Fable III

Sedm let bylo majitelům stolních počítačů upíráno jejich svaté právo účastnit se dospívání fantastického světa Albion. Zrodil se před lety v bezedných hlubinách (částečně) lysé lebky legendárního vývojáře Petera Molyneuxe s cílem změnit chápání RPG her. Zrevolucionalizovat žánr a vnést do přísné tváře her na hrdiny prvky sociální strategie, zubu času a snad i trochu suchého britského humoru. Něco se mu tehdy před lety povedlo z části. A něco vůbec. Něco po cestě k třetímu dílu vytratil. A něco přidal.

Viděl jsem slzy v očích žen

Revoluce je ve Fable III všude. Malebný fantasy svět Albion dospěl po desetiletích vývoje do fáze industrializace. Modernizace postupuje pomalu, ale tvrdě - a na křehkých obyvatelích Kamenného Újezdu a okolí vybírá si tvrdou daň. Špatně placená práce pod jařmem ďábelských kapitalistů činí z lidí otroky, u pásů se tísní ženy i děti a jakýkoliv náznak nespokojenosti je krutým králem Loganem a jeho armádou nemilosrdně potlačen. V podhoubí strachu a bídy vzniká buňka dobře organizovaných rebelů, do jejichž čela vybral si vrtkavý osud málo pravděpodobného hrdinu – mladšího bratra (či sestru, záleží jaké pohlaví si na začátku hry zvolíte) zlořečeného krále. Líného, bezstarostného a bezejmenného prince, který bude po dobu hraní oslovován pouze jako Hrdina. S velkým Há. Jako Halas. Nebo jako Hašek.

Viděl jsem pěstě zaťaté

Že události vlastně navazují na druhý díl není pro majitele PC zas tak podstatné – problémy v orientaci to ani za mák nečiní a i pokud se s Fable setkáváte úplně poprvé, necítíte se o nic ochuzeni. Co naopak podstatné je, je (jéjéjé) fakt, že vůbec poprvé nabízí série Fable opravdu dospělý, výborně napsaný a emocemi nabitý příběh, který v mnoha pasážích nenechá v klidu ani protřelého cynika. Molyneux se ve svých hrách vždy snažil emoce jitřit, často však – a v prvních dvou dílech Fable obzvlášť – ve svém snažení selhával. Fable III se to daří a sice za cenu mnoha skutečně dramatických, nebývale (a často až nečekaně) syrových a emocemi naditých rozhodnutí, která jste nuceni během hry učinit. Případně prostřednictvím stejnými adjektivy nadaných okamžiků, kterých se stanete bezděčnými svědky. Příběh Fable III je ve své podstatě mimořádně drsný a temný a ani za nehet se nepárá s krutostmi, jakých byste se u podobně pohádkově laděné hry ani nenadáli. Lidé umírají po desítkách a stovkách, vaši nejbližší padají jako koroptve, často v přetěžkých volbách mezi bytím a nebytím, a po letech marného snažení se tak konečně otevírá spousta prostoru pro znovuhraní. A vůbec má tenhle příběh sílu a potenciál první jakosti… ale.

Počkejte málo málo jen

Ale je bez ustání, necitlivě a hloupě srážen snahou proměnit Fable III v humornou grotesku. Ačkoliv… Fable si na humor potrpělo vždy, takže je to možná naopak. Že je suchý humor báječných dialogů (buď věčně zdráv geniální butler Jasper, obdařený hlasem a humorem „pythoňáka“ Johna Cleese), groteskní prdění, grkání a pitvoření bez ustání, necitlivě a hloupě sráženo snahou proměnit Fable III v temný industriální horor. Že by? Tyhle dva přístupy se nepřetržitě perou mezi sebou a vzájemně si nepochopitelně berou vítr z plachet. Dochází tak k absurdním momentům, kdy v jednu chvíli konsternovaně přihlížíte nečekané a kruté popravě svého blízkého kolegy revolucionáře… abyste v zápětí v obleku obří slepice pobíhali po venkově a za mohutného kokrhání, prdění a jiných groteskních zvukových doprovodů naháněli rozuteklá kuřátka do ohrady pomateného farmáře. Silným herním okamžikům prostě není dopřáno patřičného rozletu a jsou bez ustání shazovány tu chytrým, tu méně chytrým, nejčastěji však naprosto toaletním humorem. Jako by se vývojáři báli toho, co stvořili a cítili nutnost kočírovat drama za pomoci trapných a naprosto nepodstatných prvků sociální interakce, které jsou postaveny na – ve srovnání s dospělou hlavní dějovou linkou – nepochopitelně dětinských a absurdně hloupých principech. Je to škoda. A v případě Fable III, které jako první hra v sérii dokáže emoce poškádlit, dvojnásobná.

Však vy nás poznáte

Emoce ale formují jen jednu půlku zážitku – tu druhou má na starost hratelnost. Není proč si zastírat, že Fable III učinilo další krok na cestě ke zjednodušování herních mechanismů a RPG prvky osekalo vlastně výhradně jen na hrdinský „role play“. Nenajdete tady žádné statistiky, nenajdete tady klasický inventář, marně budete hledat dokonce i ukazatel zdraví. Nepřátelé nepouštějí loot a celou hru si vystačíte s jedinou zbraní, která se automaticky upgraduje v případě, že do ní pravidelně investujete tzv. pečetní body (obdoba klasických XP). Smrt – pokud k ní náhodou dojde – neznamená žádnou vážnou komplikaci a Hrdina se okamžitě probouzí plně zdráv na místě prohřešku. Jen s varováním, že získal novou jizvu a postup v získávání dalšího pečetního bodu se restartoval. Pokud vám při výčtu všeho toho, co ve hře není, vstávají hrůzou chlupy na zádech, Fable III prostě a jednoduše není hra pro vás.

Nic z toho ale neznamená, že by se hrála špatně. Naopak. Jako akční adventura funguje výborně a fakt, že se nemusíte starat o spoustu mnohdy zbytečných věcí přispívá k plynulosti; nemusíte se nikam vracet, nic shromažďovat a zdlouhavě farmařit, prostě plynule a v tempu, které stále udržuje vaši pozornost, procházíte příběhem plným zvratů a dramatických událostí. Questy se točí nejčastěji kolem získávání loajality nových rebelů a převládají v nich spíše akčněji laděné úkoly. To ale nevadí, protože souboje – ač mají blíž k hrám jako je God of War (nebo možná právě proto) – jsou zábavné a přiměřeně náročné a zvlášť při střetnutích s bossy vám dají dostatečně pokouřit. Jen nesmíte myslet na to, že smrt není nic víc, než sotva třísekundové zdržení.

Co bohužel dojem z hratelnosti trochu kazí je klasický Fable tunel – tedy tunelovité lokace, které se dají projít jen jedním způsobem a kde nepřátelé vždy číhají na předem stanovených místech. Budiž, tento styl designu patří k pojetí Fable a člověk ho musí přijmout podobně jako v hrách od BioWare. Nijak to ale neospravedlňuje neustálé opakování stejných dungeonů a venkovních lokací, které jako by znaly jen pět šest dokola užívaných palet (tábor, jeskyně, stoky, kobky atd.). Situace je po chvilce tak absurdní, že i sami vývojáři jako by cítili nutnost uvolnit napětí. Proto na místech, kde tato skutečnost nejvíc bije do očí, pronese obvykle někdo z vašich společníků sarkastickou poznámku na téma „dneska pořád prolízáme nějaké stoky“ nebo „doufal jsem že aspoň tady bude míň jeskyní“. Kdyby si v Lionhead vyhráli s dungeony stejně pečlivě, jako s nádhernými městy a vesničkami, které v každé denní době doslova přetékají životem, atmosférou a pohádkovým kouzlem, mohli si tyhle sebemrskačské vtípky klidně odpustit.

A my jsme je milovali

Výhrady tentokrát paradoxně nemáme k PC konverzi jako takové – naopak. Grafika, ač rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co lze na počítačích vidět, prošla cestou z konzolí citelným vyhlazením a svou roli plní důstojně. Stejně tak ovládání, ačkoliv jsme se setkali s několika opačnými reakcemi, nám přišlo velmi dobře přizpůsobené potřebám kombinace myš + klávesnice. Všechno důležité se nachází v bezprostřední blízkosti základního WASDu a rozhodně nám při hraní nevznikaly stran ovládacích prvků či kamery žádné obtíže. Potěšily nás i výborné české titulky, které díky citlivému překladu nevraždily humor v dialozích a vyvarovaly se závažnějších chyb. No a o klasickém „PC bonusu“ v podobě všech relevantních konzolových DLC snad ani není třeba se zmiňovat. Herní doba se tím účinně nafoukla o pěkných pár hodin, a to se počítá.

Po letech snažení udělal tým kolem Petera Molyneuxe spoustu věcí konečně správně. To že se Fable zbavilo tíživých a nepovedených zbytků RPG a definitivně se přiklonilo k žánru akční adventury nelze hodnotit jinak než kladně, protože to stylu hry vyhovuje mnohem lépe a umožňuje to hráči soustředit se na důležité věci. Bohužel stejnou spoustu chyb si – k neštěstí dlouho zanedbávaných PCčkářů – přineslo z dřívějška. A ony to vlastně ani nejsou chyby, snad jen špatná designérská rozhodnutí. Tvrdošíjné trvání na humorné grotesce a vysloveně hloupé sociální interakci prostě nefungovalo podle plánu nikdy a v třetím Fable ještě návdavkem sráží do kolen vážnost hlavní dějové linie. Spájet shakespearovské drama a troškovskou komedii prostě dost dobře nelze a někdo už by si to mohl, po všech těch letech, konečně uvědomit. Nebýt toho, byla by z Fable III ultimátní akční adventura.