Recenze Olympic Games Tokyo 2020, návratu oficiální herní olympiády

O tom, že byl rok 2020, a potažmo i ten letošní, v mnoha ohledech zvláštní, asi není třeba diskutovat. Jedním z mnoha charakteristických znaků asi nejhoršího roku v moderních dějinách lidstva byl odsun velkých sportovních akcí. Ať už šlo o probíhající fotbalové Euro, nebo o největší sportovní svátek vůbec, letní olympijské hry. Ty loni mělo pořádat japonské Tokio, ale nakonec jsme si na ně, i přes četné stížnosti místních, kteří je nechtějí vůbec, museli počkat až do letošního července. 

Jejich oficiální herní zpracování, s mírně kostrbatým názvem Olympic Games Tokyo 2020 – The Official Video Game, je v mnoha ohledech specifické stejně, jako skutečná událost. Jednak jde o návrat klasické herní olympiády po osmi (no, spíš devíti) letech, naposledy jsme se skrze dedikovanou hru podívali do Londýna v roce 2012. Hlavně jde ale o titul, který v Japonsku vyšel už v roce 2019, tedy v době, kdy svět ještě neznal jistý velmi přátelský virus, který ho tak vytrvale ovlivňuje. Na západ se tahle záležitost dostává v mírně vylepšené a vyleštěné verzi až nyní. A my si řekneme, zda stojí za to.

PŘELEZ, PŘESKOČ, BEŽ

Žánr atletických sportovních her je v mnoha ohledech specifický a liší se třeba od virtuálního fotbalu nebo basketbalu. Ty jsou extrémně populární, zábavné a otevřené celému spektru hráčů, zatímco virtuální zpracování olympijských disciplín… inu, není pro každého. Já osobně patřím k fanouškům subžánru, nadšeně jsem hltal Peking, Vancouver i Londýn, a to i přesto, že jsou to objektivně naprosto debilní a nezajímavé hry. Hratelnost se totiž v jejich případě zpravidla smrskávala na šílený a nechvalně proslulý “buttonmashing”. Klíčem k úspěchu tedy bylo co nejrychleji drtit konkrétní tlačítko, přinejlepším alespoň ve správný čas nebo do nějakého rytmu. Vrcholem kreativity pak byly quicktime eventy u lyžařského freestylu, skocích do vody nebo na trampolíně. I tak ale měly zmíněné hry něco do sebe. Nabízely kouzlo olympijské atmosféry, obvykle překvapivě pohlednou grafiku a solidní nabídku disciplín vhodnou pro zápolení více hráčů.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

• Doporučená cena: 999 Kč 
• Lokalizace: angličtina
• Znovuhratelnost: záleží na disciplíně
• Bude vás bavit, pokud vás bavilo: Mario and Sonic at the Olympic Games
• Počet národních výprav: 80
• Skuteční atleti?: Ano, ale pouze ve formě bossů, stačí vyhrát zlato v dané disciplíně
• Nejlepší disciplíny: Hod kladivem, rugby sevens
• Nejhorší disciplíny: BMX, oba tenisy, box

Na Tokyo 2020 jsem se tedy těšil. Novinka se ale oproti předchůdcům v mnohém liší. Především opouští “realistické” podání soutěží a z olympijských radovánek dělá spíše arkádovou, rodinnou párty zábavu. V mnoha ohledech se tak zdatně přibližuje spíše příbuzným hrám Mario and Sonic. To znamená, že už ke každému sportu nemáte přiděleného konkrétního atleta nebo atletku, všech disciplín se účastní váš avatar, nehledě na jeho pohlaví a úroveň schopností, která také nově hraje roli. 

Jednoduše řečeno se do hry vkrádá špetka RPG systémů, které ale vůbec nefungují, a navíc se do olympijské hry absolutně nehodí. Už nezáleží jen na tom, jak schopní hráči jste, ale musíte mít i adekvátně připraveného atleta. Za moment prozradím, proč je to špatně.

VÝPRAVA 

Charakteristickou změnou je i složení disciplín. Na letošní skutečné hry se podívá řada nových v čele se skateboardingem, sportovním lezením nebo navrátivším baseballem. Autoři změny akcentovali a výrazně ubylo klasické atletiky, zapomeňte tedy na větší nabídku běhů (dostupná je jen stovka, štafetová čtyřstovka a překážky), hod oštěpem, střelbu, akrobacii, lukostřelbu nebo skok do výšky. Vedle zmíněných běhů si musíte vystačit s hodem kladivem, skokem do dálky, volným stylem a polohovým plaváním. O to bohatší je ale nabídka méně ortodoxních olympijských sportů, které nabízí potenciálně zajímavější hratelnost. Nechybí tak beach volejbal, stolní tenis, rugby sevens, fotbal, box nebo právě novinky v podobě sportovního lezení a baseballu.

Obecně vzato je nabídka disciplín skutečně rozmanitá a až na výjimky není jejich hratelnost postavena na drcení jednoho tlačítka. Lezeckou stěnu zdoláváte rytmickým mířením analogových páček, kraulujete jejich cukáním ve správný moment, rugby a fotbal do určité míry fungují jako jejich “velké” herní adaptace a třeba judo je až překvapivě komplikovanou kombinací bojovky, principu kámen nůžky papír a strategie, kde je kladen velký důraz na správu výdrže bojovníka.

V každé disciplíně před vás hra nejdříve postaví základy, které stačí pro zvládnutí kvalifikace. S tím, jak ji zkoušíte znovu a znovu si pak odemykáte “tipy”, které odhalují hlubší možnosti a principy. Postupně se tak dozvídáte, jak získat náskok hned na startu pomocí dalších tlačítek, že se dá v rugby kličkovat, jak se správně odrážet v závodech BMX a tak podobně. Faktem je, že mi v některých případech připadal úvodní brífink až moc strohý a některé “doplňující tipy” bych považoval spíše za základní informaci nutnou pro to, abyste vůbec uspěli. Jindy jsou tipy spíše úsměvné, na úrovni “když doběhneš první, vyhraješ zlatou”.