Zlatá střední cesta
Internetoví uživatelé, zejména ti patřící do blogosféry a k MMORPG komunitám mají patent na jednu zásadní věc: vytváření slovních novotvarů a upravování smyslu slov a jejich následné zavedení a zevšednění v debatách normálních lidí. Kolikrát mě například překvapí, když jeden kolega z Lidových novin v přímé řeči řekne: „Takže to pak bylo ouned.“ Pro jiné příklady nemusíme chodit daleko: camping, farming, griefing, grinding, raiding, noob nebo zkratky ATM, BRB, CR, PWND, STFU a tak dále. Lingvisti celého světa musí být ve svých kancelářích vysloveně nadšení, když se jim v krátkém časovém úseku několika let urodilo tolik nových slov, která si zaslouží kategorizaci a začlenění do slovníků. Tolik materiálu! Jazyk se vyvíjí! Nová generace vymýšlí nová slova! Hurá, máme zase práci! Pamatuji si, že ještě za vydávání krátkožijícího CD časopisu Kelt měla jedna pracovnice na Ústavu pro jazyk český vysloveně radost, že jí Cdčko dáváme: „Ale chlapci, tolik zajímavých nových slov! Jen nám to dál posílejte!“
A nyní nám přibylo nové slovo: mid-gamer. Anebo spojení midcore gamer. Ten, kdo je ve středu. Kdosi mezi hardcore hráčem a jeho Crysis nebo Supreme Commander a casual typem, co ve volném čase hraje Bejeweled a Peggle. Hráč středního proudu – něco jako normální vegetarián bez etických motivů, který nejí maso, protože mu nechutná, ale také nejí jen naklíčené obilí (protože mu nechutná) – prostě víceméně standardní člověk. Není pevně vyhraněn vůči existujícím trendům a žánrům, bojí se něčeho, co mu slibuje „dvacet hodin intenzivní zábavy“ a nebaví ho obracet karty v Solitaire. Pevně věřím, že tato právě objevená a do slovníku zapsaná střední hráčská třída je nejpočetnější v herní obci. Ne, nejde o hráče nezávislých freewarovek, vždyť to je skupina sama pro sebe. Hádám, že jde hlavně o milióny hráčů World of Warcraft nebo Nintendogs. Pustí si hru na pět hodin v týdnu a to jim ke štěstí stačí. Proč ne.
Svého času se herní průmysl zmítal v sisyfovském hledání her pro nezřetelný obrys jakéhosi woman-gamera. Marně se definovalo, co je to „ženská hra“ a jak vlastně taková „ženská hráčka“ vypadá. Od dob masové popularity The Sims, World of Warcraft a nepochybně her pro Nintendo DS a Wii nejeví přední mozky byznysu o woman-gamera zájem. Proč? To je jednoduché: našel se midcore gamer. Ohromná šedá skupina hráčů byla objevena a podchycena hrami, které jsou vybalancované na žiletkovém ostří přílišné obtížnosti a jednoduché hratelnosti. Hrami, které není ostuda hrát rok po uvedení a u kterých se nemusí na internetových fórech vykřikovat: „Už jsem to dohrál!“
Objevení středního proudu je navíc jeden z gigantických úspěchů her 21. století. Zatímco v předchozím století hry byly – a stále z větší části jsou – doménou mladých lidí se spoustou testosteronu a volného času, přichází nyní na scénu v podobě midcore hráče čtyřicetiletá pokladní, pětatřicetiletý inženýr, padesátiletý doktor a spousta dalších, kterým bylo v očích veřejnosti právo hrát hry upíráno nebo je samotné interaktivní produkty nerajcovaly. Na serveru 8bitrocket.com, který celou debatu před několika týdny začal, byl navíc umístěný didaktický manifest, který mimojiné říká: chceme ukládat hry kdykoliv se nám zachce. Nechceme za hry platit více, jak šest stovek. Chceme rozumnou grafickou reprezentaci, která slouží hře, protože nás už nebaví honit FPS na maximum a kupovat nový hardware. Hry nemusí mít 5,5 GB, aby byly dobré. Není potřeba dělat „hru pro dospělé“ jen proto, aby byla „hrou pro dospělé.“ Pakliže poplatky, tak chceme platit jednorázově a ne každý měsíc. Další body na vás čekají po kliknutí.
A teď se zamyslete: nejste náhodou midcore hráčem? Vždyť se není za co stydět.
