Jak se hraje na PlayStation VR2 - drahá hračka, nebo dotek budoucnosti? | Kapitola 3
Do rukou se nám dostala nová generace virtuální reality od PlayStationu. Jde o velký skok kupředu, nebo se toho mezi generacemi změnilo pramálo?
Pokud jsem naznačil, že brýle jsou spíše významnou evolucí než větší revolucí, tak budu podstatně nadšenější u ovladačů. Zatímco první generace recyklovala úsměvné ovladače PS Move, ta druhá už používá vlastní, na míru vytvořenou technologii. Udělátka Sense možná na první pohled působí trochu divokým dojmem, jejich používání ale doslova propastně posouvá zážitek z hraní. Zmíněné monitorování headsetem znamená podstatně přesnější a responzivnější pohyb rukama. Pestré složení tlačítek pak umí registrovat sevření různých částí pěsti, což významně rozšiřuje možnost ovládání z hlediska úchopů a gest.
V textu se to vysvětluje nesnadno, v praxi ale rozdíl poznáte hned. Bonusové body pak přináší i haptická odezva a tvrdost spouští, podobně jako u příbuzného DualSense. Jedním z nejzábavnějších prvních zážitků tak třeba bylo šroubování a řezání plazmovým hořákem v Star Wars: Tales from the Galaxy's Edge. Prostě proto, že vám nástroj v ruce až záhadně realisticky vibroval. Kouzlo Sense ovladačů pak ukazuji na příkladu lezení v Horizon Call of the Mountain v dedikované recenzi.
Zvláštností je, že pro správné párování brýlí a ovladačů je potřeba mít v místnosti adekvátní světlo. To znamená nejen dostatečné, ale také ne přehnané. Překvapilo mě, když ovládání odmítlo správně fungovat při dopoledním prudkém svitu slunce, kdy bylo třeba zatáhnout záclony a vytvořit tak správné ambientní podmínky. Jde ale o vyložené extrémy, správný rozsah světla je velmi široký, a pokud doma nežijete při svíčkách, problém mít určitě nebudete.
Pokud vás ale VR baví, chcete přecházet z PSVR první generace, nebo naopak třeba nechcete investovat do dražší konkurence, je PSVR2 naprosto perfektní koupí.
Jedinou zásadnější výtkou směrem k ovladačům je tak jejich nabíjení. V základním balení totiž dostanete jen jeden USB-C nabíjecí kabel, kterým můžete nabíjet v jeden moment pouze jeden z dvou ovladačů, ten druhý je potřeba zapojit jinde (já ho nabíjel v… ehm, konkurenční konzoli). Mnohem elegantnější variantou je nabíjecí stojánek, ten ale musíte dokoupit zvlášť. Určitě bych si dokázal představit nějakou jednodušší formu stojánku přímo v balení.
O GENERACI DÁL
Jak je to tedy ve výsledku s doporučením PlayStation VR2? Řeknu to takhle. Pokud jste o možnostech virtuální reality nebyli přesvědčeni až dosud, respektive vás možnosti ovládat podobným způsobem hry vůbec nelákají, ani PSVR2 na tom asi nic nezmění. Nejde o natolik revoluční kousek, aby se za hutných 15 tisíc korun rychle nestal drahým lapačem prachu.
Pokud vás ale VR baví, chcete přecházet z PSVR první generace, nebo naopak třeba nechcete investovat do dražší konkurence, je PSVR2 naprosto perfektní koupí. Ano, je škoda, že původní knihovna VR titulů není zpětně kompatibilní, i když se u některých dočkáme alespoň bezplatných upgradů. Zatím si také nemůžete zahrát klíčový Beat Saber. A cenovka 15 tisíc korun je celkem mastná. Je ale třeba upozornit na fakt, že byste za srovnatelnou technickou kvalitu dali u konkurence úplně jiné peníze. Vždyť u high-endového herního počítače může jen grafická karta stát stejně, jako celý set PSVR2 i se samotnou konzolí PlayStation 5. A to se nebavíme o podobně pokročilých headsetech, které také samy o sobě atakují ceny více desítek tisíc.
PSVR2 je tedy rozhodně nejdostupnější možností špičkového VR a veskrze povedeným kusem hardwaru, který se sice stále má kam posouvat, oproti první generaci ale představuje velmi, velmi, velmi významný krok vpřed.
