Hellgate: London Recenze Hellgate: London

Hellgate: London

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

8. 11. 2007 23:54 21
Reklama

Nikdy jsem se neřadil mezi fanoušky RPG. Sice jsem se jim nevyhýbal, ale šílenství kolem kterékoliv hry, jež se řadila do této škatulky, mi většinou přišlo naprosto scestné. Nějaké opečovávání party hrdinů, shánění vybavení v těch nejvíce zapadlých bednách tajuplného fantasy světa a v dávných dobách ještě kreslení mapek na čtverečkované papíry mi sice na první pohled velice imponovalo, ale abych se do něčeho takového sám pustil, na to jsem zkrátka neměl koule. První hrou, která tuto bariéru prolomila (pokud troufale opomenu Fallout 1&2) byl první díl úžasné série Knights of the Old Republic. Nešlo jen o to, že je univerzum Hvězdných válek dostatečně atraktivní samo o sobě. Tím hlavním motivem bylo prostě to, že šlo o něco jiného, než o donekonečna napodobované fantasy. Ale od té doby uplynulo už spousta vody, a že by se objevil nějaký převratný titul hodný zaznamenání, se říct rozhodně nedá. A do toho přichází hra, která si klade nemalé cíle – pokračovat v dobré tradici prvního a druhého dílu série Diablo. Oproti ostatním hrám, které se orientují na online režim, má Hellgate: London jednu podstatnou výhodu. Obsahuje jak single, tak multiplayer část a obě jsou obsahově naprosto rovnocenné. Pokud však dychtíte po informacích o online hře, musíte vyčkat zítřejšího speciálního článku. Nyní se budeme zabývat jen a pouze single-playerem.

Klepání na pekelnou bránu

Lidstvo v roce 2038 už dočista zapomnělo na duchovní aspekt života. Přemíra materiálna zaslepila desítkám milionů lidí na celém světě oči. A někomu se to už přestalo líbit. Tím někým byl samotný vládce pekla. Starodávné proroctví došlo svého naplnění a na celé Zemi se začaly otevírat portály, kterými proudily do naší reality pekelné bytosti. Nebylo proti nim žádné obrany. Pozemské zbraně nezabíraly, chemické i atomové útoky byly naprosto neúčinné a jakékoliv pokusy o zničení oněch bran vyšly na prázdno. Vypadalo to, že s lidskou rasou a vůbec s celou naší realitou je jednou provždy konec. Jenže právě v době, kdy se i ti největší optimisté pomalu začínali připravovat na jistou smrt svitl plamínek naděje. Neplál nijak výrazně, ale dle rčení „v naprosté tmě i jiskra září“ začal nabírat na síle. Poslední přeživší se uchýlili ke znalostem svých praotců, kteří uchovávali staré tajemství jak bojovat s démony. Jejich útočištěm se stala podzemní síť pod Londýnem – poslední „svobodné“ místo lidského pokolení. Příběh to sice není nijak extrémně originální, ale je dostatečně silný na to, abyste nad ním pouze nemávli rukou. A když už se tedy na příběh vybodnete, tak budete expit ve spoustě questů.

 

Hellgate: London
i Zdroj: Hrej.cz

Pokud jste hráli Diablo, tak vám bude systém náhodného generování jednotlivých lokací důvěrně známý. Nováčkům musí stačit to, že se při každém novém spuštění jednotlivé instance obměňují. Neznamená to ale, že byste pokaždé spustili naprosto odlišnou hru. Pouze někde přibude místnost, tahle chodba bude kratší/delší než posledně nebo se budou schody kroutit doleva místo doprava. Naopak co determinuje, jakým stylem hru projdete, je výběr postavy. Skoro v každém propagačním videu jsme viděli Hellgate: London z pohledu první osoby. Ovšem z celkového počtu šesti možných povolání má pouze jedna jediná v základní výbavě střelnou zbraň. Pro některá povolání je dokonce využívání střelných zbraní naprosté tabu. To ovšem není zápor. Na své si totiž přijdou obě skupiny hráčů – jak ti, kteří si budou chtít hrou projít stylem hráče FPS, tak ti, kteří nejraději svému hrdinovi nahlížejí přes rameno. Neexistuje tu znevýhodnění hráčů, tak časté z her typu Ultima Online, ve kterých si bojovník proti kouzelníkovi na pokročilejší úrovni ani neškrtl. Zkrátka a jednoduše, hráč s mečem naporcuje nepřátelské zombie se stejnou efektivitou, jako z nich hráč s elektrickou puškou udělá voňavý steak (zmutovaný, samo).

