M.A.C.H.

Závodní hry se dobře hrají, vydrží dlouho a samotný vývoj je několikrát jednodušší než u vypiplané střílečky. I přes nesporné výhody tohoto žánru však vývojáři čelí tlaku, a to především při dotazech na zábavnost. Je totiž pouze otázkou času, kdy se hráči začnou u dalšího, opět takřka shodného dílu Need for Speed nudit a řeknou si dost. Právě z tohoto důvodu jsou nucena vývojářská studia hledat kličky, kterými přinesou do množiny závodních her nějakou invenci a oddálí tím úpadek žánru. Právě tímto směrem se ubírají i britští vývojáři z Kuju, kteří sice zachovali myšlenku populárních ilegálních závodů, ovšem na místo aut dosadili stíhačky.

Kam s nimi?

Tak se tedy zrodil M.A.C.H. (Modified Air Combat Heroes), arkádový simulátor nelegálních závodů modifikovatelných stíhaček všeho možného druhu a původu. Uf. Pro pochopení souvislostí nabízí vývojáři příběh, který ale v podstatě nemá hlubšího smyslu. Ve zkratce jde o to, že postupem vývoje bylo v roce 2049 nahrazeno velké množství pilotů spolehlivými roboty. V jednom okamžiku tak přišli piloti-veteráni o zaměstnání a s trochou sarkasmu se mohli začít kopat do zadku. Vcelku logicky jim ale tahle činnosti příliš dlouho nevydržela, a tak si začali postupně od armády své, již nepoužívané stroje kupovat. Situace pak neměla daleko k založení skupinky zhrzených šílenců, pořádajících vzdušné adrenalinové závody.

Možností k soupeření je ve hře hned několik, a to ať už v single, nebo multiplayeru. V singleplayeru na vás vedle kariéry čeká rychlý závod a hned pětice challenge módů. Co se hry více hráčů týče, vývojáři ji nejspíš pojali jen jako nutné zlo, neboť je k dispozici pouze v lokálním, tedy ad-hoc provedení. Na druhou stranu určitě potěší přítomnost Game Sharingu, tedy možnosti sdílet kopii hry mezi všemi osmi možnými hráči. I přes to ale není radno jásat až příliš. S kamarády si totiž zasoutěžíte jen ve dvou módech – závodu a dogfightu. Stejně skromně se hra tváří i v případě singleplayerové kariéry, ovšem zde naštěstí zdání alespoň z části klame.

Nic pro slečinky!

Kariéru začínáte, vcelku klasicky, jako naprostá nicka. Zpřístupněna je jen první z pěti úrovní obtížnosti, stejně tak jako zatím omezený počet letadel. Kvůli malému finančnímu obnosu se nezdržíte dlouho ani v menu pro upgrade, a tak vám nezbývá nic jiného, než nastartovat motor. Pokud už nějakou dobu hrajete hry na PSP a zvykli jste si na nastavenou laťku grafiky, u M.A.C.H. nejspíš budete překvapeni. Osobně jsem chvíli jen nevěřícně kroutil hlavou, protože detaily letadel i prostředí spolu s barevností a především plynulostí dělají z M.A.C.H. skutečně jednu z nejlépe vypadajících PSP her. Stejně dobře je na tom hra i v otázkách dynamické doprovodné hudby,ozvučení letadel a v neposlední řadě i v jednoduchém ovládání. Ryze arkádové pojetí v tomto případě totiž znamená kontrolu jen nad čtyřmi tlačítky pro tah motoru, střelbu a ostřejší vybírání zatáček. Pohyb letadla je pak duálně řešen d-padem a analogem, kde se mi d-pad po nějaké době začal jevit jako ta lepší volba.

Samotný závod probíhá v podobném duchu jako nedávno recenzovaný titul Full Auto 2, ovšem s výsledkem mnohokrát lepším. Protnout cílovou pásku jako první by se nemuselo jevit zas až tak obtížně, jen kdyby se vaši létající protivníci, tedy i včetně vás, neubírali k nekalým praktikám. Po celé trati jsou rozesety žetonky, jejímž sebráním získáte bonus v podobě zbraně, rychlostního boostu, nebo taky několikavteřinový stealth. Co se zbraní dělat už asi nemusím do detailu popisovat – výbuchy vypadají uspokojivě. Druhý mód, Dogfight, je ale ještě o chlup zábavnější, než závod, protože je to za prvé větší rubačka a za druhé nejste vázáni mantinely tratě. Jediným úkolem tedy je, sestřelit z oblohy co největší počet letadel v daném čase. Veselé je, že vám permanentně funguje palubní kanón, který můžete vhodně doplňovat známými netonkovými bonusy. A potom, taková řízená raketa nadělá paseku, to byste nevěřili. Na druhé straně neplechu dokáže vyvést i občasná ztráta fps, což je v kritických momentech cítit možná víc, než ta raketa.

Ano i ne…

Když už máme za sebou několik vyhraných klání a na naše konto připlouvají dolary, můžeme se podívat na ten profanovaný upgrade letadel. Vše je rozděleno do dvou tříd vzhledu a výkonu po pěti, resp. šesti položkách. Upravovat můžete loga, popisky a vlajky na všech částech letounu společně s kompletní změnou nátěru a u výkonnostního upgradu na vás čeká několik typů křídel, směrovek, motorů, nebo zbraní. Důležité je, že i například sebemenší úpravu směrového křídla ve hře poznáte hned v první zatáčce, a tudíž má upgrade doopravdy opodstatněný smysl. Bohužel, cena některých komponentů je natolik vysoká, že si ji budete moci dovolit až v závěru hry, čímž se snaha o absolutní upgrade stává ke konci jediným pádným důvodem, proč se budete stále vydávat na trať.

Ano, hra trpí na okleštěný obsah a to v případě právě zmíněných tratí. Ve hře jich naleznete jen pět a možnost zaletět si menší, kratší, nebo invertovanou variantu je chabou náplastí. Upřímně, od závodní hry bych čekal v tomto ohledu vstřícnější přístup, protože létat i v poslední úrovni obtížnosti stále stejným kaňonem, nebo se vyhýbat tomu samému, nenápadně postavenému sloupu pořád dokola je prostě nuda. Jistou variantou je vedle kariéry volba Challenge, čítající pětici módů, jež ale ani přes nesporný prvotní jásot příliš dlouho nevydrží.

Takže revoluce se zase nekoná

Nerad bych tvrdil, že je M.A.C.H. špatnou hrou. Spíše naopak, přináší na handheldy závan čerstvého vzduchu a demonstruje, že i naprostá jednoduchost ovládání a popírání některých fyzikálních zákonů má něco do sebe. Zábava to je, ale skutečně tak do třetí úrovně obtížnosti, kdy pomalu znáte všechny tratě zpaměti a jen tak něco vás nepřekvapí. Nemilým faktem zůstává občasné trhání hry a mnohdy až příliš ostré zatáčky po rychlých úsecích, mající za následek nepříjemné brzdění; v horším případě „rozmaz“ na skále. I přes omezený počet tratí však Modified Air Combat Heroes nabízí porcičku nespoutané zábavy, alespoň na nějaký ten čas.