Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad

Válka je strašná. Jestli si někdo pamatuje tu klaustrofobickou disciplínu v Pevnosti Boyard, kde musel soutěžící lézt úzkou průhlednou rourou, tak si ji představte začerněnou a s úzkým hledím a pomyslně si do ní sedněte. Budete se cítit jako já při řízení tanku v Red Orchestře 2: Heroes of Stalingrad. Klidně se s ním i rozjeďte. Vnímejte ten drncavý pohyb, čmuchejte kolomaz, poslouchejte ono hrozivé dunění kulometných hnízd tam někde venku. Jak by vám bylo, kdyby ta černá těsná roura schytala přímý zásah? Anebo co kdyby se to stalo vašemu kolegovi a vy byste museli zakrváceným interiérem přesednout na jeho místo? Nová Red Orchestra je v tomhle splněným snem nás všech, kteří opravdovou válku nikdy nezažili achtějí si na ni jenom hrát. Svou syrovostí a seriozním přístupem k realitě je takřka výukovým softwarem. Tahle multiplayerová rekonstrukce operace Barbarossa učí lidi, že nejlepší válka je ta, která řinčí a sténá už jen pro zábavu.

Tohle je válka

Jestliže u čistě multiplayerových FPS často hledáme slova pro popis svých pocitů jako je strach, zodpovědnost a vnímání virtuální bolesti, protože většina onlinovek předkládá masakr odlehčeným arkádovým stylem, tak Red Orchestra 2 umí tyhle pocity vyvolat snadněji, než vlažné kakao ranní úklid . Ne snad tím, že je až pedantská v dobových reáliích, že Němci i Rusové oblékají přesné dobové uniformy pro léto i zimu, že při střílení na dálku musíte uvažovat balistiku a že dokonce slyšíte, jak tanky řadí kvalty. Ne, nová Red Orchestra je dobrá v tom, že je stejně syrová, nebo možná ještě syrovější, než její pět let stará předchůdkyně. A to něco znamená. Tahle hra není pro každého a rozhodně se nikomu nehodlá přizpůsobovat. Jestli si v ní chcete počínat jako divoký skaut na Křivoklátě, počítejte s tím, že si ji užijete hlavně ve frontách na respawn. Někteří dobrovolníci z Call of Duty tam hrají na kytaru.

Red Orchestra je totiž skutečně jednou z posledních hardcore her,  pakliže tedy „hardcore FPS" znamená dostat kulku jenom proto, že už vás nebavilo čupět dvě minuty za sudem a sniper v okně nebyl vidět. Red Orchestra umí být infarktová v každé chvíli. Nutí člověka trpět společně se svým virtuálním brancem. Zatínáte zuby, když prozrazujete pozici nepřesným výstřelem, rvete jako pštros čelo do sněhu, když se plížíte labyrintem stalingradského náměstí... Ten svíravý pocit neodvratné zkázy společného těla i duše je v Red Orchestře všudypřítomný. A to i ve chvílích, kdy se cítíte bezpeční, krytí, zkrátka v provizorní pohodě jakou jen válečná fronta dokáže poskytnout. Ani metr čtvereční není v téhle hře bezpečný. Tak jako v opravdové válce.

Prostředí z dobrého dokumentu

Red Orchestra 2 rozhodně nezjemnila svoji prapůvodní náturu a hru pro masy z ní nedělá ani pár nových "mainstreamových" detailů jako je například volitelná možnost automatického dobíjení nebo odhalení pozice toho, kdo vás zastřelil. Když už jsme u těch novinek, pokračujme dál. Co během pěti let práce autoři z Tripwire ve hře změnili? Celkovou geografii konfliktu ne, oba díly sledují události na východní frontě, akorát že ten druhý už si výlučně všímá dění kolem Stalingradu mezi červencem 1942 a únorem 1943. To je důležité, detailnějšímu zasazení děje totiž odpovídá i zbrusu nový singleplayer ve stylu skirmish soubojů s německou a sovětskou kampaní. Hra pro jednoho hráče najednou působí mnohem velkoryseji a propracovaněji než ta stará. Je tmelena vždy velmi stylovými předělovými scénami a má dokumentárně vyprávěný příběh. Nicméně nakonec je ale zase pojata jen jako trénink a seznamka se všemi funkcemi hry. Velmi tupé AI totiž hráči opět nedovolí, aby u singleplayeru Red Orchestry setrval déle, než pár nutných hodin. To není výtka, singleplayer je u této hry prostě jen volitelný bonus.

To, co ale singleplayer každopádně splňuje na jedničku, je představení nových map, později hratelných právě v onlinu. Není jich sice v základu tolik jako v první Orchestře, řekl bych tak deset proti šestnácti, ale kvalita zde bohatě nahrazuje kvantitu. Mapy jsou dostatečně velké na to, abyste si je nezapamatovali ani po několika hodinách opakovaného hraní a jejich design? Ten je fantastický. Všechna prostředí jsou naprosto ideálně vypracována pro týmové bitky, dokonale podporují válečný feeling, veškerá architektura vypadá přesně tak, jak ji znáte z dobových fotek a vše lze využít ve svůj prospěch v boji stejně, jako to dělali opravdoví vojáci. Každičký metr válečné zóny tu má svůj význam. Čtyřiašedesát lidí, kteří se vlezou na jeden server, mohou prozkoumat každý dům, každou barabizna, každý výkop a tunel a v nich najít potřebné útočiště. Boj v ulicích zničené země je v druhé Red Orchestře zkrátka maximálně autentický. Ať už na mapě města, sýpky, železniční stanice, kasáren, bytovkové čtvrti či spálené vesnice. Vybere si každý.

Nesnesitelná těžkost krytí

Pro pohyb v proděravělé válečné zóně budete hojně používat novou funkci hry v podobě intuitivního přeskakování menších překážek. Je to dobrá věc. Dělá z Red Orchestry takový malý a velmi ladný parkur, ještě nikdy nebylo tak snadné přelézt ve válečné hře plot, římsu, nebo vyskočit z  okna. Co se však vůbec nepovedlo a co bohužel s překážkami také souvisí, je nový systém krytí. Tripwire sice ponechali i klasické schéma vyklánění zpoza rohů, ale nová funkce, kdy se jedním tlačítkem doslova přisajete k překážce a pak přes ni můžete střílet buď naslepo anebo s vykouknutím, trpí častými chybami. Je stejně nepohodlná jako v betě. Nejen, že v zafixované poloze zbraň koliduje s překážkou a "nadskakuje" si nad ni, ale především se člověk zapomíná barikád pouštět ve chvílích, kdy se potřebuje rychle přesunout jinam. Znáte to, stres ke klávesnici nepatří a osobně jsem mnohokrát zemřel objímajíc plot jenom proto, že jsem si zavčas nevzpomněl, že se musím pustit.

Zaplaťte si za betatest

Red Orchestra je nová i co se týče dvou doplňkových herních módů. O nich se zmiňuji jen stručně a jakoby na konec, protože nejde o nic zázračného, celá hra totiž pochopitelně stojí opět na známém Territory. V rámci informační kompletnosti ale zmiňme, že se ve hře nově objevuje mód Firefight, což je v podstatě týmový deathmatch a také Countdown, kde hráč plní časově omezené cíle a podle úspěšnosti je mu dovolen respawn. V oblíbenosti však stále suverénně vede Territory.

Nová je hra také ve všemožných statistikách a žebříčcích. Nyní se můžete kochat svými úspěchy skrz různé medaile, hodnosti, achievementy a statusy, ale tyhle drobnosti zmiňuji hlavně proto, že nefungují. Ano, je to tak, A dobře napovídají, v jakém stavu Red Orchestra vlastně momentálně je. Ve špatném. To, že se už prodává, totiž  neznamená, že je na prodej připravena.  Naopak, hra má v současnosti víc problémů než je bublin v sifonu Tripwire jen v podstatě prodloužili veřejný betatest, tentokrát už za peníze. Red Orchestra 2 je nyní velmi nestabilní, neukládá zkušenosti, nerefreshuje servery, vypadává jí zvuk i textury a nakonec se vám může stát, že se uprostřed bitvy ocitnete v mapě úplně sami.

Ta ta ta takhle se to trhá

Stejně špatná je i celková optimalizace grafického výkonu. Ačkoliv RO2 rozhodně není grafickou špičkou, brzy vám začnou švidrat oči z katastrofálního frameratu, kterým oplývá. Ten se neváhá propadat i pod dvacet snímků zavteřinu a to na jakékoliv nastavení. Na to, že je Red Orchestra tvořena čistě pro PC, běhá zatím hodně tragicky.

A to se Tripwire v tiskových prohlášeních chlubili takovými perličkami jako průstřelností materiálů. Ne, vážení. Na tyhle věci Unreal engine rozhodně není zavedený. Samozřejmě se mi líbí realisticky padající nástěnné hodiny nebo zmasakrované trupy vojáků po bombardování, ale nemohu říct, že by mě po technické stránce Red Orchestra 2 něčím zaujala a že by tak odpovídala svému realistickému zaměření. Skrz dřevěný plot do mě pálili několikrát a vždycky jsem se na něj mohl spolehnout...

Tyhle nedostatky jsou ale nakonec úplnou prkotinou. Ve srovnání s celkovou kondicí hry si jich nebudete všímat, protože rozpracovanost Red Orchestry 2 skutečně přehluší vše ostatní. Ono poslat hru do betatestu a pak ji vydat zase v téměř nehratelném stavu, je opravdové umění. Jenže takový už je dnešní byznys. Red Orchestra 2 je prima zboží, které zatím doručuje Zvířecí detektiv, protože tak velí současná vydavatelská politika. Možná za pár měsíců, až Tripwire vyladí techniku, vylepší systém krytí a mimochodem třeba i donutí rozpohybovat dosud velmi otravné kempery, pak bude mít Red Orchestra 2 nárok na maximální hodnocení. Ale to už my budeme recenzovat jiné hry.