Přestup na linku A

Kulisa londýnského metra je nejen úžasně atmosférická, ale zároveň díky ní odpadá problém s dopravou do jiných lokací a tím pádem i nahrávání rozlehlých map. Vždy když se chcete přesunout jinam, najdete příslušný spojovací koridor (vypadá trochu jako zmenšenina hvězdné brány) a počkat, až se nahraje další kus herního světa. Lokací, ve kterých si můžete od neustálých bojů na chvíli odpočinout a třeba si nakoupit nové vybavení (což je mimochodem vcelku zbytečné, protože při vašem putování naleznete klidně třikrát, až čtyřikrát lepší věci, než jaké si můžete koupit u kteréhokoliv obchodníka), vylepšit si stávající zbraň zasazením modifikací, které naleznete roztroušené na nejrůznějších místech nebo ji třeba obohatit o atribut s přívlastkem legendární (který je sice děsně drahý, ale také děsivě účinný). Důležitým prvkem jsou samozřejmě ostatní lidé, které potkáte právě v těchto stanicích a od nichž můžete dostat nějaký ten quest, díky kterému si můžete vydělat nějaký ten chechták či poskočit o úroveň výš. Samozřejmě se můžete na doprovodné úkoly vykašlat a sledovat pouze hlavní příběhovou linku. Tím pádem ale přijdete zhruba o devadesát procent zábavy, protože ačkoliv variabilita questů není příliš vysoká (ze začátku se budete setkávat prakticky pouze s nejrůznějšími variacemi na „vymlať deset nepřátel“), tak jejich prázdnotu nebudete, vzhledem k celkovému rychlému tempu hraní příliš vnímat.

 

Hellgate: London
i Zdroj: Hrej.cz

Velikým překvapením pro mě byly hardwarové nároky a to hned v obou směrech. Je sice pravda, že pokud si chcete Hellgate: London užít na plné detaily a zkrátka se všemi serepetičkami, od maximálního vyhlazování hran počínaje, super-realistickými stíny konče, tak prostě budete muset rozbít prasátko a upalovat pro nejnovější high-endovou sestavu. Pokud vám ale na nějakém tom polygonu nesejde a je vám jedno, že tahle a tamta textura jaksi postrádá hloubku, vystačíte si i se starší sestavou bez jediného cuknutí (kromě olbřímích explozí, které cukají naprosto na všem a autorům se to nepovedlo opravit ani v prvním patchi).

Ukončete výstup a nástup

To oč tu ale běží, je hratelnost, a ta je vpravdě skvělá. Pokud jste hráli Diablo 2, víte, o čem mluvím. Nezřídka se vám stane, že si sednete k počítači na chviličku, abyste dodělali jeden quest, který vám děla neplechu v jinak čistém listě dokončených úkolů a zvednete se až ve tři ráno s blaženým pocitem (a tunou nesplněných questů k tomu). Learning curve, neboli čas potřebný k naučení základů, se měří nanejvýše v minutách a vzhledem k tomu, že strom schopností má pouhé čtyři větve, do kterých lze distribuovat pracně nabyté body, tak se zkrátka nemůžete utopit v komplexnosti. Neděste se ale, že by hra byla příliš jednoduchá – sice obhospodařujete jen čtyři schopnosti, ale rovněž si rozvíjíte i strom vlastností. Mezi ně patří jak jednoduché mlácení štítem (máte-li nějaký), tak vyvolání spřátelených démonů, kteří vám budou chvíli pomáhat kopat do nepřátelských zadků.

Hellgate: London je pro jednoho hráče naprosto vynikajícím titulem. Neobsahuje nic, co by vás rozčilovalo, naopak si zakládá na vysoce nastavené laťce hratelnosti a až na některé obzvlášť frustrující momenty z ní ani trochu neslevuje. Naprostá povinnost pro všechny, kteří si buď oblíbili Diablo 2, nebo prostě jen mají rádi akční RPG. A pro všechny ostatní se jedná minimálně o hru, hodnou bližšího zkoumání.

Hellgate: London
Windows PC

Verdikt

Pokus o převedení izometrického Diabla do 3D dopadl nadmíru dobře.Hellgate: London je naprosto brilantní akční RPG, které v současné době nemá v žánru konkurenci.

Co se nám líbí a nelíbí?

hratelnost, hratelnost, hratelnost!, grafická stránka, zábavnost, šest odlišných povolání, Londýn, variabilní nepřátelé a epičtí (čti obří) bossové
nevýrazná hudba, občas repetetivní obsah questů
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama