Fallout 76 - dojmy z bety
Fallout 76 ještě dlouho před svým vydáním budí v hráčích emoce. Hned při oznámení komunitu fanoušků značky tak úplně nepotěšil svým multiplayerovým pojetím a bohužel se kolem hry onen negativní opar vznáší pořád. Bethesda navíc včera přilila olej do ohně svým prohlášením o tom, že hráči opět mohou očekávat chyby a problémy. Emoce jsou sice pěkná věc, a upřímně, jako dlouholetý fanoušek série jsem si jich sám užil až hanba, přeci jen je ale lepší udělat si názor na základě vlastní zkušenosti. A dnešní noční beta test byl naprosto ideální příležitostí, jak takovou zkušenost načerpat. Na následujících řádkách si tedy budete moci přečíst o prvních zážitcích přeživšího z Vaultu 76. Nuže, veď mě dál, cesto má…
ČAS NA OBNOVU
Probuzení ve Vaultu 76 není nic příjemného. Jednak mě bolí hlava po včerejším mejdanu, kdy jsme spotřebovali všechny zbytky přídělů alkoholu, jednak z tlampačů neustále zní pokyny pro odchod do divočiny a jednak slyším, jak ve vedlejší místnosti někdo brnká na kytaru. Letmou návštěvou koupelny zjišťuji dvě věci – jsem krasavec k pomilování a spolubydlící zjevně neumí správně pověsit toaletní papír. Postapokalyptická venkovní realita nemůže být větší peklo než tohle, tak hurá k východu. Ještě seberu věrný Pip-boy a přečtu si pár motivačních plakátů. Cestou míjím několik úslužných robotů, kteří mi předávají nějaké ty potřebné předměty do začátku a po chvíli už mžourám do slunečních paprsků, které před námi tak dlouho ukrývala masivní ocelová vrata.
Hra vám hned v úvodu dá jednoznačný úkol, a sice vydat se po stopách Overseera, tedy šéfky Vaultu 76.
První kroky ve Falloutu 76 jsou velmi podobné tomu, na co jsme v posledních deseti letech od značky zvyklí. Jediným zásadnějším rozdílem je přítomnost jiných hráčů, která je sice pro fanouška-puristu otravná, naštěstí ji lze minimálně v počátcích úspěšně ignorovat a vydat se do světa na vlastní pěst. Hra vám hned v úvodu dá jednoznačný úkol, a sice vydat se po stopách Overseera, tedy šéfky Vaultu 76. Kromě toho jsou vám vysvětleny úplné základy, jako je nutnost konzumace jídla a vody a také obezřetnost před všudypřítomnou radiací, která může mít nepříjemné následky. Tím primárním, který pocítíte okamžitě, je postupné snižování maximální úrovně HP až na 50% (níž jsem se nedostal), také ale můžete přijít k nějaké té mutaci, jež přináší potenciální výhody i nevýhody. Jedním ze základních mechanismů je také vaše přenosná základna C.A.M.P., abych však byl úplně upřímný, v průběhu prvních několika hodin hraní jsem ani jednou nepocítil potřebu rozbít někde tábor a započít s výstavbou úkrytu. Vyzkoušel jsem to jednou a stavění je velmi podobné tomu, co znáte z Falloutu 4. Předpokládám, že zejména v pozdější fázi hry dostane tento mechanismus hlubší smysl, do 8. úrovně, na níž jsem se v průběhu testování dostal, jej ale můžete s klidem vypustit.
NEMLUVTE NA MĚ
Venku na vyhlídce obšlapuje pěkná řádka přeživších a poprvé pociťuji podvědomé znechucení z toho, že mé dobrodružství bude prodchnuto setkáními s poskakujícími idioty. Proto se raději od partičky, která si navzájem předvádí různá gesta, držím zpět a jdu se podívat, co ze světa, který máme znovu kolonizovat, vlastně zbylo. Po prvních několika krocích narážím na čínsky hovořící roboty, kteří nelení a okamžitě útočí, takže beru nohy na ramena a jdu radši sehnat něco, čím se budu moct bránit.
Změny postihl i systém RPG systém S.P.E.C.I.A.L., při dosažení každé úrovně si můžete vybrat, do jaké vlastnosti (síla, postřeh, obratnost, odolnost a tak dále) investujete bod a celkový počet bodů pak determinuje počet speciálních perkových kartiček, které můžete ke každé vlastnosti přiřadit. Už letmý pohled na vysvětlivky u jednotlivých statistik ukázal, že zásadní změny postihly Inteligenci a Charisma – volby v rozhovorech se totiž v tomhle Falloutu nekonají. Dost možná je to tím, že jsem zatím nenarazil na jediné živé NPC.
Jdu si takhle mlázím, nikde ani noha, jen pár rukou tu leží rozházených po okolí. Živou duši aby člověk pohledal, pokud tedy nepočítám několik dvouhlavých krav, obřích klíšťat a zdivočelých psů, které jsem po cestě odpravil. Jediné, s čím komunikuju, jsou počítačové terminály a lidský hlas slyším jen z holodisků…
POŘÁD SE NĚCO DĚJE
Náplň těch několika hodin, které jsem s Falloutem 76 strávil, byla až nepříjemně stereotypní. Přitom na nedostatek nějakého toho děje si člověk stěžovat rozhodně nemůže. Hra vás neustále bombarduje oznámeními o tom, že se chystá nějaký event, kterého byste se mohli zúčastnit, případně že někam dopadne zásobovací bedna od vlády, v níž třeba naleznete něco pěkného. Vláda je velice velkorysá a beden padají hromady, mezi ostatní eventy patří třeba obrana elektrárny před nájezdy zdivočelých ohořelých ghúlů nebo třeba deratizace havěti, která má spadeno na čajovnu ve tvaru obří konvičky.
Všude se válí hromady haraburdí, které můžete sbírat, rozkládat na materiál a následně použít ke craftingu zbraní, vybavení, proviantu či stavebních materiálů. V praxi si tak člověk nepřipadá ani tak jako dobrodruh, nýbrž spíš jako vysavač, který plení jednu budovu za druhou (mimochodem, poměrně vysoký počet domů je zabarikádovaný, nelze se do nich dostat a fungují jen jako kulisa, což mi přišlo poměrně zvláštní) a jednou za čas dojde k ponku, rozloží svůj lup na prvočinitele a jde celou anabázi opakovat. Opět platí, že tohle vše se může v pozdější fázi hry změnit, beta ve své první fázi skutečně nabídla jen malou ochutnávku, i z ní si ale lze udělat obrázek o tom, jak k novému Falloutu Bethesda přistupuje. Musím bohužel říct, že jako fanoušek spokojen nejsem.
A KDE JE TEN FALLOUT?
Teda řeknu vám, že ještě jednou v rádiu uslyším "Almost heaven...West Virginia..." a už se fakt neudržím. Naštěstí si svou agresi a frustraci mohu poměrně svobodně vybíjet na místní fauně a mutantech. Ti jsou tak pitomí, že většinou umřou ještě předtím, než si vůbec všimnou, že do nich někdo střílí. A jejich kamarádi? Tak ti to ignorují úplně. Postapo je ráj!
Vlastně bych nakonec i překousl iritující fakt, že se o herní svět dělím s ostatními hráči, mnohem více mě tíží to, že z Falloutu bylo násilně vypreparováno to nejlepší, co série kdy nabízela – atmosféra a „srdce“.
Je to především proto, že ze hry onen Fallout není moc cítit. Upřímně, stýská se mi po zmarku, sarkasmu, depresi a černém humoru prvních izometrických dílů. Ale i trojka a New Vegas dokázaly v člověku vzbudit představu pekelného hnusu, jakým musí nukleární postapokalypsa nutně být. Poslední Fallouty tenhle dojem bohužel navodit neumějí. Sedmdesát šestka navíc trpí tím, že prostředí prostě ani příliš postapokalypticky nepůsobí. Barevnými květy posetá luka, poměrně svěží lesíky…nebýt občasné polorozpadlé ruiny, člověk by vůbec neměl dojem, že se v tomhle světě stalo něco tak hrozného, jako je globální termonukleární konflikt. Vlastně bych nakonec i překousl iritující fakt, že se o herní svět dělím s ostatními hráči, mnohem více mě tíží to, že z Falloutu bylo násilně vypreparováno to nejlepší, co série kdy nabízela – atmosféra a „srdce“. A písnička "I Don't Want To Set The World On Fire" od The Ink Spots to nezachrání.
SMRT - A CO JAKO?
Je vidět, že se v Bethesdě snažili aspoň navodit pocity z předchozích dílů, a tak můžete nalézat zápisky přeživších a poslechnout si něco o tom, jaký byl jejich život a před a po dopadu bomb. Nelze si ale nevšimnout, že se jedná o jakousi „úlitbu“ a celé to působí tak, že ve hře tyhle věci jsou jen proto, aby ospravedlnila svůj název. Navíc mi přijde, že selhává i ve své snaze o survival – po celou dobu jsem nikdy nepocítil nedostatek čehokoli, a i když jsem se většinu času musel spoléhat na velmi základní zbraně, poprvé jsem zemřel asi po třech hodinách hraní, a to jen kvůli tomu, abych viděl, co se vlastně stane. Postih je nepříjemný, na místě smrti zůstanou všechny výrobní materiály a měli byste si pospíšit, aby vám je někdo nesebral. Ve chvíli, kdy jsem nalezl starou známou loveckou pušku, věrnou souputnici už od prvního dílu, jsem ale mohl být naprosto v klidu.
Za plnění úkolů a dosahování nových úrovní dostáváte speciální měnu, za níž například můžete rychle cestovat po mapě, případně zajmout craftovací ponk, o který lze následně bojovat s jinými hráči. Opět – na zkoušku jsem to udělal, ale po zbytek hraní se mi můj pracovní stůl nikdo vyfouknout nepokusil, takže tento herní mechanismus prozatím pozbývá smyslu. Obecně jsem z chování okolních hráčů měl pocit, že je svět zas tak moc nezajímá a vystačí si s prostým pobíháním okolo a mlácením radioaktivních krtků prknem po hlavě. Inu, každému, co jeho jest, je třeba zmínit, že jsem v této fázi bety nenarazil na jedinou aktivitu, která by mě přiměla spolčit se s jinými hráči. I onu elektrárnu jsem před nájezdem hnijících zlobivců ubránil sám. A ani jsem se moc nezapotil.
CUKÁNÍ A JINÉ RADOSTI
Z čeho jsem se ovšem, poněkud zapotil, je technická stránka hry. Bethesda ve svém včerejším prohlášení skutečně nelhala. Na Xboxu One X dochází k masivním propadům framerate, zabugovaní jsou i nepřátelé, kteří dokáží skákat vysoko do vzduchu, případně místo běžné chůze „jezdit“ po světě ve strnulé poloze. Ještě lepší však je, když jsou neteční vůči vašim zbraním a každé způsobené poškození si okamžitě uzdraví. Připočtěte k tomu různé grafické glitche, především v segmentu světel a stínů, doskakující objekty, které mnohdy zcela transformují krajinu (doslova na úrovni Kingdom Come) a dojdete k jednoznačnému výsledku – Bethesda má před sebou ještě spoustu práce a pořízení hry za plnou cenu v den vydání je vysloveným hazardem, který se dá doporučit snad jen těm nejoddanějším fanouškům a citově/nervově zoceleným nebojsům.
V určitém smyslu jsem se při své návštěvě přeci jen docela bavil. To je ale především dáno touhou objevovat herní svět, a také nadějí, že tam někde pod povrchem se přeci ten Fallout skrývat musí a třeba narazím na detaily, které zase hezky zapadnou do celkové mytologie téhle herní série. Přiznám se, že to byla ta hlavní motivace a motor, který mě poháněl ke hraní v brzkých ranních hodinách, kdy se hratelnost už dávno vyčerpala. Nechci být přehnaně negativní a lámat nad hrou hůl v dojmech z bety, ale obavy, které jsem měl při oznámení, tahle zkušenost rozhodně nerozfoukala, spíše naopak. Jsem vyloženě zvědavý, jakou zpětnou vazbu vývojáři dostanou a do jaké míry se jim ji podaří promítnout ve finální verzi, která vychází už 14. listopadu. Je možné, že díky síle námětu se ze hry v příštích měsících podaří vykřesat něco zajímavého. Jaká ale bude situace třeba za rok, to si nyní vůbec netroufám prorokovat.
