Hrej.cz Bionic Commando Recenze

Bionic Commando

lukas-grygar
Lukáš Grygar
11. 8. 2009 22:31 6 Sdílej:
Reklama
Reklama

Nathan Spencer visí z ohromné dopravní značky, odkazující na výpadovku z města. Značka lže: kam oko dohlédne, zubí se na Spencera ruiny. Zborcené přejezdy i mrakodrapy, vagóny jednokolejky zaparkované do nákupních center i sebe sama. Kam šlápnu, tráva neroste, říkají ti největší z největších. Na Ascension City si došlápla experimentální atomová puma. Nathan Spencer čeká. Musí, protože osoba před monitorem drží prostředníček na pravém tlačítku myši a dumá a dumá. Ta osoba je herní recenzent a nemůže se rozhodnout, jak oznámkovat Bionic Commando. Osm je moc. Sedm málo? Jsem zhruba v polovině hry a do zavěrečných titulků stihnu to zpropadené číslo ještě pětkrát přehodnotit.

Ne snad, že by Spencerovo nové dobrodružství patřilo mezi hluboké interaktivní zážitky, které musí člověk donekonečna obracet, aby jim přišel na kloub. To vůbec. Z vlastních zdrojů k němu můžu narýsovat linku jednak od Prototype, jednak Mirror's Edge. S první (8/10) má společnou béčkovou zápletku a určitou nespoutanost, i když umí být podstatně víc frustrující a chyby tu bolí. S druhou (7/10) by si rozuměla co do dynamiky pohybu, ale i tunelového vidění. Zároveň mají obě hry „ksicht“, tedy audiovizuální zpracování, které jde mimo zavedená estetická schémata. Zvlášť v žánru nakopávání něčích zadnic.

Kopnu se do zadnice a řeknu si – ráno moudřejší večera. Pak mi ale dojde, že noc dávno utekla, oknem sem jde světlo a venku zvoní zvony. Každopádně jdu na kutě.

Horečnatý sen. Jsem sám uprostřed rozbořeného města. Zjevuje se mi Tomáš Krajča, můj šéfredaktor. Zvedám hlavu. Někdo mu oholil vousy. „Lukáši,“ povídá, „tak jsme to tvoje dilema konečně vyřešili! Obnovujeme v hodnocení desetinná čísla! Můžeš dát 7,5!“ Hlavu pouštím do dlaní. „Ne, Tomáši! Nic než marnost! 7,5 nikomu nic neřekne!“ Tomáš pokrčí rameny, vezme do ruky kámen a odpálí ho badmintonovou raketou do zapadajícího slunce.

Generál Patton

Ráno.Jedna hodina odpoledne. Jsem přespalej a malátnej.

Radši vám povím, že BC je hra, kde hlavním hrdinou je paňáca s umělou vystřelující packou, díky které se může herním světem pohybovat po vzoru Spider-Mana, i když ta pazoura vypadla spíš z arzenálu Dr. Octopuse. Hrdina je bývalý mariňák: zhrzený, falešně obviněný, o manželku připravený mariňák. To mu ale nebrání jednak vypadat jako trotl, jednak kolem sebe sypat hlášky, jaké vůbec neladí s jeho pohnutým osudem. Situaci zachraňuje hlas, který hrdinovi propůjčil ďábel Mike Patton – hudebník uctívaný v mnoha nesourodých kruzích, od raného crossoveru (Faith No More) po naprosté experimenty (Mr. Bungle). Hráčům může být jeho hlas povědomý také díky Portalu (kde zuřil jako jedna ze součástek GlaDOS) nebo neprávem opomíjené The Darkness. A věřte, že po stránce osobnosti tu Patton zachraňuje, co se dá. S každým odvážnějším kouskem nadšeně výská, z likvidace nepřátel má velkou legraci, a když je nejhůř, začne teprve ta pravá divočina.

