Reklama

Už od roku 1998 nás Blizzard Entertainment prostřednictvím svých realtimových strategií informuje o dění ve vesmírném sektoru Koprulu, v němž si lezou do zelí lidé (Terrani), hmyzoidní Zergové a pseudovznešení Protossové. Jejich handrkování o planety, touha po pomstě, zrady a nekonečné války vydaly na dvě plnohodnotné hry a aktuálně již čtveřici datadisků. S Legacy of the Void se však nejen završuje rasová vyrovnanost StarCraftu II (měli jsme kampaň lidskou, zergskou a teď je na řadě protosská) – přichází s ním také konec.

ČAS NA ZMĚNU

Vývojáři naznali, že přišel čas rozplést osudy hlavních hrdinů a znesvářených stran a dovézt značku do majestátního vyvrcholení. Po příběhové stránce se jim to ale příliš nepovedlo. Události Legacy of the Void totiž trpí tím samým problémem, kvůli kterému jste mohli zanevřít na předešlé dvě kampaně – prostě vás dotáhnou do cíle moc snadno. Ten největší zvrat přijde hned na začátku a pak už příběh jen vyklusává až do zcela předvídatelného konce.

Po cestě se pohybujete jen od vítězství k vítězství, a i když se v animacích občas změní nálada na lehce pochmurnou, nemáte pocit, že by vám cokoliv komplikovalo postup. Když pak přijde rozuzlení, berete ho jako samozřejmost – nedostavuje se překvapení, napětí, šok, zkrátka žádná z emocí, o které se opírá každý nezapomenutelný zážitek.

OBSAH PŘED FORMOU

Jakmile se vám po obrazovce rozeběhnou závěrečné titulky, máte v puse krapet hořko, protože to, co mohla být vynikající a propracovaná srážka tří světů, se zvrhlo na brakovou povídku druhořadého spisovatele. Opět se nedá říct, že by hře vyloženě chyběly dechberoucí scenérie a akční pasáže, dokonce i engine omládl a zkrásněl. Jenže tohle všechno jde ruku v ruce s příběhovou obyčejností a prázdnotou.

Pokud máte pocit, že vám zergský datadisk utekl moc snadno a rychle, s Legacy of the Void už se trochu zapotíte.

Pachuť zklamání naštěstí zahání náplň jednotlivých misí kampaně, která si drží vysoký standard Blizzardu. Po krátkém úvodu, který slouží jako tutoriál, se vrhnete do dlouhých a promyšlených tažení, v nichž se snoubí rozličné úkoly a nezvyklé podmínky, pro jejich plnění. Velice milé je zjištění, že na obtížnost Hard je hra oproti Heart of the Swarm relativně opravdu těžká a prověří vaše strategické schopnosti – o Brutal nemluvě. Takže pokud máte pocit, že vám zergský datadisk utekl moc snadno a rychle, s Legacy of the Void už se trochu zapotíte.

VÍC HLAV, VÍC SKILLU

Po stránce hratelnosti je StarCraft zkrátka stále dřina, ale opět příjemná a hlavně zábavná. Nově ji navíc můžete sdílet se svými přáteli – mezi přidaným obsahem je totiž dvojice kooperativních módů. V misích postavených na spolupráci se s parťákem ujmete jedné ze šesti ikonických postav série a budete plnit společné cíle. Do přátelského „soupeření“ se můžete vrhnout i s neznámými skrz matchmaking, ale asi netřeba dodávat, že pokud máte spoluhráče nablízku nebo alespoň ve sluchátkách, je zážitek daleko příjemnější.

To samé, dost možná i dvojnásob, platí o Archon módu, druhém kooperativním povyražení, které už ale trochu zavání stresem. Dva hráči v něm ovládají jednu základnu, zatímco soupeří s druhou dvojicí. Na první pohled vypadá hra jako standardní multiplayerové klání jeden na jednoho, pokud si ale se spoluhráčem správně rozdělíte role a jeden se například stará o bázi zatímco druhý udržuje aktivní jednotky na mapě, vystřelíte tím úroveň hry do nebe. Na bojišti se najednou odehrávají daleko preciznější tahy, které by jediný hráč jednoduše nedokázal ukočírovat. Výsledný match je nejen zajímavější pro diváka, ale také napínavější pro samotné stratégy. Tedy samozřejmě za předpokladu, že se dokážete s kolegou sladit, v opačném případě se brzy zabijete.

NESEDĚT NA ZADKU

Legacy of the Void se rovněž drasticky podepsalo na multiplayeru jako takovém. S datadiskem chtěli vývojáři rozbít jakousi strnulost, do které během svého života upadla hra po Heart of the Swarm. Snažili se, aby byla utkání rychlejší, živější a akčnější. Do začátku proto dali hráčům víc těžičů, a každý duel tedy nabírá na obrátkách daleko dřív než jindy. Jednotlivé báze ale navzdory rychlejší těžbě osadili menším množstvím surovin, takže pokud se plánuje hráč udržet v boji co nejdéle, musí každou chvíli expandovat a riskovat. Nová hratelnost je dynamičtější – vyžaduje od vás větší nasazení. Tím pádem pokud jste pohodlnější Terrani nebo Protossové, postaví před vás trochu větší výzvu. Zergové změnu pocítí asi nejméně, protože museli odjakživa expandovat do všech směrů jako diví.

Přibyly samozřejmě i nové jednotky, které adekvátně obohacují novou dynamiku duelů, případně týmových klání.

Na druhé straně se ale během betatestování ozvali hráči, že je kvůli novým změnám StarCraft náročný až moc a nedá se uklikat – údajně si stěžovali dokonce Korejci. V betě se proto testovalo zjednodušení makromechanik (vedení báze a management těžby). Od extrémních návrhů se nakonec došlo k příjemným usnadněním, díky nimž nováčci na jedné straně nemusí tolik „klikat“, na druhé se jimi ale neznevažují dovednosti hráčů, které zůstávají rozhodující. Přibyly samozřejmě i nové jednotky, které adekvátně obohacují novou dynamiku duelů, případně týmových klání.

ADEKVÁTNÍ NÁROČNOST

Celkově je samozřejmě na hodnocení multiplayeru ještě krapet brzo, protože jej musí hráči teprve pořádně prozkoumat. Objeví se nové taktiky a způsoby hraní, které můžou obrátit všechno vzhůru nohama. Z mého pohledu jsou ale změny samotného konceptu příjemné. Hra najednou působí svěže a akčně, odměňuje vás za nasazení a znevýhodňuje za lenost. Stále se jedná o nejnáročnější elektronický sport, momentálně mám ale pocit, že jeho nároky pramení ze správných hlubin.

Původní sestava hrdinů a záporáků StarCraftu se s námi tedy loučí symbolickým světlem ve tmě. Zatímco příběhově ničím nepřekvapuje a spíš má tendence zklamat, multiplayeru datadisk vlil čerstvou krev do žil a tím jej vyhnal k zajímavé a snad i dlouhodobě aktivní budoucnosti. Nově přidaná kooperativní složka navíc působí přirozeně, jako by byla součástí série odjakživa. Pokud tedy fandíte strategickému žánru a jde vám spíš o hratelnost než o příběhovou vatu, je Legacy of the Void jasná volba.

Verdikt

Završení jedné z nejslavnějších realtimových strategií ani z daleka nenaplňuje svůj příběhový potenciál. Jeho hratelnost však opět funguje na jedničku, rozšíření působí zcela přirozeně a multiplayer má nakročeno k dlouhému a plodnému životu.