Kde jsou hranice next-gen?
Už jen samotné přízvisko next-gen, které se automaticky vkrádá na mysl při každé myšlence na nové konzole od Sony a Microsoftu, je tak trochu zavádějící. Jako by naznačovalo, že jakýkoliv titul, který nyní spatří světlo světa, bude převratný a revoluční. Někdo věří, že k takové revoluci stačí lepší grafika a efekty, jiný zase vidí začátek next-gen éry v online možnostech obou strojů. Jsou dokonce i tací, kteří při pohledu na video z Killzone 2 nevěřícně zakroutí hlavou a odfrknou: „Tohle že má být hra nové generace?“. Sto lidí, sto chutí... Přesto ale hranice mezi starou a novou generací existovat musí. Kde tedy leží? Jak ji poznáme? Překročíme ji s příchodem Xboxu 360 a PlayStationu 3? Toť otázky do pranice.
Předně musíme přijmout nenapadnutelnou premisu – a sice, že revoluční hra je taková, která překoná své soukmenovce co do grafiky, hratelnosti a herního nápadu, či chcete-li, příběhu. Pokud některý z těchto požadavků nesplňuje, pak musí alespoň přinést něco výrazně nového. A co bychom troškařili, měla by přinést rovnou zbrusu nový herní žánr. Takových případů byla v minulosti spousta, jmenujme například titul Parappa the Rapper, který dal impuls ke zrodu rytmických akcí, ačkoliv mistrným zpracováním zrovna neoplýval. Jakmile přistoupíme na tato pravidla, je další pátrání v minulosti poměrně jednoduché - Doom, Dune, Resident Evil, Half Life, Halo. Tyto hry tvořily dějiny, nebo je alespoň přepisovaly a bořily zažitá tabu. Plně si tedy zaslouží přízvisko next-gen. Jejich role však byla o něco snazší – bylo se kam posouvat. Tuhle přidat nezapomenutelný příběh do míst, kde byste dřív hledali jen bezhlavou střílečku, tamhle zase poprvé přenést horor do herní podoby. Ale co dnes, když nové herní žánry, natož pak vůle po jejich hledání, chybí?
Alternativou je staré známé rozšiřování – „čím větší, tím lepší“, to je heslo, kterým se dnes vývojáři řídí. Větší světy, obsáhlejší příběhy, mizející bariéry a lepší grafika. Jenže přínos originalitě je diskutabilní, nehledě na to, že podobné nastavování je omezeno výkonem té či oné platformy. A právě tady přicházejí do hry „next-gen“ konzole. Výkon už pro ně není hranice, tudíž možnosti které se otevírají zejména v oblasti grafiky a umělé inteligence (která je všeobecně dost zanedbávaná) jsou obrovské. První vlaštovky z Xboxu 360 však zatím očekávání nenaplnily. Grafický rozdíl není tak propastný jak se čekalo, hry také výše jmenované next-gen předpoklady neboří a paradoxně největší úspěch zažívají jednoduché, volně stažitelné hříčky na Xbox Live Arcade. Znamená to snad, že se na next-gen konzolích nedočkáme next-gen zábavy? Taky chyba. Všechno chce svůj čas, zatím žádný příchod nového herního zařízení (snad vyjma Nintenda 64 a excelentního Maria 64) neznamenal automaticky novou generaci videoher. Je pravděpodobné, že startovní tituly a tituly ještě dlouho po nich se nebudou příliš lišit od dnešních standardů…budoucnost je však veselá. Vždyť ještě žádný vývojář neměl k dispozici vybavení tak efektivní, jako je Playstation 3 a Xbox 360. Dejme jim čas, oni se nám odvděčí.