Želbohu, takhle na špacír pouští autoři Spencera / Pattona jen výjimečně. A stejně tak hráče! Ať už se ve hře podíváte do průmyslových čtvrtí nebo rozlehlých parků Ascension City, všude budete v obklíčení radioaktivního spadu, který designéři šikovně využívají k vytečkování hranic herního světa, ale ty hranice jsou často velice přísné a nezřetelné. A tak si užíváte hlavní devízy BC tarzanovského poletování prostorem – a najednou lup! Jste po uši v radiaci a už se nestačíte vrátit do bezpečí. Šup k poslednímu checkpointu, a jestli je ten deset minut a tři obtížná místa nazpátek, to už vývojáře nezajímá.

Epic?

BC totiž kromě návratu NESovského kultu vrací čas i co do obtížnosti. Hrou sice na základní nastavení projdete bez zásadnějších problémů, ale rozhodně si vás na začátku vycepuje. Narozdíl od Prototype tu nic neošidíte a narozdíl od Mirror's Edge se tu nebudete moct spolehnout na náhodu. BC je stará dobrá „challenge“, jakou dneska jen tak někdo neumí. Používání umělé paže vám přejde do té skutečné a naučíte se důsledně rozlišovat, na které nepřátele platí jaká taktika. V Ascension City se zabydleli teroristé, kteří bombu odpálili, a je na vás se skrze jejich šiky probít až k hitlerovskému capo di tutti capi a jeho tajemnému soudruhovi. Jsou tu pěšáci a odstřelovači, ale i větší a odolnější mrchy nebo poletuchy, se kterými se v cuku letu bít je radost pohledět i hrát.

Vlastně bych měl zdůraznit, že BC vypadá na adekvátních strojích v pohybu neuvěřitelně a má v zásobě momenty, co berou dech. Je to fantazie, švihnout rukou po nepříteli, zvednout ho do výšky a mrštit s ním kamkoliv se mi zachce. Je to fantazie, fláknout do vraku auta a poslat ho vzduchem proti vznášedlu. Je to fantazie, když koncept jednotlivých úrovní jako oddělených hřišť, kde se můžete na několik odlišných způsobů vyblbnout, alespoň na chvíli šlape bez škobrtnutí. Platí při tom nemoderní úměra, že čím lépe hru hrajete, tím silněji se vám odmění. Tou největší laskominou je ovšem finále: takhle uspokojivé a nekompromisní zametení s nepřítelem se vidí málokdy a to, co následuje, je o řád (a něco kilometrů) výš, než bývá v akční zábavě zvykem.

Uspokojený a nekompromisní recenzent s mírem v duši pozoruje závěrečné titulky a neví. Je jisté, že se mu hra napevno usadila v paměti, ale zároveň ji nemůže s čistým svědomím jen tak doporučit. Nebo vlastně může, jenom před závorku vytkne --

Spencer by se ale mohl postavit na hlavu (a na nohy vzít Pattona) a stejně by jim to oběma nepomohlo vymanit se z béčkového diskurzu, který tu – narozdíl od Prototype – funguje spíš jako kotva na utopenci. Táhne dolů. Jistě, co taky čekat od licence, kde se to hemží záporáckými archetypy a ultimátním zachraňováním světa. Jenže v BC tyhle brakové obvody naplno sepnou až příliš, příliš pozdě.

Sedm nebo osm? „Take a leap of faith,“ říká hra hned zkraje. Odhodlej se ke skoku víry. Naneštěstí, modří už vědí.

Faith no more.

Bionic Commando
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 3
Xbox icon Xbox 360

Verdikt

Grandiózní přerod dvourozměrné plošinovky do tříáčkové akce, kterou ale zpátky na zem vracejí uhláky klišé, občasná frustrace a pár zlobivých detailů.

Co se nám líbí a nelíbí?

Mechanismus umělé paže je výzva, velkolepé hřiště pobořeného města, skvělá hudba a ječák Mikea Pattona, působivé finále.
Polodementní momenty v příběhu, nepříjemné prodlevy v checkpointech, nemožnost ladit nastavení grafiky a nenaplněný potenciál hry více hráčů.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz