Proč se dívat pod ocas?
Opakuje se to takřka u každé velmi očekávané hry. Střídmým dávkováním informací vývojáři zvýší napětí a hlad po screenshotech, trailerech a jakýchkoli zprávách, které se projektu týkají, byť jen okrajově. A pak se jednorázově embargo prolomí a fanouškovské stránky zaplní mnohasetznakové elaboráty. Samozřejmě, skalní fandové mají už z definice právo a předpokládá se i chuť rozebírat předmět svého zájmu skutečně do detailu. Problém je, že se svými mikroskopy dostávají pod užitečnou rozlišovací úroveň. Ano, pro někoho skutečně může být důležité, zda budou na ulicích města Empire Bay telefonní budky, odpadky a vajgly od cigaret. Je to ale jeden člověk z tisíce, podobná dílčí vlastnost nerozhodne o tom, zda bude Mafia II dobrá hra nebo ne. Může jí pomoci, ale právě nejvýše tím jedním promile. A je zvláštní, že někomu poslouží podobně marginální vlastnost, navíc prezentovaná na gameplay videu z nefinální verze hry, jako argument ke kritickému hodnocení.
Ale budiž. Dejme skalním fanouškům právo rýpat se v detailech. Na pohledu do zadnice roztomilého koťátka je cosi perverzního, nelze však popřít, že tu vedle hlubokých očí, roztomilých oušek a hebkého kožíšku je. Proč se ale tak často pod ocas dívají i novináři? A proč vývojáři do stejných míst přímo zvou a nabízejí místo fotek rozkošného zvířátka pohled mikroskopem, při němž je hebká srst pokryta parazity? Tři póly, vývojáři, novináři a fanoušci, se podílejí na informačním bludném kruhu, který má následující strukturu:
Fanoušci se zaměřují na detaily a kritizují nepodstatné chyby, často v nevědomosti, že jde o pracovní verzi hry.
Herní firmy upravují vydávané materiály a samy tráví zbytečně velké množství tvorbou dílčích prvků namísto ladění hry jako celku.
Tiskové zprávy jsou zapleveleny informacemi o nepodstatných detailech na úkor zajímavých informací.
Herní novináři v preview věnují podobným margináliím příliš prostoru a nedokážou podat ucelený obraz toho, jak bude hra fungovat a vypadat.
A jak to u variací na problém slepice a vejce bývá, už není možné rozhodnout, co bylo dříve, kdo první koťátku nadzvedl ocásek, "kdo za to může". Že jsou skalní fanoušci slyšet víc, než odpovídá jejich podílu v publiku dané hry, určitě není jejich chyba, stejně jako to, že na ně herní firmy tolik dají. Těžko lze také kritizovat tajnůstkářství a pečlivé dávkování zveřejňovaných informací: nikdo nechce ze spoilerů znát celý příběh a vědět o hře všechno dřív, než se mu vůbec dostane do rukou. Zároveň je svatým právem vydavatele využít institutu jménem hype. A konečně novinář často nemá jinou možnost, než psát o nepodstatných jednotlivostech, protože jiné informace zkrátka nejsou k dispozici.
Není ale na místě dělat všem zvířecím voyerům obhájce. Každá strana by měla najít vlastní míru zodpovědnosti. Fanoušci v tom, že připustí právo vydavatele přizpůsobit hru široké cílové skupině a nebudou si osobovat právo rozhodnout, jestli budou mít chlupy kotěte jeden či dva mikrometry a jaký bude průměr zahnědlého oválu v "podocasí". Vývojáři v tom, že budou prezentovat hru a ne dílčí prvky a systémy (typu "dynamické generování počtu a tvaru pelargonií v oknech činžovních domů podle ročního období, míry vlhkosti a nálady obyvatel"). A my, novináři, bychom se měli pokaždé zamyslet nad tím, zda jsme neztratili nadhled. Zda nepopisujeme chloupek po chloupku na kolenním kloubu pravé přední pacičky, namísto abychom řekli, že je to kotě mourovaté. Od preview se čeká i podrobný rozbor a pečlivá analýza, ale dílčí prvky by měly dostat právě tolik prostoru, kolik odpovídá jejich důležitosti ve hře – a zjistit, jak fungují, vybrat je, či naopak odfiltrovat přebytečné informace z tiskových zpráv a prezentací, by mělo být projevem odbornosti herního novináře. Koneckonců, lidově řečeno, tak jako malé koťátko i každá, sebedetailněji propracovaná a odladěná hra má někde "do prdele díru".
