Name: Culpa Innata
Item: Culpa Innata
Rating: 7
Author: Jana Luhanová

Reklama

Phoenix Wallis je mírová pracovnice. Míroví pracovníci nahrazují v Unii policii. Ve svých šedivých uniformách řeší většinou jen nedorozumění a drobné přečiny. Občané Unie jsou málokdy natolik zoufalí, aby se pokusili porušit zákon. Nemají také proč! Adrianopolis, kde Phoenix působí, je dokáže zabavit tisícerým způsobem. Nakupováním v Pyramidě, kde je vzduch celoročně oteplovaný a naplněn radostnými chemikáliemi, takže se občanům po vstupu do špičaté monstr-stavby zvedne nálada. Sledováním exotických tanců v luxusních podnicích, nebo, mají-li špatný vkus, vysedáváním v malých kavárnách, kde se pouští stará hudba z dob, kdy ještě Unie neexistovala. Kapitalismus je přiznaným zákonem. Stane-li se občas něco vážnějšího, většinou za to stejně mohou utečenci ze Vzbouřených států, Indie, Číny, Ruska, nebo dalších. Vražda se neudála už mnoho let.

Vasilij Bogdanov, občan Unie, se vydal na obchodní cestu do Ruska. Za chladného večera vyšel ven, prošel se sem, tam, ráno byl nalezen mrtev. Vedoucí Mírových služeb okamžitě povolala Phoenix, aby se na případ podívala. Unie musí světu ukázat, že nebude tolerovat vraždu občana, třeba za hranicemi státu. A s tímto úkolem převezmete hlavní hrdinku pod své velení.

Lepší než mluvit do zdi

Culpa Innata je v současné adventurní konkurenci jedinečnou hrou. Hlavní prvek, jímž se liší od svých bratříčků a sestřiček, je realističnost. Většinu herního času strávíte mluvením s lidmi, kteří mrtvého znali. Dialogy jsou nelineární, situace se vyvíjí podle toho, na co se zeptáte. Zákon Unie dovoluje vyslýchat každou bytostí jen jednou denně, aby kvůli vyšetřování zločinu nezanedbala své každodenní povinnosti. Nepodaří-li se vám tedy z dotyčného vytáhnout důležité informace, nebo jste ho špatně odhadli a kladete nevhodné otázky, vrátit se můžete až druhý den. Různí hráči proto řeší herní zápletku v jiné časové posloupnosti, protože jeden vytáhl ze svědka podstatnou informaci dříve než druhý. Systém jednoho rozhovoru za den by se mohl zdát frustrující, kdyby jinak ve hře nebylo co dělat, většinou však má Phoenix více želízek v ohni, a kdyby ani to ne, může se sejít se svou kamarádkou nad sklenicí nadlehčujícího nápoje a probrat sexuální partnery, nebo, nedej bože, vývoj případu. Nelineárnost rozhovorů a jejich omezení nám berou jistotu známou z ostatních her, kde projedeme několik naskriptovaných možností a je jasné, že se tu už nic nedozvíme. To navozuje určité napětí a úctu k herním postavám, protože nepůsobí jen jako nástroje, které nám mají dodat určitou informaci, jsou mnohem blíže k záhadnosti, jakou na nás působí živí lidé. Mění se, mluví s námi průběžně v různých situací a nemáme žádnou možnost, jak si ověřit, jestli nám lžou nebo mluví pravdu.

