Půl Kila Mletýho

Tak sytě zelený opar by nad hladinou svého brčálníku nedokázal vykouzlit snad ani vodník Volšoveček. Ve Snake City je přitom mlha v barvách jarního trávníku úpně normální.  A vůbec - spousta divných věcí v tomto Bohem zapomenutém městě uprostřed pouště tak nějak zdomácněla. Když zaklepete sousedovi na vrátka, chce nejdřív vidět váš jazyk, když se člen odbojové skupiny bojí vrhnout do akce, za trest myje nádobí…

Ale žerty stranou. Ta zelená mlha píchá do očí, smdí a… zabíjí. Snake City je opravdu ve velkém srabu. Brčálovitý opar se tu nezjevil jen tak náhodou, je dílem frustrovaného profesora Hoffmana Vangeleho, jenž smog používá coby líheň stovek a možná tisíců zombií. A ty nemají dobrou náladu. Mají hlad! Tipněte si, kdo je může zastavit. Armáda? Ta vše jen z povzdálí sleduje. Vy? Trefa! Vy, Johnny Majer.

Půl Kila Mletýho z dílny Centauri production je third person akce, jakou si v české tvorbě sotva s čím spletete. Její nespisovný název dává dost jasně najevo, o co půjde. Čeká vás ulítlost, buranství a jistá dávka nebezpečí. Jinak řečeno v tuzemském masobraní roku 2010 vyperete střívka z Redneck Rampage,  plíčky z Carmagedonnu a srdíčko z The House of the Dead.  Může takové dílo uspět?

Lechtáš mě pírkem

Tak tedy střeva pro nemrtvé klobásky propláchli vývojáři opravdu poctivě. Humor a špetka vesnického vidláctví je vlastně to nejlepší, s čím se v PKM setkáte. Když neohrožený menší buran zachraňuje větší burany,  je to legrace. Postavy a jejich dialogy jsou vtipné. Ať už jde namátkou o dementního Čendu, co do auta potřebuje kynedril, nebo žoviálního armádního důstojníka, jenž vzal roli vypravěče příběhu… když tihle otevřou pusu, nezařvete sice smíchy, nicméně upřímné pohihňávání se z vašeho pokoje bude linout docela často. Třeba již úvodní gag, kdy vám generál na videu představuje běžný ruch městečka (pětivteřinový tupý záběr na prázdnou náves rozsekne jeden projíždějící traktor) elegantně nastaví humornou laťku, která se sice občas ohne, ale nikdy nezlomí. Ano, záleží sice na vkusu, nicméně Půl Kila Mletýho se neráchá v trapnosti, ani když dojde na vulgarismy, a to je co říct.

Sám Majer by ale s úsměvem na rtech vypadal ve Snake City jako blázen. Ten musí především zatnout zuby a bít se za záchranu světa. A tady už legrace končí. Boj je logicky klíčem k úspěchu každé akční režby a zde Půl Kila Mletýho kupodivu ztrácí na váze.  Souboje s několika málo druhy bestií (základní, silnější, střílející, summouneři) vás budou občas více štvát než bavit. Už třeba proto, že zombie mají dobrý zvyk spawnovat vám nečekaně přímo za zády, což je kritické zejména v těsných prostorech. Stačí pak i drobné přečíslení ze všech stran a můžete tak akorát počkat na smrt. Proč? Postava totiž nedokáže soupeře odstrčit a především neumí ani skákat, čili nějaký rychlý úhybný manévr přes bednu či barel do bezpečí je zhola nemožný.

Jak tě mám trefit?

V boji si budete nesví i díky vlastnímu arzenálu. Znejistíte už na začátku,  kdy dostanete do ruky baseballovou pálku. Tak s tímhle na nemrtvé hordy? Melee souboj působí neohrabaným dojmem kvůli špatnému koliznímu modelu. Docela často se vám stane, že v zápalu boje nebudete moci protivníka sejmout, protože jste prostě k němu nezaujali to správné postavení. Každou bestii navíc musíte nejprve omáčit a teprve poté jí uštědřit smrtelný zásah. Bohužel finální direkt se vám opět kvůli špatné detekci málokdy podaří provést napoprvé a ležící postavička zatím stihne obživnout. Jak žalostná může být situace při souboji s deseti soupeři najednou, asi netřeba dál popisovat. Zatímco se vztekáte u jedné mrchy, dalších pět stačilo zregenrerovat…

Pálku bohužel s postupem doby nebudete moci definitivně odložit. Chyběla by vám ve chvílích, kdy dojde munice do střelných zbraní. Těmi jsou kolt, brokovnice a kuš. A bohužel rovněž nejsou bez chyby. Jde především o špatně umístěný zaměřovací kříž. Ten je od Majera natolik vzdálen, že budete mít s mířením problém, kdykoliv si připustíte zombie příliš k tělu. Zaměřovač se k nim zkrátka nedokáže „sklonit“ a jedinou vaší šancí je úprk vzad.

Když si ovšem  na takovou taktiku zvyknete, začne vás likvidace nemrtvých přece jen docela bavit. Zejména s brokovnicí dostane hra konečně spád a trochu té šťávy na podlévání pečínky. Hromadné ničení pohublého materiálu na krátkou vzdálenost je s broky zábavné i díky tomu, že hra arkádově hodnotí vaši úspěšnost. Když pošlete k zemi více protivníků najednou, objeví se hlášení Multikill, když popravíte více zombií v rychlém sledu za sebou, dostanete to vědět grafickým znázorněním konkrétního násobku. A v každém případě se pak můžete těšit na finanční bonusy, které z mrtvol vypadávají. Ty používáte k nákupu munice a lékárniček v kioscích ála westernový Bioshock. Sice nijak objevné, ale srozumitelné a praktické!

Jedeme daleko. Zase!

Majer je motorista. Vášnivý řidič. Jeho osobní bugina znamená v PKM polovinu úspěchu. Bez auta se totiž nikam nedostane, potřebuje ho pro přesun v poušti mezi jednotlivými příběhovými questy. Fyzikální model jízdy se dá přirovnat k mixu Mafie a Carmagedonu. Vůz je těžkopádnější, ale lze si na jeho chování zvyknout. Poměrně dobře ovladatelný je na šterkové silnici, v písku již však dle očekávání těžce vadne. Podhrabává se, smykuje a výrazně zpomalí. Z toho důvodu se příliš nevyplácí dělat si zkratky při cestování krajinou a v tom je obrovská potíž. Je to totiž nuda. Za prvé nechápeme, proč autoři použili coby prostředí zrovna poušť, která již ze své podstaty příliš atraktivity nepobrala a za druhé nerozumíme tomu, proč jí je i přesto věnována tak podstatná část hry. Ano, jsou tu kopce a sjezdy, skoky, zatáčky, horizonty, avšak pětiminutový přejezd mezi dvěma misemi je již na druhý pokus nezáživný a na ty další přímo otravný.

Opravdu pikantní jsou situace, kdy zjistíte, že jste v nějaké misi polykali kilometry zbytečně kvůli dílčímu příběhovému zvratu. Postavy to sice vtipně komentují, ale v takové chvíli se podobně jako sám Majer příliš nesmějete. Už proto, že mapa samotná je nesnesitelně rozkouskována loadingy. Prakticky při každém přejezdu si „vychutnáte“ dvě tři načítací obrazovky a ve výsledku se pokaždé modlíte, aby byla trasa k dalšímu úkolu kratší než ta minulá. Bohužel tomu tak většinou není a hlavně v závěrečných fázích se hra úmorným cestováním nepochopitelně ještě více natahuje. Finále dobrých akcí gradují spádem, ale v Půl Kila Mletýho naopak usínáte za volantem, když kvůli třem primitivním položkám (vyzvednutí osoby, předmětu a obnosu peněz) projíždíte dobrou čtvrthodinu osamoceni anonymním prostředím. Jestli vás neustálým pobíháním mezi akcemi štval nový Wolfenstein, tak Půl Kila Mletýho bude ještě víc.

Zábava umřela

Je s podivem, že hra, která vydrží sotva sedm hodin, se po zábavní stránce neustále hledá. Téměř padesát procent času strávíte za volantem a ve zbytku plníte úkoly typu: vybij mapu, najdi to či ono a pak se vrať. Ačkoliv se drobně mění prostředí a hra střídá vnitřky s exteriéry, je samotná akce repetetivní a postupem času stále nudnější. Může za to skromný arzenál (efektní brokovnice na všechno nestačí) i drobné spektrum mutantů. A může za to vlastně i nedostatek zvrhlého pocitu ze zabíjení, který by se k ulítlé akci tohoto typu velice hodil. Jenže v Půl Kila Mletýho postavu prostě střelíte, ta si lehne na znak a konec. Žádné skřeky, žádná krev (sliz?), žádné létání končetin. Šeď.

České zabíjení nemrtvých není propadák, ale ani zázrak. Zasmějete se, když se hlavní hrdina čas od času podrbe na zadku, ale vzápětí mu nadáváte, když si po vystoupení z auta nepamatuje, co předtím držel za zbraň… Takové je Půl Kila Mletýho. Smíříte se s tím?