Aquaria

V roce, kdy herní nezávislou scénou lomcovalo buzzword "explorativní", měli důvod k radosti všichni, kdo virtuální světy raději objevují, než ničí. Do kategorie objevitelských her spadá samozřejmě původní senzace Knytt ještě z konce roku minulého (letos mu vyšlo oceňované pokračování), ale stejně tak třeba až-na-střechu-komerční Super Mario Galaxy; co na tom, že v něm čas od času pocucháte krunýř nějaké té želvě. Kdy naposledy jste ale hráli hru z podmořských končin, kde medúzy a jim podobná havěť dávají dobrou noc? Ecco the Dolphin, říkáte? Fish Fillets? Endless Ocean? Tak to si tedy koukejte trhnout ploutví a nebořte recenzentovi jeho oslí můstky — Aquaria si bere inspiraci, kde se jí zachce, ale zůstává výsostně unikátní záležitostí s mořskou pseudopannou v hlavní roli. Co je na hře možná nejpozoruhodnější: stojí za ní dva lidé, kteří byli s to dotáhnout projekt do konce v rozmezí dvou let. Pokud si Aquarii koupíte (k čemuž vám dopomáhej následující text), "osobně" vám oba na konci instalace poděkují. A pokud jste sami nezávislí vývojáři a chytáte se teď za nos, že vám se projekty vždycky rozpadnou pod rukama, roztáhnou jako řídké těsto po všech koutech internetové kuchyně... děláte jenom správně.

K čertu ale s tím, kdo za touhle krásou stojí: Aquaria dokáže člověka okouzlit na první pohled a také se na první pohled liší od titulů, které jsme si vyjmenovali jako kolegy a teoretické inspirační zdroje. Není logickým rychlíkem, ani mírumilovnou podmořskou túrou — jádro navenek roztomiloučké hry skrývá akční hratelnost s lehkými odbočkami k adventurním zásekům. Přebíráte vládu nad Naijou, bytostí pátrající po svém původu v živých hlubinách oceánu. Levým tlačítkem myši plavete, pravým obstaráte ten zbytek. Tím zbytkem pak může být jednak prachobyčejné metání podmořských fireballů, jednak zpěv. Naija je talentovaná siréna a skrze jednoduchý systém tónů dokáže celkem rafinovaně čarovat: tu si přitáhne nedaleký balvan, tu nechá rozkvést květinu, onde se promění ve své drsnější já, aby kolem sebe dštila zkázu. V tu chvíli bohužel začínají problémy.

Faster, mermaid! Kill! Kill!

Byla řeč o hráčích, kteří raději objevují, než ničí (respektive už se jim neustálé ničení přejídá). V Aquarii najdou svět plný poezie, pestrých barev i nápadů, jen aby je autoři zahnali do kouta nelidsky nastavenou obtížností. Herní prostor tvoří pospojované tunely a jeskyně přetékající faunou i flórou, z nichž valná většina je bůhvíproč k Naije nepřátelská. Explorativní? Zapomeňte! Fronty krvežíznivých bestií vás při každém tempu budou dloubat do žáber a nutit vás se nezastavovat, nekochat, nevzdychat nad krásou chaluhového lesa nebo mít čas na strach hluboko v temnotách zapomenutých propastí. Ve chvíli, kdy po vás přerozkošný mořský koník metne vlnu smrtících záblesků, už jen bezmocně pokrčíte rameny a v horším případě hru rovnou znechuceně vypnete.

Ne snad, že by akční složka nebyla zábavná, střílení na všechny strany je ve spojení s plaváním divoká jízda a souboje s bossy patří mezi to nápaditější, co v tomhle žánru můžete potkat. Jen všechny ty bouchance a mírumilovné rybičky břichem vzhůru, které pobijete v rámci líté likvidace nepřátel, nějak vůbec nejdou k jinak velice meditativnímu ladění hry. Báli se snad pánové autoři, že nás nebude bavit proplouvat jejich výtvorem bez jediného bum prásk? Hra přitom nabízí další alternativy, jak se dole pod vodou zabavit: v první řadě vaření. Na svých podvodních cestách totiž Naija sbírá různě poschovávané recepty na samé dobroty — koláč z krabích vajec a rybího tuku, například! Tyhle laskominy (kterých je ve hře snad tuna (tuna jako jednotka hmotnosti, ne tuňák, pozn. Úřad pro srozumitelnost herních recenzí)) pak zvedají různé atributy jako rychlost plavání nebo sílu útoku. Škoda jen, že nelze navařit pudink, co by usmířil všechny podmořské bytosti. All we are saaaying...

...dejte šanci vírům

Stesk, že i v takhle pohádkovém světě vítězí zas a znovu hrubá síla, je tím větší, čím víc toho hra obsahuje. A vězte, že Aquaria je — i na komerční poměry — víc než obrovská. Proplout ji skrznaskrz chce spoustu času a trpělivosti, protože krom neustálého kydlení znovu se objevujících medúz & spol. vás zpomalí hlavně nepříliš praktická mapa a pitomě rozstrkané body na ukládání pozice. Autorům, kteří prokázali maximální pevnost v kramflecích technického a výtvarného zpracování, evidentně chyběl někdo třetí do party, pragmatik se schopností rozlišit, co skutečně funguje a co ani trochu. Takže zatímco někomu možná bloudění v tunelech přecpaných skrytými bonusy připomene staré dobré časy, kdy hry člověku nedaly zadarmo ani ň, současný hráč bude na spoustě míst frustrován do aleluja. A věřte mi, že dávat naštvané quit v něčem takhle líbezném je dvojnásobná prohra — pro hráče i vývojáře.

Jenže v roce, kdy mezi nominacemi na nejlepší hru sotva najdete titul bez vojenských mundúrů, jsme shovívaví ke každému, kdo se bez nich obejde. Aquaria je sice nakonec zase jen střílečka, ale střílí se tu uprostřed světa, jaký si jen tak nespletete. A když už vám konečně tu vteřinu klidu na vydechnutí dá — uvidíte a zažijete něco svým způsobem zázračného. Šest stovek je potom víc než férová cena.