Lepší než loutkové divadlo

Bylo by jistě nudné dlouze mluvit s oživlými klišé, postavy jsou ale dobře napsané a dialogy působí reálně. Pomalu tak poznáváte, co byl mrtvý zač, odkrýváte jeho zvyky, povahu a obchody, doufáte, že se vám začne rýsovat, kdo by ho mohl zavraždit. Jednou za čas podáte hlášení své nadřízené, kterou můžete požádat o povolení předvolat některé neposlušné svědky k výslechu na stanici. Výslechy jsou totiž další část Phoenixina povolání. Pokud zrovna nemluvíte s nikým k případu, provedete čas od času výslech uprchlíka ze Vzbouřených států, který žádá o azyl. Uprchlík odpovídá na otázky, vy sledujete jeho tep a detektor lži, vzpomínáte na Blade Runnera a detekci replikantů. Podle výsledku obdrží pak uprchlík index důvěryhodnosti, což je číslo, na němž například závisí, které práce je mu povoleno vykonávat. Pokud je faktů, které jsou neslučitelné s životním stylem v Unii, moc, odešlete vzbouřence zpátky do akademie, kde dostane druhou šanci přiučit se něco o Unii, litovat svých špatných činů, nebo se prostě jen stát silnějším, aby jeho nevyrovnaná povaha nepředstavovala nebezpečí pro systém. Hráč je tak svědkem různých životních příběhů, vidí lidi lhát, aby se dostali z hrozné situace ve svých domovských státech, a stává se tím, kdo je nelítostně vrací zpátky. Charakter hrdinky, za kterou hrajete, je vůbec pozoruhodný. Vyrostla v Unii, jako sirotek je jí vděčná za výchovu a domov, dýchá její kapitalistickou kulturou a pravidly, s naprostou samozřejmostí pronáší poznámky, nad kterými se člověk z našeho kulturního prostředí pozastaví. Vytváří tak zajímavé napětí mezi hráčem a postavou, jež neztrácí svou osobitost, přestože je pohybována pomocí myši někým jiným. Jistě to ale neznamená, že by se s ní hráč nemohl sžít, Phoenix je chytrá dívka a má i určité sympatické problémy s unijním životním stylem.

Lepší než Orwell?

Příjemné je, že naproti očekáváním četbou poučených hráčů Phoneix neučiní onen Koperníkovský obrat a zůstane spokojená s vládnoucím systémem po celý herní čas. Otázka je, nestane-li se tak v druhém dílu. Ach ano. V poslední době se rozmohla móda dělat hry formou seriálu a i když Culpa není ten případ, některé prvky výrazně nahrávají myšlence na pokračování. Kromě vraždy se totiž rozjede ještě druhá dějová linie, točící se kolem hackerů, kteří nabourávají unijní elektronické sítě. Tato linie malinko připomíná objevení "druhého světa" v The Longest Journey. Je otázka, nakolik to hře pomáhá. Jen velmi málo her se odváží nezamotat do svého příběhu něco velikého, mocného a tajného, takže hráče už těžko takový scénář překvapí, naopak ho může lehce znechutit, jako něco, co zažil už tisíckrát a nepotřebuje znovu. Na druhou stranu je tato linie poměrně dobře zpracovaná a nezasahuje příliš do hlavního příběhu. Její hlavní nedostatek je, že zůstává nerozřešená a nevysvětlená. To pak v hráči vyvolává zklamání a pocit, že byl podveden, protože bude muset na závěr čekat několik let a koupit si další hru, vyjde-li vůbec.

Lepší než Hollywood

Nebyla by to adventura, aby nepřišla řeč na puzzly. Ty tady jsou zastoupeny v rozumné míře a necpou se do míst, kam nepatří. To je dobrá zpráva pro všechny, které už nebaví tisíc věcí v inventáři a bláznivé kombinace kopí, čajové lžičky a rybářského prutu. Hra mi několikrát spadla, do cesty se připletlo i několik buggů, to by ale snad šlo vyřešit patchem. Každopádně doporučuji čas od času hru preventivně uložit, protože nemá autosave. Na závěr se zmiňme ještě o grafice. Vypadá poněkud zastarale, ale jakmile se člověk trochu vžije do příběhu, zapomene na to. Pomohou skvělé modely obličejů, které vidíme při dialozích. Vypadají velmi opravdově, dokonce snad opravdověji, než umělostí zářící tváře Hollywoodských herců a hereček. Uvidíte, nebude to trvat dlouho a přistihnete se, jak na mapě pražského metra hledáte Pyramid station.

Verdikt

Vezměte z knihovny 451° Farenheita nebo 1984, přimíchejte stařičkou adventuru Blade Runner a The Longest Journey, nakrájejte je na malé kousky, smíchejte, přeceďte a okořeňte každodenností. Spokojeni? Pokud ano, budete i s Culpou.