela odlišných žánrů, které do sebe více či méně dobře zapadají. Některé úseky jsou perfektně vyladěné a plynule na sebe navazují, jiné zas vytváří dojem, že autoři večer vypnuli počítače a ráno měli zcela jiný koncept. Stejně tak okamžiky, kdy vám nervozitou začíná selhávat pumpička, se střídají s čistokrevnými jatkami, při nichž na nějakou hororovou atmosféru úplně zapomenete. Občas budete mít nelibý pocit, že se autoři moc okatě inspirovali jinými tituly, ať už se to týká hratelnosti nebo technického zpracování. Navzdory dobrému využití všech tří žánrů jsme se občas neubránili dojmu, že je to vlastně naopak, že ani jeden z nich nebyl dotažen do puntíku, protože adventurní prvky jsou velmi jednoduché, nad stealthem by sám Fisher ohrnul nos a být DCotE obyčejná doomovka, skončí na hnojišti. Tuto úvahu však berte s rezervou, protože Cthulhu bezesporu je kvalitní a zábavnou hrou.

Grafika jak z roku 1922

Místo pixel shaderů vás čekají zašedlé textury, minimální interaktivita prostředí (kromě klasických adventurních hlášek typu „knihu o sexualitě Japonců teď nepotřebuju“) a celkově omšelá, hrozně tmavá až černobílá grafika, na kterou si ani neposvítíte baterkou, protože žádnou nemáte. Nepochybně to tak autoři chtěli, jelikož to dokonale vystihuje Lovecraftovský horor. S hypermoderním enginem by těžko dosáhli intenzivního dojmu, že se hráč vrátil v čase o osmdesát let, do nějakého bohem zapomenutého místa plného šílenců. I když, uvidíme co přinese PC verze RE 4, a koneckonců postavy, animace zbraní, cákance krve a kapky rozpleskávající se o vnitřek obrazovky nijak archaicky nepůsobí. Specifickou grafiku ještě umocňuje naprosto čistý HUD, na němž byste, stejně jako v King Kongovi, jakýkoliv ukazatel hledali marně.

Na lodi

Uši si při hraní nestěžovaly, jen by uvítaly nějakou tu hudbu a ambientní zvuky jako podkres, přeci jen jsme v hororu. Zejména skvělá mise na palubě lodi, kterou vezmou útokem obludy z hlubin, by si to zasloužila. Živě si představujeme burácení tsunami mávající s vojenským plavidlem jako s levnou kocábkou, o grandiózním vyvrcholení při zabití obrzmetka nemluvě. Ach, úplně při tom slyšíme rozdováděný orchestr Karla Veverky. K dialogům jen tolik, že neanglofonní hráči budou mít problém s kvanty textu a dialogů.

Záběr na závěr

Call of Cthulhu je 3D akce s prvky adventury a stealthu, inspirovaná hororovým velikánem H.P. Lovecraftem. Zastaralou, zřejmě úmyslně použitou grafiku kompenzuje intenzivní příběh, hutná atmosféra, na dnešní poměry velmi solidní délka a rozumný, nepřehnaný user-friendly přístup. V záporech je bohužel mizivé procento originality a často nutkavý pocit, že hrajete Resident Evil 4, Thief nebo dokonce Half-Life (kvůli páčidlu).

P.S. Pokud byste rádi znali názor Pavla Prouzy, editora PC sekce Hrej!, na Call of Cthulhu, vyhlížejte dubnový Level, kde půjde o jednu z hlavních recenzí čísla.
Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth
Windows PC
Xbox Xbox

Verdikt

Doomovka, adventura a stealth akce v jednom, vše zasazeno do hororu značky H.P. Lovecraft. Odmyslíte-li slabší technické zpracování, máte nevšední zážitek.

Co se nám líbí a nelíbí?

Tísnivá atmosféra vyvolávající dojem skutečného hororu; příběh vás zaujme okamžitě, jako dobrá knížka; klišé od H.P. Lovecrafta není klišé; intuitivní a hodně user-friendly; pozoruhodný mix herních žánrů.
Slabá AI; zastaralá grafika; naprostá absence hudby; nejde nastavit ovládání myši; hrozná předvídatelnost; často dojem, že hrajeme jinou hru; slovo Cthulhu vůbec nejde přes zuby… nemluvě o psané formě.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz