AO Tennis 2 Recenze AO Tennis 2 

AO Tennis 2 

Tadeáš Pepř

Tadeáš Pepř

16. 1. 2020 14:00 3
Reklama
Reklama

Existuje jen málo žánrů, ke kterým bych měl tak vřelý vztah jako k tenisovým hrám. Záměrně neříkám simulátorům, protože většinou, když se někdo pokusil o tenisovou simulaci, krvavě pohořel a vznikl nehratelný paskvil. Od řetězení rybiček ve Virtua Tennis jsem se postupně prokousal až na vrchol virtuálního pinkání v podobě celkem realisticky pojatého Top Spin 4, který dosud pokládám za zdaleka nejlepší tenisovou hru. Takovou, která pojetím, hratelností, audiovizuálním zpracováním i obsahovou vyvážeností předběhla dobu. A byl bych tuze rád, kdybych s tím předbíháním doby nebyl tak blízko pravdě, už v polovině roku 2018 se totiž ukázalo, že předběhla dobu o neuvěřitelných sedm let. Po dlouhé době totiž přišli dva vyzyvatelé v podobě Tennis World Tour (vytvářené přímo veterány vývoje Top Spin) a AO Tennis (vytvářené tenisem netknutým týmem Big Ant Studios). Co čert nechtěl, Tennis World Tour byla naprosto ukrutně příšernou hrou a AO Tennis pro jistotu vůbec nevyšel mimo Austrálii a Nový Zéland. Později sice přeci jen dokráčel v international verzi i na starý kontinent, ale doprovázela ho velmi negativní reputace a ke hraní jsme se v redakci nikdy nedostali.

A tak přicházel druhý díl, jednoduše nazvaný AO Tennis 2, ve velmi nezáviděníhodné pozici. Nu, nezáviděníhodné. Po katastrofálním Tennis World Tour, a s vědomím toho, že ani první díl AO si hráči moc nepochvalovali, jsem ke hře přistupoval s krajní opatrností a více než nulovými očekáváními. O to více jsem byl překvapen, AO Tennis 2 totiž, nebudu čtenáře zbytečně napínat, není zdaleka tak bídnou hrou, jako jeho největší konkurent. I když tento galantní výrok má celou řadu úskalí. Pojďme si to vysvětlit dopodrobna.

NA LAJNU, ZA LAJNU

Naprostým základem tenisových her je dle mého názoru samotná hratelnost. Alfou a omegou zábavného tenisu je pocit naprosté kontroly tenisty, odezvy rakety a míčku a především ten fakt, že dokážete efektivně myslet úder dopředu, ve správnou chvíli správně reagovat, přizpůsobit se situaci a bojovat o každý fiftýn. V tom tak trochu vězelo úskalí špatně zpracovaného tenisu, kdy se ovládaný hráč zasekává, reaguje špatně nebo má prostě výsledek zápasu v moci, byť to tak autoři nechtěli, náhoda. Proto byl Tennis World Tour nudný, nehratelný paskvil, a proto je AO Tennis 2 celkem slušná zábava.

je třeba zvyknout si na koordinaci míření a načasování

Princip hraní je poměrně obvyklý. K dispozici máte čtyři základní údery - flat, top spin, slice a lob - každý s jiným charakterem a využitím. Dále pomocí dalších tlačítek můžete údery mírně modifikovat, dodat jim agresivitu a drajv, ze slicu udělat podlý kraťas za síť nebo natočit trup a míček hrát opačným držením. To samé v bledě modrém platí pro servis. Zbytek už závisí jen na postavení a pohybu hráče. A co je nejdůležitější, na míření a načasování. Podobně jako v Top Spinu ovládá celý systém úderů prvek načasování, perfektně „zelený” úder jde na milimetr přesně tam, kam jej pohybem analogu nasměřujete, naopak zpackaný „červený” si létá, kam chce, a pokud je virtuální sportovec pod tlakem, většinou tuze chce do autu. To vše lze samozřejmě eliminovat stlačením obtížnosti na tu úplně nejnižší, hra se v ten moment ale stává zoufale nudným, jednotvárným boucháním do tlačítek. 

Teoreticky to zní velmi jednoduše, dále si musíte hlídat jen výdrž hráče, která klesá nikoliv běháním po dvorci, ale tvrdšími údery, v praxi však narazíte hned v prvním zápase na jistá úskalí. Především je třeba zvyknout si na koordinaci míření a načasování, občas z toho totiž jdou oči šejdrem a především s velmi slabým hráčem je až enormně obtížné vůbec udržet míček uvnitř hřiště. K tomu si připočtěte téměř bezchybné protivníky, kteří sice postrádají jakoukoliv herní kreativitu, ale nevynucená chyba v jejich slovníku neexistuje. A vzteky vykvedlaný ovladač je na světě. 

OD PÍKY

To se naštěstí postupem času zlepší. Tak jak se lepšíte vy jako hráči, spolu s vámi roste i váš vytvořený borec. V rámci tradičního režimu kariéry máte sice taktéž možnost převzít otěže kariéry někoho existujícího, to ale není taková zábava jako pilování vlastního nemehla. A to myslím smrtelně vážně, nově vytvořený hráč je totiž totální prkno, které je z celého žebříčku nejen nejneschopnější, ale i nejslabší, nejpomalejší a nejvyčerpanější. A dokud nevyděláte nějaké bodíky samotným hraním, nic se na tom nezmění.

Schopnosti budujete dvěma směry. Tím prvním je jakási šikovnost, schopnost trefovat jednotlivé druhy úderů tam, kam mají. K pilování těchto statistik slouží peníze, obyčejné dolary, které vyděláváte za postup v turnajích. Ještě důležitější jsou ale fyzické atributy, do kterých investujete zkušenostní bodíky vydělané samotnou hrou a tréninkem. Peníze k ruce z počátku máte, můžete tedy celkem solidně zpřesnit forehand a z voleje udělat mocnou zbraň, dokud si ale mocně nezatrénujete a neodehrajete desítku zápasů, bude se váš vytvořený borec/borkyně plahočit po kurtu jako malomocný bez schopnosti pořádně říznout do míče. Na konci vývoje naopak úplně chybí tradiční mechanismus specializace, nic vám tak nebrání během pár let vytvořit po všech stránkách dokonalého, nevyčerpatelného řezníka, který usprintuje, umlátí a vyesuje kohokoliv.

ROZPUK

Pořádná zábava začíná vlastně až v momentě, kdy zvládnete pár turnajů, vyděláte bodíky, ze svého neumětela vysocháte slušného tenistu a začnete labužnicky obrážet turnaje po celém světě. V ten moment se totiž naplno projeví kouzlo komunitní složky, kterou se pyšnil už první díl. Téměř každý zápas, každou výměnu, si užíváte obsahu, který pro vás vytvořil jiný hráč. Jako nováček objíždíte turnaje Futures v uvěřitelných lokacích, jako Čech jsem tak vymetal kurty v Drážďanech, Prostějově nebo Bratislavě. Následně se přesouváte na Challengery do Birminghamu a Marseille, turnaje World ve světových metropolích a samotnou třešničkou jsou samozřejmě Grandslamy v čele s licencovaným Australian Open.

Kariérní režim je navíc velmi slušně zpracovaný

To vše probíhá na nekonečné zásobě od základu vytvořených hřišť s reálnými reklamami, tvůrci tak velmi důmyslně obchází velmi akutní nedostatek jakéhokoliv licencovaného obsahu (vyjma zmíněného australského turnaje a všeho spojeného s Rafaelem Nadalem). Kariérní režim je navíc velmi slušně zpracovaný, správa kalendáře je zábavná, roli hraje i vyčerpání, forma, cestování a náklady na něj, reputace hráče nebo například tiskové konference. Když k tomu připočteme, že si z komunitního hubu můžete stáhnout balíček velmi zdařile vytvořených 128 nejlepších hráčů ATP nebo WTA a začít kariéru s nimi, z rovnice nám vychází naprosto neobyčejně obsahově nabitý režim. 

KDE SE STALA CHYBA

Všechno to sice zní moc fajn, problémy ale tkví v samotném zpracování. I přes pompézní nabídku obsahu pramenící z chytrého přesouvání zodpovědnosti na komunitu je na hře bolestivě vidět velmi nízký rozpočet. Prezentace a menu ještě celkem ujdou a nabídky jsou příjemně přehledné, hra dokonce nabízí na poměry tenisových her celkem stravitelný popový soundtrack (který čítá zhruba čtyři skladby, ale budiž) a i ambientní zvuky a “dabing” jsou na slušné úrovni. Technicky ale hra vyloženě strádá. Grafika je notně zastaralá a ohyzdná, modely postav jsou podivně rozmazané a zubaté, animace čas od času vypadají působivě, většinou jsou ale tuhé, prkenné a velmi špatně na sebe navazují. 

Prostředí jsou naprosto mrtvá, bez animací, postrádají detaily. Kde je doklouzávání k míčkům na antuce? Kde jsou stopy a oranžové obláčky, které tento charakteristický povrch přináší? Proč je vlastně antuka (a tráva) tvořena tak neuvěřitelně odpornou, neměnnou, pestrobarevnou texturou? No, protože na nic lepšího zřejmě nezbyly peníze. Škoda.

AO Tennis 2 

A tím se obratem dostáváme k poslednímu technickému problému. Pomiňme celkem dlouhé načítací obrazovky (v případě testované verze pro Xbox One X) a ztepejme umělou inteligenci, která je… tuhá, suchá a bez chuti. V zásadě nekiksuje, jen výjimečně se rozhodne, že snadný míček prostě neodehraje. Neumí ale nic zajímavého vymyslet, jen tupě vrací na druhou stranu s chirurgickou přesností, čas od času se přižene na síť a nedá vám šaci. Naopak pokud vy namaršujete na volej, neumí si s tím počítač dost dobře poradit a pokud se vám povede trefit dobrý míč - těžší než se může zdát - máte vyhráno. Úplnou katastrofou je proto čtyřhra, která je hotovou plejádou haluzí a neuvěřitelných výmyslů AI hrající na síti.

NAŠLÁPNUTO

AO Tennis 2 bych tuze chtěl vychválit do nebes a do kapsičky od kalhot mu k záložnímu tenisáku narafičit i pětkové hodnocení, ale nemůžu. Skvělé nápady, příjemnou licenci Australian Open, obrovské možnosti obsahu, dobře zpracovanou kariéru a například i licencovanou dvojici češek Plíšková - Vondroušová sráží nekompromisně k zemi tristní technická úroveň hry. Zápasy nejsou vyloženě hrozné, k eleganci několikrát zmiňovaného, devět (!) let starého Top Spin 4 jim ale pořád velká dávka finesy chybí. A grafika zase připomíná začátek předchozí generace konzolí. 

Potenciál tady ale je. Nezbývá nic jiného, než být zvědavý na trojku.

AO Tennis 2
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Podstatně lepší než konkurence, k dokonalosti má ale stále daleko. Zatím je AO Tennis někde na půl cesty

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme

Váš tým Hrej.cz