Undercover: Operation Wintersun
Máte schůzku s kamarádem, ale přijdete pozdě. Měli jste jít do kina, a tak si odvážně koupíte vstupenku na onen film a s omluvnými úsměvy vklouznete do sálu. Příběh je v plném proudu. "Hoří," vykřikuje legrační pán na obrazovce. "Mám zbraň a neváhám ji použít," mumlá jiný. Najdete svého kamaráda, strčíte do něj: "Tak vo čem to je? Nějaký blbý drámo, co?" Zděšeně se na vás podívá: "Znevažuješ hrůzy války? Chápeš, tohle neni sranda, lidi tam umíraj, trpěj!" Rychle se nadechnete, abyste něco řekli, ale pak se přece jen soustředíte na plátno. Nemáte pocit, že byste se zachovali nepřiměřeně situaci, ale máte pocit, že to tak cítí váš kamarád. Je možné, že na vás stejná filmová scéna působila zcela odlišně? Člověk, který vidí film od začátku, zná dobře postavy a soucítí s nimi. Náhodný kolemjdoucí vidí spíše věci ve tvaru lidí, nezná je a neví, proč by ho mělo zajímat jejich utrpení. A stejně jako hodnota filmu závisí z velké části na zajímavých postavách, hodnota hry zřejmě upadá, nemáme-li žádný citový vklad do jejích protagonistů. To se bohužel stalo v případě Operace Wintersun, špionážní adventury z druhé světové války.
Tři mušketýři
Dialogy však sestávají většinou jen ze suchých tvrzení nebo prázdných vět typu "Tajná místnost, jak zajímavé." Bát se obrovské superzbraně je velmi těžké, když se stráže před důležitou budovou nechají odlákat kamínky vystřelovanými gumou namotanou na páčku vyčuhující z auta, nebo dokonce rovnou spí. Ani intro nám neukazuje žádné opravdové lidské emoce, nebo pokus o vytvoření atmosféry. Udržet zájem o postup ve hře by bylo snad ještě možné, pokud by obsahovala pěkné puzzly nebo byla aspoň v nádherné grafice. Grafika je však typicky průměrná, nezaujme ani neznechutí, ovládání je point and click. A puzzly, to je celá další kapitola.
Hra pro materialisty
Hádanky by ostatně nebyly tak strašné, kdyby měl člověk pocit, že jejich řešením něčemu pomáhá. Na již zmiňovaném začátku hry se nám hned dvakrát za sebou stane, že sotva nalezneme řešení situace, ve které se nacházíme, buďto vůbec nepomůže, nebo někdo řekne, že je čas jít jinam. Hráč je tak ochuzen o onu třešničku na dortu, vychutnání si úspěchu a má pocit, že jeho snaha je stejně k ničemu. Kromě toho se kolem neustále motá ten profesionální špion, který prohlašuje, že hned přijde s řešením situace, což se samozřejmě nikdy nestane. To, co by mělo být zábavné, tedy řešení hádanek, se naopak stává utrpením, za které vás nikdo neodmění. Opravdu, proč hrát takovou hru? Snad jen, pokud jsme nehráli žádnou jinou, nebo máme jemně úchylnou lásku k adventurám.
Verdikt
Hra pro fanoušky adventurních hádanek, kteří nepotřebují zajímavý příběh, nebo pro někoho, kdo má absťák po druhé světové.
