Star Fox Command

V předchozích dobrodružstvích se podařilo Fox McLoudovi sestavit úderný tým bojových pilotů, který mu pomáhal zachránit jejich část vesmíru od těch či oněch nepřátel. Podobně je tomu i zde, ovšem s tím rozdílem, že příběh začíná po rozpadu týmu u příležitosti nového útoku z rybí planety. Zní to dost uhozeně, ale v systému Lylat jsou zvířecí inteligentní rasy docela normální, navíc ony ryby nejsou žádní vetřelci, ale regulérní zlouni, kteří si umanuli, že ostatní ovládnou silou. To samozřejmě nemůže našeho hrdinu nechat chladným, a tak se nejdříve brání a bojuje sám, ale později je donucen dát bokem všechny sváry, které způsobily rozpad jeho týmu a dát všechny vrcholové letecké bojovníky dohromady. A o tom vlastně celý děj hry pojednává – srdcervoucí, šťastná a rozpačitá shledání. Žádné velké drama, navíc s velmi podivně, až směšně psanými dialogy, které začnete po prvních dvou rozhovorech instantně přeskakovat nejenom pro jejich podivnou stavbu, ale i kvůli otravným „ding-ding“ zvukům, které postavičky vydávají namísto mluvení. Trochu to připomíná staré dobré Gobliiins. Jenomže dnes to už moc vtipně nepůsobí.

S hlavou ve hvězdách

Fanoušci série to vědí a zbytek se to doví teď, hry s Foxem McLoudem v hlavní roli vždy byly arkádové střílečky, kde hráč velmi intuitivním způsobem ovládal útočnou stíhačku a v určitém omezeném prostoru ničil nepřátele, sbíral body a předměty. Star Fox Command se tohoto v minulých dílech takřka k dokonalosti dovedeného schématu drží jenom částečně. Samotná střílecí část totiž tvoří jenom půlku hratelnosti a když už na ni dojde, tak nejde jenom o to vystřílet všechno, co se hne, ale především stihnout zničit vytýčené cíle v daném časovém limitu a ještě pobrat hvězdičky, které z nich vypadnou. Kromě toho, že časový limit je dost často šibeniční se také stává, že vám zbývá poslední sekunda a vy o píď minete hvězdičku posledního skoleného soka. Tento prvek je silně svázán s druhou půlkou hry, časový limit není vždy stejný. Nicméně stejně jako status zdraví, tak i čas si můžete vylepšit rozstřílením nepřátel ze kterých občas vypadne potřebný bonus. Jistota jsou pak dva kruhy vždy přítomné v každém levelu jejichž průletem získáte jeden z možných užitečných předmětů.

Dvakrát měř a jednou řež

A než přijde na onu akční řež, dostává se ke slovu strategie a plánování. Příběh vás vždy vyplivne na jiné planetě nebo v určitém vesmírném prostoru, kde narazíte na nepřátelskou flotilu. Z jednoho z rohů vyletí vaše mateřská loď a útočné stíhačky vašich pilotů, přičemž všude kolem se vyskytují nepřátelé, jejich základny a popřípadě rakety vystřelené vaším směrem. Hraje se na tahy a nedej bože, aby se některý symbol zobrazující nepřátele dostal až k mateřské lodi, to je pak s vámi amen. Jednotlivé stíhačky navádíte kreslením po dotekovém displeji a tím určujete směr jejich letu, k boji dochází, setká-li se trajektorie vaše s trajektorií nepřátel. Samotná mateřská loď se naštěstí dokáže také bránit, ovšem pouze pokud jste někde na strategické mapce nalezli a sebrali malou raketku, kterou lze sestřelit přibližující se nepřátele či jejich útočné střely. Právě tato část hry je původním a zajímavým prvkem, který do akční střílečky vnáší něco nového, bohužel je, stejně jako občas velmi omezující časové limity v boji, současně Achillovou patou celé hry. Zpočátku je to docela sranda, ale jakmile se objeví mlha někde ve třetí misi, začíná silně přituhovat a z možného strategizování se stává hra na pokus-omyl, navíc značně závislá na každém úspěchu v bojových misích. Jeden špatný výsledek může znamenat kompletní prohru, což je po desátém opakování jediné mapy opravdu silně frustrující. Je veliká škoda, že autoři tento potenciál nevyužili lépe, dokážeme si představit, že by právě vyvážením strategické části hra slušně zastínila své chybky v akční části, takto je tomu ale přesně naopak, akční část ještě zvýrazňuje chyby té strategické.

