Reklama

Final Fantasy Tactics má za sebou již nějaký ten pátek od doby, kdy vyšla na PlayStation. Na něm byla skvělá, úžasná, okouzlující a dechberoucí. Nyní přichází její konverze na PSP a výsledek je... skvělý, úžasný, okouzlující, dechberoucí. O to víc, že kabátek má stále svůj původní, dnešní módě neodpovídající a všem (skoro) je to zcela jedno. Tahle hra vás totiž chytne a jen tak nepustí.

Přiznejme si, PSP začíná být taktickými RPG poměrně zahlceno. Ne že bychom si měli stěžovat. DnD Tactics má své mouchy, ale skalní fanouškovskou základnu si našlo, Johanka z Arku je hra par excellance a Final Fantasy Tactics: War of the Lions se k ní hrdě staví, nabízí své rámě a spolu kráčejí vstříc světlým zítřkům.

Svět, v němž se děj odehrává, je striktně „fantasy-like“, nicméně není třeba se obávat provařených klišé a nenápaditých oslích můstků, které vás budou hnát od jednoho bojiště k druhému. Hlavním hrdinou je dědic jednoho ze šlechtických rodů, Ramza Beoulve (křestní mu můžete dát dle své chuti, mně se po displayi proháněl Coltain). Ten je vržen do země Ivalice, zmítané občanskou válkou a socioekonomickou krizí.

„Poznej mou sílu!“, pravil mág. A rozbil lapkovi hlavu kamenem.

Princip hry je takový, jaký byste očekávali. Postavy se v taktickém módu pohybují po čtvercové síti, mají určitý okruh možných činností a v tazích se střídají s protivníkem. Kdo se dostane na řadu dřív, je určeno schopnostmi vašich svěřenců, takže zde není systém „nejdřív já a pak ty“, ale „nejdřív my rychlí a pak si vy pomalí hrajte“, což může být a mnohdy je klíčové z hlediska úspěchu taktiky. Každý z vašich svěřenců
(k hlavnímu hrdinovi se přidá mnoho věrných následovníků,
o jejichž vývoj se staráte) začíná buď na postu chemika a nebo panoše, z nichž se následně odštěpují další povolání. Poměrně rychle se z nich stanou lučištníci, mágové, rytíři, pak asassini až
k finálním kombinacím povolání. Ano, mimo klasického postupu XP – level ještě nabírá zkušenosti vaše povolání. To si pak můžete dle dispozic měnit, samozřejmě pokud splňujete požadavky na dané povolání. A věřte mi, že než naberete dost úrovní ve všech potřebných povoláních, abyste se mohli stát dark knightem, pár desítek hodin vám to zabere. Výsledek ovšem stojí za to. Pokud by se vám zdálo toto poměrně komplikovaným systémem na uhlídání, vězte, že máte možnost si nabírat i skilly z jiných povolání. Je libo, aby váš rytíř uměl i nějaký ten lučištnický skill? Pokud budete mít dost bodů, není třeba ani přeskakovat do tohoto povolání, prostě se jej naučíte. Samozřejmě, na některé skilly s vyšší účinností musíte mít i určitý level v daném povolání, ale co vám brání si tedy přeskočit a dovzdělat se? Co má tohle všechno za výsledek? Obrovská svoboda při profilaci vašich postav. Pravda, má to své nevýhody, vývojový strom se tak mění v naprosto svobodomyslný utopický les, v němž se méně vytvrdlí milovníci statistik mohou ztratit. Ale ti mohou jet svou cestu úzké specializace a také neprohloupí, byť skupinka tematicky orientovaných všeumělů je drtivou armádou.

Nepřátelé mrtvi, ale zemřela nám Penelope. Load. Popáté.

Nu, je pravda, že vaše pečlivé vybírání, kudy se vaše postavy po klíčové otázce „a kde najdu práci?“ budou ubírat, bude třeba. War of the Lions je totiž hra, o které by protřelý politik řekl: je „ne neobtížná“. Jinými slovy, některé mise budete z duše nenávidět... a po jejich překonání budete výskat, poskakovat po celém bytě/ tramvaji/ přednáškovém sálu a pokud u vás tohle hra probudí, je to zatraceně dobře. Pravda, občas té obtížnosti napomůže jedna z věcí, které můžeme FF:WotL vytknout. Kupříkladu nejde vrátit pohyb postavičky. Doběhnete na určité políčko, hodláte vypustit smrtící střelu a ouha, o jedno pole je vás dostřel jinde, což jaksi je problém před pohybem zjistit. Doporučuji proto dát lučištníkům ze začátku i skill na vrhání kamenů, lepší malá rána, nežli tupé zírání na nepřítele. Když jsem tak přešel ke kritice, nejde nezmínit občasná hloupost NPC, které vás doprovází. Bojujete klíčovou bitvu o pahorek. Jedna postava padá za druhou, nepřítele zadržujete silou vůle a zkušený válečník pobíhá na druhé straně mapy a zřejmě sbírá kytičky a nemá se k útoku na zadní řady protivníka, jímž by zvrátil průběh bitvy. A do třetice zažehrání a to na kameru. Bohužel s ní nejde volně rotovat, máte 4 úhly pohledu a lehké zdvihnutí, což ale často nepomůže a vy prostě díky stromům, či kamenům na určitá pole nevidíte dost detailně.

Je to hra? Je to kniha? Je to Final Fantasy!

Jenže všechny tyhle nevýhody rychle zapomenete díky raketovému motoru, jenž vás žene dál a dál, a tím je příběh. Ten je primárně prezentován skrz nádherné anime scény, které díky pseudomalovanému rastru získávají působivou patinu. Věřte, že si jich užijete dostatek a každá upoutá vaši pozornost a potěší uměleckou duši. Ale hlavní je to, co ony cut scény sdělují. De facto hned první krok je odvážný a vrhne vás skrz retrospektivu na začátek toho všeho – až jsem si vzpomněl na vynikající anime Berserk. Víte, jak váš hrdina dopadne a nyní sledujete cestu, kudy se ke svému, zřejmě trudnému, osudu propracoval. Velmi rychle poznáte, že tahle fantasy rozhodně není černobílá. Padouši nejsou tak docela padouchy, odvržení bojovníci, jež jejich bývalí pánové odvrhli, elitářská aristokracie, motivy jednotlivých aktérů, které se ne vždy jsou jakými se zdají být. Zahořklost a pocit zmaru prostupuje Ivalicí zmítanou poválečnými konflikty. K tomu kvanta textu, která jen dokreslují atmosféru a vy nejste nuceni je číst – ale upřímně, často jsem rád usedl ve virtuální krčmě a pročítal letopisy, pamflety a smutné osudy. Takhle má s láskou dělaný příběh vypadat!

A tak na konec mohu konstatovat, že i přes své občas mírně otravné chyby je Final Fantasy: War of the Lion skvělou hrou, která prokázala, že stará láska nerezaví. Pomyslný souboj s Johankou se nekonal, každý jde svou cestou, každý využívá jiné prostředky a oba kralují. Takže královna není mrtva, královna si našla krále. Ona elegantní, jemná a půvabná, on pod drsným zevnějškem plný krásy, tvrdý, ale férový. Bravo.