Joystick bez joysticku

Jakmile přijde na přímý boj, chopíte se stíhačky daného hrdiny (každý má trochu jinou s odlišnými střeleckými schopnostmi) převážně pomocí dotekového displeje. Ovládání je zde opravdu příjemné. Na horním displeji vidíte samotnou trojrozměrnou akci a dole pak taktický radar po němž přesunujete stylus ve směru, kterým by se měl čumák vaší stíhačky nahnout a tudíž řídíte plavidlo a sledujete umístění nepřátel v jednom momentě, chytré. Kromě posouvání stylusu ale můžete navíc roztočit stíhačku kolem vlastní osy, čímž provedete speciální útok na velké cíle nebo odrazíte nepřátelské střely. Zrychlení a zpomalení poklepáním v horní či dolní části displeje jenom doplňuje skvělý design ovládání této části hry. Vedle toho pak můžete ještě na dotekovém displeji mačkat speciální tlačítka pro loopingové obraty nebo vrhat bomb do prostoru.

Bojová trojkombinace

Bojové mise jsou v podstatě tři, pouze se odehrávají v jiných prostředích a s jinými nepřáteli. Buď bojujete s útočnými plavidly nepřátel a sestřelením daných cílů a posbíráním jejich hvězdiček vyhráváte, nebo pronásledujete raketu vystřelenou na vaši mateřskou loď, takže prolétáváte naváděcími čtverci a zároveň na ni střílíte, přičemž každý nový průlet vás zrychlí (ne vždy je to lehké), popřípadě zničíte všechny nepřátele v okolí a boj o nepřátelskou základnu završíte tím, že proletíte opět naváděcími čtverci a na jejich konci provedete otočný manévr, čímž zničíte základnu. Zpočátku je toto rozrůznění bojových misí velmi příjemné a dává hře spád, nicméně po delším hraní vám dojde, že děláte neustále to samé a hra spadá do pomalého stereotypu. Částečné vyvážení způsobuje jenom velké množství různých nepřátel, kteří nejen vždy vypadají jinak, ale také se jinak chovají, takže zde nikdy nefunguje ultimátní taktika.

Všechno lítá co má peří

Přítomen je i multiplayer a to nejen v lokální podobě, ale i přes internet. Ovšem paradoxně ani jedna z variant nevyužívá velmi potenciálních možností strategického plánování a celou hru více hráčů tvoří jenom jakýsi death match rozdělený pouze podle počtu hráčů a kol na kolik se hraje. Opět to samé promrhání velké herní příležitosti. Výsledky se ukládají do tabulky a hráči jsou následně spojováni do bitev dle počtu jejich vítězství a proher, tak jak jsme to u DS titulů s online multiplayerem viděli už mnohokrát.

Star Fox Command není špatná hra. I po delší době, dokáže být zábavná, obzvláště pokud se vám daří, ovšem v opačném případě jde o pořádně frustrující zážitek, který právě svým odporem k pokoření a nutností opakovat mnohé mise několikrát odhaluje své chyby. Autoři mohli určitě využít strategických možností, ale namísto toho nám ukázali, že si nejsou moc jisti, jestli vsadit na starého dobrého Foxe McLouda, nebo zda hru opravdu aktivně inovovat propracovanou strategickou částí. Výsledek je tak trochu rozpačitý. Stejně tak je grafické zpracování opravdu dobré a v kontextu série si rozhodně není na co stěžovat, ovšem po zvukové stránce je to téměř katastrofa. Star Fox Command je v mnohém polovičatá hra, která si ale rozhodně zaslouží pozornost, obzvláště pokud oplýváte dostatečným množstvím trpělivosti.